Když Evropa dává peníze, musíte změnit priority, říká ministr pro místní rozvoj
Poslanci ČSSD kývli na dohodu, kterou vyjednal ministr pro místní rozvoj Radko Martínek s lidovci a unionisty. Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby byl potřebný zákon ve Sněmovně schválen a od roku 2007 činže rostly v průměru o čtrnáct procent ročně. Majitelé domů však dál žalují Českou republiku ve Štrasburku za to, že stát dělá sociální politiku na jejich úkor.
„Respektuji jejich právo dožadovat se nějakého rozhodnutí. Nemyslím, že v této chvíli je to aktuální záležitost. Často se operuje Polskem, ale ani ono ještě nebylo pravomocně odsouzeno. Bylo zde prvoinstanční rozhodnutí, které ale zdaleka nenabylo právní moci,“ říká k tomu ministr Martínek. „Změna poměrů v nájemném ale nezávisí ani tak na žalobách jako spíše na tom, že je potřebná. Existují opravdu velmi deformované vztahy. Nemyslím přitom jenom vůči majitelům domů, ale obecně vůči různým sociálním skupinám. Lidé, kteří bydlí v bytech s regulovaným nájemným, jsou svou sociální strukturou prakticky shodní se strukturou celé populace a není důvod, aby měli jiné podmínky přístupu k bydlení. Samozřejmě souhlasím s tezí, že dorovnávání sociálních problémů by nemělo být věcí soukromých vlastníků domů, ale státu. Na druhou stranu jde o záležitost, která má dlouhý vývoj a nelze ji vyřešit ze dne na den. Jde o více než sedm set tisíc bytů, což je kolem sedmnácti procent bytového fondu. Shodujeme se v tom se všemi stranami a všichni souhlasí s nějakým přechodným obdobím. Předmětem diskuse je, jak to období bude dlouhé,“ konstatuje ministr.
EURO: Plánují se sociální kompenzace. Budou nastaveny tak, aby motivovaly nájemníky k tomu, aby si hledali přiměřené bydlení a stěhovali se třeba do menších a levnějších bytů? Nestane se, že dávky budou dál bránit rozvoji trhu s nájemním bydlením?
MARTÍNEK: Trhy s byty se nevytvoří pomocí systému sociálních kompenzací. Jde o kombinaci podpory bydlení, deregulace a sociálních opatření. Návrh, který předkládá kolega Škromach, nějakou kompenzaci umožňuje. Ono to není až tak problematické. Vládní návrh znamená, že u tří čtvrtin deregulovaných bytů poroste každoročně nájem do tří korun za metr a měsíc. Není to tedy nic dramatického. Jen v určitých částech Prahy budou nárůsty dělat až sedm korun. Nevyvolá to tedy nějaké dramatické sociální problémy. Škromachův návrh předpokládá, že člověk, který se dostane do nesnází, získá určitou podporu.
To, na co se ptáte, je velmi důležité. Proto chceme do hry vtáhnout obce. Bude to ale chvíli trvat. Naše představa je taková, že obce by měly dostat od státu určitou částku, kterou by dle svého uvážení buď poskytly některým rodinám jako sociální pomoc, nebo by ji využily pro výstavbu sociálních bytů pro tyto lidi a dávky by jim pak nemusely dávat. Není dobré, aby lidé dlouho žili na sociálních dávkách. Ty by měly být vždy jen přechodným řešením. Bohužel zatím nevíme, kolik lidí bude nějakou pomoc potřebovat a kolik to bude celé stát. Nejprve je třeba rok či dva zkoušet systém dávek. Potom poznáme rozsah problému a budeme moci dotáhnout do konce motivaci obcí.
EURO: Hovoříte o výstavbě sociálních bytů a o podpoře bydlení. Ta však je výrazně směřována na byty nižšího standardu, kterých je na sídlištích dost. Po deregulaci by se mohly uvolnit a sloužit jako levné nájemní bydlení. MARTÍNEK: Nemyslím, že máme mnoho sociálních bytů, a rozhodně nesouhlasím, že podpora je směřována na byty nižšího standardu. V nové výstavbě je velmi kvalitní a pěkné bydlení. Chceme na panelových sídlištích co nejdéle udržet sociální strukturu, jaká je tam dnes. Nechceme soustřeďovat sociálně slabé nebo obtížně zařaditelné občany do nějakých rozsáhlých komunit. To se nikde ve světě neukázalo jako dobré řešení. Když si představíte, že z našich velkých sídlišť uděláte bydlení pro sociálně potřebné - a takovou představu má například Evropská unie, která nám chce financovat opravy sídlišť pouze pro sociální případy - není to nijak lákavá vize. Chceme revitalizovat sídliště a technicky upravit byty, abychom tam současnou strukturu obyvatel udrželi. Sociální byty se staví a budou stavět, ale neměly by se vytvářet nějaké kolonie a měly by vznikat jako reakce na konkrétní potřeby měst.
