Začátkem příštího roku se na Pražském hradě uskuteční velkorysá výstava středověkého umění – Karel IV. císař z Boží milosti, která soustředí na dvě stě uměleckých děl z dob panování Karla IV. a jeho synů Václava IV. a Zikmunda. Přibližně z poloviny půjde o zápůjčky z evropských a amerických muzeí, často o předměty u nás dosud nikdy nevystavené. Pražská část výstavy začíná 16. února 2006, premiéru pod názvem Praha – Koruna Čech (1347–1437) však uvidí už letos 20. září v Metropolitním muzeu Newyorčané.
Gotika americky
Výstava je společným projektem Správy Pražského hradu a Metropolitního muzea, na kterém obě instituce pracovaly čtyři roky. Formální dohoda o spolupráci byla podepsána na Pražském hradě v roce 2001, ještě za prezidenta Havla. „Umění doby Lucemburků představuje jeden z vrcholů evropské gotiky, na mezinárodním poli je však téměř neznámé,“ konstatoval tehdy ředitel Metropolitního muzea Philippe de Montebello. „Když se lidí zeptáte, co si vybaví pod pojmem gotika, odpoví nejspíš: francouzské katedrály, anglická plaménková gotika, Kolín nad Rýnem. O Praze a o českých zemích téměř nikdo nic neví. Výstava však nebude jen příležitostí pro svět dozvědět se o české gotice. I vy budete mít jedinečnou šanci vnímat tuto epochu v novém kontextu a spatřit pohromadě umělecká díla, která jsou jinak roztroušena po desítkách muzeí všude ve světě.“
Kurátory výstavy jsou společně Barbara Drake Boehmová za Metropolitní muzeum a Jiří Fajt, někdejší ředitel Sbírky starého umění pražské Národní galerie, který nyní působí na univerzitě v Berlíně. „Původně jsme se snažili, aby obě výstavy byly identické, ale nakonec se budou poněkud lišit. Někteří zapůjčitelé se rozhodli svá díla půjčit jenom do New Yorku, nebo jenom do Prahy – a kupodivu víc bylo těch, kteří je nechtěli posílat přes oceán do Ameriky – a rovněž americký a evropský pohled na věc je nutně trochu jiný. Každý akcentujeme něco jiného,“ říká Jiří Fajt. „V Americe se soustředí více na Prahu a na Čechy, my se naopak snažíme Prahu a období vlády Lucemburků promítnout do evropských souvislostí.“
Otec vlasti funguje
Rozdílnost je částečně vyjádřena i v názvech. Původně se hovořilo o výstavě lucemburského umění, nakonec však z marketingových důvodů obě instituce zvolily poněkud chytlavější tituly. „Praha je pro Američany již docela známá značka, o Karlu IV. nebo o Lucemburcích tam naopak nic nevědí,“ říká Duňa Panenková, která se na organizaci výstavy podílí za Správu Pražského hradu. „Jiří Fajt přišel s tím, že použijeme oficiální titul Karla IV. Karel IV. císař z Boží milosti.“ Český název je však vždy doprovázen ještě vysvětlujícím podtitulem Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347–1437. „Karel IV. je samozřejmě pojem, který natáhne lidi. Vyzkoušel jsem si to na výstavě Theodorika před pár lety, a funguje to opravdu spolehlivě,“ říká pragmaticky Fajt.
Královská propaganda
Hlavním tématem výstavy by podle Fajta měla být snaha ukázat, jak Karel IV. a částečně i jeho následovníci využívali výtvarné umění ve svých politických plánech, jak umění ovlivňovalo rozložení mocenských sil v Evropě, to, zda byl ten který biskup či arcibiskup Karlovým spojencem či naopak jeho odpůrcem. „U Karla IV. se dá vysledovat, že od určitého období, nejpozději od jeho římské korunovační cesty v roce 1355, u něj vyzrává nejenom ideová představa, jaká témata jej mají nadále prezentovat, ale že si k tomu cílevědomým výběrem umělců vytváří i svůj vlastní výtvarný styl. Tento císařský styl, jak tomu říkám, a to, že tytéž umělce si zvali i Karlovi spojenci po celé Evropě, v tom jsou podle mě kořeny takzvaného krásného stylu kolem roku 1400. Ten náhle jako by spojil dvorské prostředí v Evropě a stále nevíme, kde se vlastně vzal,“ vysvětluje Fajt.
