Spadne do finanční krize po Japonsku, Spojených státech a Evropě také Čína? Otázka velmi důležitá například pro Německo, a tím i pro nás, německou produkční zálohu.
Foto: Profimedia.cz
Je to však i otázka na pohled nejapná vzhledem k makroekonomické výkonnosti Číny. Její devizové rezervy přesahují tři biliony (3 000 miliard) dolarů, rozpočet má téměř vyrovnaný a veřejný dluh činí 27 procent HDP (2011). Vyzývavé finanční zdraví, maximální připravenost na návrat globální recese…
Zpomalení od poloviny roku 2010 nezabránilo loňskému růstu čínské ekonomiky o 9,2 procenta. Hrozba inflace byla odvrácena. Růst spotřebitelských cen, který předloni v červenci dosáhl šesti procent, se později vrátil na úroveň čtyř procent, tedy na vládou stanovený cíl. Proto došlo v listopadu 2011 ke změně devizové politiky a centrální banka snížila úroveň povinných rezerv.
Tato politika však nejspíš nebude stačit k tomu, aby zabránila dalšímu zpomalení. Čína je silně závislá na vývozu, jenž představuje třetinu HDP, a promítnou se do něj depresivní dopady evropské krize na globální poptávku. Rostoucí domácí spotřeba – Číňané těží z růstu mezd a poklesu inflace – by měla podporovat růst HDP tak, že neklesne pod osm procent. Peking se snaží vytvořit spotřební model růstu odolávající krizím a přispívající k růstu světovému.
Hlavní finanční nerovnováha
Tato pozitivní diagnóza je široce sdílena mezinárodními organizacemi. Spočívá však na předpokladu, že Čína vyřeší velké finanční nerovnováhy nahromaděné v posledních letech, zvláště bublinu nemovitostí, která ohrožuje stabilitu největších bank v zemi. Zřídka zmiňovaným rizikovým faktorem je dramatické zrychlení financializace čínské ekonomiky po roce 2000.
Podle údajů MMF tam objem finančního zprostředkování – míra tržní kapitalizace, velikost trhu obligací a rozsah bankovních úvěrů pro soukromý sektor – dosáhl 250 procent HDP, což je více než v Německu (219 procent). Relativní slabost trhu dluhopisů, daná nízkou úrovní veřejného dluhu, je vyrovnávána objemem bankovních úvěrů (131 procent HDP), který překračuje úroveň většiny vyspělých zemí. Pokud jde o tržní kapitalizaci, ta čínská se rovná situaci v Japonsku nebo ve Francii.
Po roce 2000 byly čínské úvěry stimulovány úrokovými sazbami a inflací a v globální krizi 2008 se jejich rozsah ještě zvýšil. Vláda, která přímo kontroluje velké banky v zemi, otevřela stavidla úvěrům a tato aktiva narostla během dvou let o 60 procent. Banky financovaly boom investic do bydlení a rozsáhlé korupční toky do provinční administrativy i velkých státních podniků. V rámci projektů bytové výstavby a infrastruktury se tvorba hrubého fixního kapitálu v letech 2009–2010 zvýšila o 40 procent, míra investic k roku 2010 o rekordních 49 procent (stejně jako v roce 2011).
Nízké příjmy z daní
Výsledek? Bublina podobná těm, které nafoukly kolem roku 2005 Spojené státy a Evropa. U nemovitostí cena jednoho metru čtverečního vzrostla v Pekingu a Šanghaji během čtyř let o 150 procent. Expozice bankovního sektoru v této sféře je odhadována na více než 20 procent HDP. Masivní dluh regionálních samospráv činí 1 700 miliard dolarů, tedy 27 procent HDP na konci roku 2010.
Dluhy „provinčních vlád“ nejsou zahrnuty do oficiálních statistik veřejného dluhu, a jsou tedy výhodnou alternativou k přímému vládnímu deficitu. Provinční úřady vypisují veřejné zakázky na sociální a ekonomickou infrastrukturu (doprava, bydlení nebo rozvoj měst), které neprocházejí státním rozpočtem, v němž prostředky nejsou. Daňové příjmy totiž tvoří v Číně jen 20 procent HDP, zatímco v USA a Japonsku 33, v Brazílii či Rusku 35 a v západní Evropě 40 až 50 procent HDP. Značná část veřejných výdajů tedy není financována z daní, ale z úvěrů bank, které jsou samy ovládány státem. Místní vládní dluh navíc „jistí“ majetek, jehož finanční návratnost je pochybná.
V této souvislosti jsou veřejné výdaje země mnohem méně zdravé, než se zdá. Souhrnný dluh centra a regionů dosahuje 68 procent HDP, což je pro vyspělé ekonomiky udržitelné, ale pro ekonomiky rozvíjející se příliš vysoké.
Rozhodující rok Draka
Zvláště když je udržitelnost tohoto dluhu stále spojena s tím, kdy a jak praskne bublina bydlení. Přemrštěné ceny bytů jsou zdrojem nespokojenosti a dohledu úřadů. V roce 2011 se nahromadily desítky milionů neprodaných bytů, ceny nemovitostí ve velkých městech začaly klesat a poklesl i objem transakcí. Ze sociálního hlediska je to žádoucí, ale katastrofální pro finance provinčních vlád, jejichž aktiva jsou znehodnocena. Bankovní systém hromadí dluhy nebezpečným tempem. Podle Moody’s je v držení čínských bank osm až deset procent „nedobytných hypoték“.
Vláda určitě má dostatek munice na obranu. Může mobilizovat prostředky ze suverénního fondu China Investment Corporation, který již podpořil čtyři velké banky. Burza v Šanghaji však přesto do konce loňského roku poklesla o 22 procent (po propadu o 14 procent v roce 2010). Čistý příliv kapitálu v posledním čtvrtletí roku 2011 šel do minusu; jev v Číně zcela neobvyklý. Letošek rozhodne.