EURO: Přesto výše a konstrukce podpor pro mladé,nebo pro družstevní výstavbu neodpovídá tomu, že by mělo jít o příliš kvalitní bydlení. MARTÍNEK: Proč myslíte, že nebude kvalitní? My hovoříme o bytech s rozlohou kolem šedesáti metrů čtverečních, a pokud to omezujeme, tak osmdesáti metry. To přece není méněcenné bydlení. Bydlím v panelovém domě, v bytě, který má nějakých pětasedmdesát metrů, a nezdá se mi, že by to byl malý byt. Samozřejmě je otázka, co člověk míní standardem a nadstandardem. Každý nově kolaudovaný byt splňuje náročné podmínky stavebních předpisů, nejde o žádné méně kvalitní bydlení.
EURO: Podpory jsou vypláceny z fondu bydlení, který byl původně určen pro trochu jiné účely než je půjčování peněz na byty. Jeho zdroje se rychle vyčerpávají. Na jak dlouho vám ještě vydrží? MARTÍNEK: Naopak. Vratné podpůrné nástroje jsou tím hlavním účelem, protože se státu vrátí a mohou se půjčit dál. Letos je ve fondu šestnáct miliard, v příštím roce, když zahrnu všechna aktiva, v něm bude patnáct miliard.
EURO: Ale podstatná část aktiv bude v poskytnutých dlouhodobých půjčkách a schopnost financovat zahájené programy nebude nijak velká. MARTÍNEK: Chceme, aby fond přešel na systém vratného financování, tedy aby se poskytnuté podpory otáčely. Když si vezmu letošní rozpočet, z 6,5 miliardy výdajů je jen 2,8 miliardy nevratných. Myslím, že v nejbližších letech nehrozí nedostatek financí ve Státním fondu rozvoje bydlení, nicméně je pravdou, že pokud bychom pokračovali jen v dotačních titulech, musel by stát pokrývat tu část rozpočtu, která odchází nenávratně. U návratných částek fond přizpůsobí své výdaje splátkám půjček.
EURO: Revitalizace sídlišť, o níž jste mluvil, měla být financována z fondů Evropské unie, ale tento projekt je nyní, soudě dle zveřejněných informací, nejspíše trochu na vodě. MARTÍNEK: Naopak, myslím si, že se situace zlepšuje. Oni se s námi dlouho nechtěli o této věci vůbec bavit a když si přečtete poslední prohlášení DG Regio (Generální ředitelství pro regionální politiku EU - pozn. red.), zjistíte, že se začalo touto věcí konečně seriózně zabývat. Je to důsledek toho, že visegrádské země za podpory dalších nových členů Evropské unie velmi tlačí na Evropskou komisi, aby tento problém řešila. My samozřejmě nechceme po unii, aby řešila tento problém jen z evropských peněz. Naší představou bylo, že pro tento účel by bylo určeno jedno až dvě procenta, tedy něco kolem dvou miliard z celkové částky, která připadne Česku. Chtěli bychom je použít na dotační část výdajů. Na panelová sídliště máme nyní dohromady asi miliardu korun, kterou bychom použili jako kofinancování.
EURO: Hovoří se o tom, že peníze z Evropské unie budou určeny na vědu a výzkum více než na infrastrukturu, a České republice se to moc nelíbí. Neměli bychom ale také raději utrácet více za vzdělání a potom si na infrastrukturu vydělat? MARTÍNEK: Je evidentní, že situace v Evropě se komplikuje tím, jak se protahuje schválení finanční perspektivy. Je zde také evidentní snaha starých členských zemí vyřešit situaci tak, aby větší část rozpočtovaných prostředků skončila opět u nich. Jde o takzvaný globalizační fond i jiné návrhy, které jsou otevřenou či skrytou formou pokusů uchránit peníze pro ně samotné. Nevidím na tom nic zavrženíhodného, protože o to se snaží každý, ale my si na to musíme dát docela velký pozor. Jsem samozřejmě velmi pro, aby se investovalo do lidí, ale musíme si uvědomit, že jsme v nějaké konkrétní situaci. Na rozdíl od starých členských zemí unie, které svou infrastrukturu mají dávno dokončenou, my ji utvořenou nemáme. A bez ní to prostě nejde. Proto nejenom Česko, ale všechny nově přistoupivší státy upozorňují, že není možné stejně měřit možnosti nových a starých členských zemí. DG Regio nás stále ubezpečuje, že to pro Českou republiku nebude problém, dokonce se prý do projektů lisabonského typu mají vejít i komunikace. Já jsem v tom více opatrný. Musíme dosáhnout vyrovnaného návrhu, který pomůže dobudovat infrastrukturu a přinese i investice do lidí.
EURO: Objem peněz z Evropské unie se má zvýšit na sto miliard ročně, což vyžaduje desítky miliard kofinancování. Většinu budou financovat kraje a obce. Ty na to ovšem zdroje nemají a ministerstvo financí říká, že je nedá. Kde se na to vezme?
