Měnová politika nejlidnatější země světa může výrazně zkreslovat srovnávací data
Podíváte-li se na tyto grafy, podle nichž hrubý domácí produkt v běžných dolarech na obyvatele rostl v Česku po většinu minulého desetiletí podstatně strměji než v Číně, nebude se vám chtít věřit. Nota bene když se absolutní rozdíl v tomto ukazateli každoročně zvyšoval až do roku 2008, kdy dosáhl 17 315 dolarů. Pokud se bdělému čtenáři vybaví snad nejslavnější podvržený citát v dějinách: „Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval,“ jejž Joseph Goebbels připsal Winstonu Churchillovi, je namístě k tomu dát nějaké vysvětlení.
Zaprvé World Development Indicators Světové banky, odkud jsou zdrojová data převzata, nesestavovali najatí čeští agenti. Zadruhé klíč k rébusu spočívá v těch „běžných dolarech“ a vývoji jeho kurzu ke koruně a k čínskému jüanu.
Česká koruna uplatňuje vůči americké měně plovoucí kurzový režim. Dolar dosáhl svého historického maxima právě v roce 2000, kdy se jednu dobu dostal nad hranici 43 korun, naopak svého minima dosáhl v roce 2008, kdy byl chvilku pod 14,50. Obdobně v měnovém páru koruna/jüan byla historicky čínská měna nejvýše rovněž v roce 2000 a nejslabší v roce 2008. Přepočtete-li nominální HDP na obyvatele průměrnými ročními kurzy koruny a jüanu k dolaru, vyjde vám tahle „divočina“, stejně jako Světové bance. A to přesto, že reálný ekonomický růst v Česku byl samozřejmě mnohem pomalejší než v Číně.
Čína svůj kurz pečlivě řídí, navíc na vypuknutí světové finanční krize Číňané zareagovali jeho fixací, a teprve loni v létě dovolili jeho mírné zpevňování. Kdyby Čína přistoupila ke stejnému kurzovému režimu jako Česko, jüan by byl podstatně silnější, než je. Jaké by byly důsledky? Pravděpodobně o dost pomalejší růst exportně orientovaných odvětví, s nižší zaměstnaností v nich, mnohem vyšší mzdy a platy v dolarovém vyjádření, vyšší dovoz a vyšší příklon ke spotřebě. Světové ekonomice by to pomohlo. V dimenzích čínské ekonomiky jde však o zcela zásadní manévr, o jehož potřebě sice většina čínských ekonomů a také část nejvyššího čínského vedení nepochybuje, nicméně obavy z otřesů (například v bankovní soustavě a na trhu práce) transformují čínskou hospodářskou politiku do jakéhosi taiči: žádné prudké pohyby.
