Stavebnictví roste, ale ekonomiku táhne dolů
Loňský impozantní růst stavební výroby o 9,6 procenta měl tu vadu, že nijak nepřispěl k celkovému ekonomickému vzestupu. Ba co víc – hrubý domácí produkt tvořený ve stavebnictví se meziročně snížil. Teoretický předpoklad, že vzhledem k váze stavebnictví na celkové tvorbě HDP by loňský desetiprocentní produkční růst měl představovat zhruba půl procentního bodu ve zvýšení úhrnného hrubého domácího produktu, se tedy - stejně jako v roce 2000 - ukázal jako fikce.
Stavět se dá různě.
Podstata problému spočívá v tom, že produkce a přidaná hodnota, podstatná pro výpočet hrubého domácího produktu, nejsou totéž. „Za normálních okolností, tedy při stejné struktuře stavebních prací, by měla být vysoká pozitivní korelace mezi stavební produkcí a přidanou hodnotou ve stavebnictví,“ upozorňuje David Marek, makroekonomický analytik Patria Finance. „Pokud se však mění struktury stavebních prací ve prospěch produkce s nižší přidanou hodnotou, může nastat situace, kterou jsme mohli pozorovat v roce 2000 a loni. Například v roce 2000 se stavební výroba zvýšila o 5,3 procenta, hrubá přidaná hodnota však o stejné procento klesla.“
To připouští i ekonomický expert, s nímž hovořil týdeník EURO a který si vzhledem ke svému postavení nepřál být jmenován. Upozornil také na další možné vysvětlení. „Jeden dělník s bagrem za desítky milionů korun jistě produkuje za den mnohonásobně větší výkony a tržby než zedník, který se lžící přijde spravit kus spadlé omítky. Tak rychle se však struktura v celém odvětví nemůže měnit, aby plně vysvětlovala nesoulad uvedených čísel,“ uvádí. Říká, že příčinu lze pochopit pouze tehdy, uvědomíme-li si, že stavební práce jako objemový ukazatel typu bývalé hrubé výroby či výroby zboží reagují na každou organizační změnu. Na to, přes kolik organizačních mezičlánků se konečná dodávka dostává ke konečnému zákazníkovi.
Lopata, Lžíce, Cihla.
Ilustrativní příklad popisuje kooperaci stavebních společností Lopata a Lžíce. Lopata má materiálové náklady 80 a zpracovací 20, takže její produkce činí sto. Lžíce jako finální dodavatel přidá k dodávce od Lopaty své zpracovatelské náklady dvacet a vykáže produkci sto dvacet. Celková produkce Lopata plus Lžíce činí sto plus sto dvacet, tedy 220 jednotek. Může se ale stát, že se Lžíce rozdělí a vznikne její dcera Cihla. Ta se též zapojí do řetězce a rovným dílem se rozdělí se Lžící, která zůstává finálním dodavatelem, o zpracovací náklady. Hodnota finální dodávky zůstane stejná a nezmění se ani přidaná hodnota, ale objemový ukazatel produkce stoupne o padesát procent. V souvislosti s tím výrazně vzroste i produktivita práce.
„Je to vlastnost čísel načítaných za jednotlivé podniky, vlastnost důvěrně známá a záměrně využívaná v centrálně řízeném hospodářství šikovnějšími manažery a ekonomy. Stačilo totiž zorganizovat nějakou zbytečnou kooperaci s jinou firmou, aby potřebným tempem narostla hrubá výroba a z ní vypočítávaná produktivita. Plán byl splněn a překročen, okresní výbor KSČ, nadřízená výrobní hospodářská jednotka i ministerstvo byly spokojeny,“ konstatoval zdroj týdeníku EURO.
Ostražitost.
Těžko říct, zda jsou organizační změny dodnes hybnou pákou toho, že údaje o produkci ve stavebnictví je třeba brát se značnou mírou ostražitosti. V každém případě ale ukazatel o stavebních pracích v podnicích se dvaceti a více zaměstnanci (za menší firmy dělá Český statistický úřad odhad) zachycuje stavební práce na základě dodavatelských smluv a obsahuje mimořádně velký (až čtyři pětiny) podíl mezispotřeby, která se logicky v HDP neodráží.
Problém dopadu výsledků stavební činnosti do údajů o hrubém domácím produktu se týká i cen. Konkrétně podstatného rozdílu mezi cenami, za které stavební firmy nakupují a za něž prodávají. Za tři čtvrtletí loňského roku činil cenový deflátor ve stavebnictví 13,9 procenta, ale u hrubého domácího produktu jen 5,4 procenta.
Předseda se ptal.
Čísla prostě nemají mozek a záleží na tom, jak k nim přistoupíme. Údaje o stavební výrobě a hrubém domácím produktu jsou zcela odlišné povahy a dávat je do vzájemného vztahu je ošidné. Kdo nad loňskými výsledky stavebnictví jásá, dělá chybu. Kdo ne, projevuje zdravou dávku realismu. Ostatně problémy s vypovídací schopností údajů o stavebnictví nejsou česká specifika. Má je i Německo, kde se toto odvětví sleduje na základě zhruba stejné metodiky jako v Česku.
Ředitel odboru statistiky průmyslu, stavebnictví a energetiky Českého statistického úřadu (ČSÚ) Josef Vlášek uvádí, že sledování vývoje stavební výroby v zemích Evropské unie není jednotné. V některých je rozhodující hodnota, v jiných počet lidí či odpracované hodiny. V řadě států přitom statistické sledování bezprostředně zajišťují zaměstnavatelské organizace. Statistický úřad Evropské unie Eurostat usiluje o unifikaci a zaměřuje se na metodu odpracovaných hodin, která část zmíněných duplicit odstraňuje. Problém je ale v zohledňování změn produktivity práce. Tuto metodu zkoumá i ČSÚ, ale Svaz podnikatelů ve stavebnictví ji údajně příliš nepodporuje.
O problematiku statistických údajů o stavebnictví loni projevil zájem i předseda vlády a statistický úřad mu koncem loňského roku podal informativní zprávu. Týdeníku EURO se ji zatím nepodařilo získat, má však informace, že jde o odborný rozbor situace zhruba v intencích, o nichž jsme se zmínili.