MARTÍNEK: Tohle velmi dobře znám ještě ze své komunální praxe. Na počátku vyjednávání nikdy nemůžete říci, že to uděláte, protože byste ničeho nedosáhl. Je evidentní, že pokud bude schválena finanční perspektiva, tak je to pro Českou republiku zcela mimořádná situace a příležitost, která se už nebude opakovat. V dalším období budeme zcela určitě čistými plátci. Tyto peníze využít prostě musíme.
Je pochopitelné, že pokud budeme uvažovat o sto miliardách korun, budeme potřebovat asi třicet miliard na spolufinancování každý rok. Tomu se bude muset přizpůsobit státní rozpočet, rozpočty státních fondů, ale i krajů a obcí. V okamžiku, kdy vám někdo nabízí peníze, pokud sami něčím přispějete, je třeba sehnat ten příspěvek za cenu omezení jiných priorit. Je evidentní, že budou kráceny nebo rušeny národní programy a peníze se budou hledat všude možně.
EURO: Jenže pokud má kraj na podobné investice dvě stě milionů a náhle by potřeboval dvě a půl miliardy, vyřeší to asi těžko. MARTÍNEK: O tom, že to bude těžké, není nejmenších pochyb. Zaběhané rituály se budou muset změnit, ale když vám někdo nabízí peníze, které už nikdy nikde nedostanete, budete muset udělat mimořádná opatření. Hledat zdroje také jinde než v rozpočtech. Proto také předkládáme návrh programu PPP a koncesní zákon, který by měl umožňovat účast soukromého sektoru. Předpokládám, že budou využity i úvěry od Evropské investiční banky či z domácích bank, a rozloží se tak spolufinancování v čase.
EURO: Problémy s financováním z unie je už možné vidět na projektu čistíren odpadních vod, kterými mají být obce vybaveny do roku 2010. Zjevně nebudou, takže České republice hrozí sankce. MARTÍNEK: Je otázkou, zda sama Evropská unie je schopna tyto velkorysé plány zainvestovat. Já si také myslím, že tento projekt není možné ve stanoveném čase stihnout, i když jsem neustále ministerstvem životního prostředí ujišťován o opaku. Myslím, že by to mělo být rozloženo v čase, někdy do roku 2015. Když sleduji sestavování rozpočtu Evropské unie, myslím, že i ona bude ráda, když se projekt trochu rozloží. On to byl hodně ambiciózní termín i z její strany. Předpokládá spoluúčast unie až osmdesát procent z potřebných finančních zdrojů a nevím, kde by tyto peníze nyní chtěla vzít.
EURO: Hovoříte o projektech PPP, ale při nich také vzniká nějaký závazek pro veřejný sektor a obce už nyní často zápolí s dluhy. Nehrozí zde příliš mnoho rizik? MARTÍNEK: Nemyslím, že obce jsou v nějakém opravdu vážném dluhovém problému. Rozhodující většina obcí má financování zajištěno velmi odpovědně a v posledních letech se situace ještě stabilizuje. Celkový dluh se týká spíše velkých měst - a jen Praha představuje polovinu celkového zadlužení obcí v Česku. Zadlužených obcí je pár. Spadly do toho v devadesátých letech, když se podílely na soukromých investicích, a to je bezesporu varování. Proto se snažíme v koncesním zákonu zakotvit systém kontroly, kterou by mělo vykonávat ministerstvo financí. Je pochopitelné, že spolupráce soukromého a veřejného sektoru má mnoho vnitřních problémů, ale do budoucna jiná cesta není. A pokud se bude postupovat seriózně, je to cesta správná. Soukromých zdrojů je hodně a je spíše problém je umístit. Pro veřejný sektor je to cesta k zefektivnění vlastní činnosti. Koncesní zákon ale nebude fungovat hned. Musí se řada věcí ověřit a bude trvat několik let, než se to stane běžnou formou financování.
EURO: Kraje si často stěžují, že velká část peněz je určena na měkké projekty typu investic do lidských zdrojů, které jim nic nepřinesou a naopak vážou peníze, které potřebují jinde. Co si o tom myslíte? MARTÍNEK: Je to častý názor a souvisí s poměrem mezi infrastrukturními, tvrdými penězi a takzvanými měkkými penězi. Základní důvod této kritiky není jen v tom, že infrastrukturní peníze potřebujeme. Je v tom, že kraje mají velkou zkušenost s přípravou a realizací infrastrukturálních projektů, zatímco měkké projekty moc neumíme dělat. Proto se pak dělají formálně a nemají efekt. Investice do lidí jsou však nezbytné, protože bez kvalifikovaných lidí bude infrastruktura na nic. Na měkké projekty má jít kolem dvaceti miliard ročně a je potřeba je dobře připravit, aby to nebyly zbůhdarma vyhozené peníze.