Rehabilitace lišky
Další ambicí výstavy je snaha „rehabilitovat“ Karlovy syny, kteří zůstávají ve stínu svého velkého otce. „V případě Václava jde o to změnit jeho hodnocení v Německu, kde je přijímán velmi kriticky. U nás je problém se Zikmundem – liškou ryšavou. To byl přitom panovník nejvyšší kvality v celé Evropě, člověk, který řešil církevní schizma, skutečný dědic Karla, a to i ve vztahu k uměleckému mecenátu,“ nabízí Fajt odlišný pohled na panovníka, který je v českých dějinách zapsán snad nejhůře ze všech. I po bezmála šesti stoletích se o něm české děti učí jen jako o tom, kdo zradil Mistra Jana.
Právě v části věnované Zikmundovi však organizátoři měli nejvíce problémů se zápůjčkami. Na termín pražské výstavy přesunuli Maďaři svou vlastní výstavu Zikmund – Král a císař (1387–1437), kterou připravuje budapešťské Szépmüvészeti Muzeum ve spolupráci s Lucemburskem. Původně byla přitom plánována na podzim loňského roku. V této konkurenci dala evropská muzea většinou přednost Praze, neboť Budapešť záměr uspořádat výstavu oznámila až jako druhá. Problém je však se zápůjčkami z maďarských sbírek, a což je svým způsobem pikantní, také ze Slovenska. Nejcitelnější bude asi absence Ostřihomského oltáře, což je jedno ze špičkových děl zikmundovského umění, které zároveň patří mezi to vůbec nejlepší, co se v Evropě z té doby zachovalo. „V New Yorku bude jedno jeho křídlo, ale do Prahy se nám ho asi půjčit nepodaří,“ říká Fajt. „Jedinou šancí ještě je, že my máme z Bavorského muzea přislíbený vyšívaný znak Zikmundova Dračího řádu, což je motiv, který je použit v logu budapešťské výstavy. Když nám půjčí Ostřihomský oltář, přenecháme jim ho. Je to kupecký handl, ale jinak to nejde.“
Díky bohu za církev
Výčet mimořádných děl, která budou v Praze i v New Yorku vystavena, ale i tak zní téměř neskutečně. Fajt navíc slibuje, že na výstavě bude i řada nových objevů a děl, která jsou nově vřazena do kontextu lucemburského umění. Duňa Panenková tvrdí, že všechny oslovené sbírky vyšly organizátorům nesmírně vstříc a že se téměř nesetkali s odmítnutím. „K vidění bude třeba takzvaný Český protest, listina, kterou čeští páni reagují na odsouzení Mistra Jana Husa, která je od 15. století v univerzitním archivu v Edinburghu. Nikdy nikde nebyla, ale pro tuhle výstavu nám ji rádi půjčí.“
Správa Pražského hradu se dokonce dostala do situace, kdy již předjednané zápůjčky nakonec musela odmítat z finančních důvodů. Pojištění i organizace převozu takovýchto památek jsou nesmírně nákladné. „Za stejnou sumu, za jakou jsme v roce 1997 na výstavu Rudolf II. a Praha byli schopni zapůjčit 1620 exponátů, jich teď budeme mít dvě stě,“ říká Panenková. „S nedostatkem financí se potýkali i v New Yorku, ale oni si na rozdíl od nás umějí vážit hodnoty peněz. V Americe mají na zápůjčky státní záruku, u nás tento mechanismus dodnes vůbec neexistuje. Jsme malá země, peníze nemáme, ale klidně budeme platit komerční pojištění.“
Lví podíl na tom, že se výstava vůbec koná, má katolická církev, která je největším zapůjčitelem. Osmdesát procent českých zápůjček jsou věci z církevního majetku. „Bez podpory pana kardinála a Metropolitní kapituly by tento projekt vůbec nebyl možný. A byla to právě církev, která velice kultivovaným způsobem zdůrazňovala význam takové akce pro Českou republiku,“ říká Fajt.
Umění kompromisu
Podobné výstavy jsou vždy kompromisem mezi tím, co by autor chtěl a co je možné zapůjčit. Některá klíčová díla, jako je třeba Vyšebrodský oltář v Národní galerii nebo Krumlovská madona ve vídeňském Kunsthistorisches Museum, jsou jednoduše nezapůjčitelná. Jsou v tak špatném stavu nebo z tak křehkých materiálů, že každý transport pro ně představuje extrémní riziko. Přesto Fajt konstatuje, že v expozici – snad pouze s výjimkou oné zikmundovské části – nebudou vážnější mezery. Místo nezapůjčitelných věcí se prý téměř vždy podařilo získat něco, co je alespoň částečně nahradí.
Nejvážnější mezerou nakonec podle něj bude, pokud se ani do Prahy nepodaří zapůjčit jednu z desek Třeboňského oltáře. Jde o tři oboustranně malovaná oltářní křídla z doby panování Václava IV. ve sbírkách Národní galerie, která představují důležitý předstupeň zmiňovaného krásného stylu kolem roku 1400. Jako jedno z mála děl české provenience bývá Třeboňský oltář, konkrétně deska Kristus na hoře Olivetské, o jejíž zápůjčce se jedná, reprodukován i v souborných přehledech světového umění.
Neochota půjčit Třeboňský oltář do New Yorku byla v médiích poměrně hodně přetřásaná. „Nešlo ani tak o to, že by ten oltář nesnesl transport. To je věc ve velice dobrém stavu a já bych si ani netroufl žádat o dílo, v jehož případě bych měl jakoukoliv pochybnost. Námitky ze strany Národní galerie směřovaly spíše k tomu, že si nemůžeme nechat vyvážet naše národní dědictví, a když ho chce někdo vidět, ať se přijede podívat sem. To podle mě není nejšťastnější politika, ale názory pana ředitele v tomto směru jsou dostatečně známé,“ shrnuje kauzu Fajt. Dodává nicméně, že galerie na výstavu zároveň půjčuje čtyři jiné objekty. Na výstavě se objeví i další díla, která jsou k vidění v dlouhodobé expozici středověkého umění Národní galerie, neboť galerie sama je má jen půjčené a majitelé se zapůjčením na připravovanou výstavu souhlasili.
Událost sezony
Z hlediska Metropolitního muzea, kde se běžně koná i několik výstav zároveň, z nichž každá by u nás byla událostí sezony, není výstava středověkého umění odkudsi ze střední Evropy asi tou úplně nejvýznamnější akcí, rozhodně však má v jeho programu vysokou prioritu. Jsou pro ni vyhrazeny centrální výstavní sály přímo v ose vstupu do muzea. V Praze naopak výstavu o době Karla IV. napřesrok těžko co trumfne. Nepůjde sice o tak rozsáhlou akci, jakou byla výstava Rudolf II. a Praha, už jen proto, že dochovaných děl je výrazně méně, návštěvníci se však mohou těšit též na pestrý doprovodný program.
Prague – The Crown of Bohemia (1347–1437)
The Metropolitan Museum of Art, New York
20. září 2005 až 3. ledna 2006; www.metmuseum.prague.org
Karel IV. císař z Boží milosti, Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347–1437
Obrazárna Pražského hradu
16. února až 21. května 2006; www.karel-iv.cz
