Praha nikdy nespí. Tomu se přizpůsobuje i nabídka restaurací. Mnoho Pražanů se však odnaučuje tyto podniky navštěvovat. Vědí totiž, že jídlo k nim může dojet samo. Jak funguje rozvoz pizzy, jsme zjišťovali v autech společnosti Pizza Go Home.
Autor: Jakub Hněvkovský
Zima, že by psa nevyhnal. Blíží se půlnoc. V jednom ze statisíců pražských bytů je sice teplo a světlo, ale chybí tady jídlo. Jídlo, které je tam někde venku. Přesněji řečeno – jídlo je tam venku skoro všude, ale cesty k němu jsou složité.
Jak se rodí zákazníci Praha sice nabízí široký výběr restaurací i obchodů s nonstop provozem, ale žádný z těch podniků není v okruhu padesáti kroků od pokoje, ve kterém sedíme. To znamená, že je mnohem dál, než by se jednomu v tomhle počasí chtělo jít. Za oknem vytrvale padá sníh a město, které se v něm ztrácí, vypadá obzvlášť chladně a nebezpečně. Ven nejdu. Místo toho zadám do vyhledávacího okýnka Googlu čtyři slova. Pizza, rozvoz, Praha a nonstop. Bez povšimnutí minu reklamní odkazy a kliknu na první nesponzorovanou adresu – www.pizzagohome.cz. Na jídelním lístku najdu Hawai. Chvíli se smiřuji s nutností zaplatit dopravné. Objednávka totiž nespadá do kategorie těch, které jsou dováženy bezplatně. Když si stihnete objednat do jedenácti a zaplatíte přes tři sta korun, pizza přijede zdarma. Doprava nic nestojí rovněž v případě, že objednáte deset pizz najednou. Ale čas nevrátím a zas tak velký hlad nemáme. O pár vteřin později už objednávku sděluji ženskému hlasu na druhém konci telefonního spojení. Ona mi na oplátku řekne částku a předpokládanou dobu čekání. Za necelou hodinku si pizzu přebírám od řidiče, který ji tím studeným a temným městem přivezl bůhvíodkud až k nám domů. Díky termotašce, ze které ji vytáhl, je ale přesto pořád horká. Podobný příběh zažívají denně stovky Pražanů. Na první pohled banálně jednoduchý a nudný. Budeme-li jej ale sledovat pozorněji, napadne nás v souvislosti s ním několik trochu složitějších otázek. Proč v celé Praze existuje jen jediná firma, která pizzu vozí nepřetržitě a po celé její ploše? Jak se té firmě daří přežít v době hospodářské krize, kdy restaurace krachují, protože jejich zákazníky naučila nouze vařit? A kdo jsou lidé denně pletoucí okolo celého města záchrannou síť, která nedovolí ani těm jeho nejlínějším obyvatelům trpět hladem? Odpovědi se vydáváme hledat do nočního víru velkoměsta. Odkud se bere pizza Naše cesta začíná v Praze 4, ve Lhotce. Díky obrovskému svítícímu nápisu na budově uprostřed sídliště nemusíme bloudit. Skrz okna chvíli sledujeme, co se v ní děje. Nic moc. Pár židlí, pár stolů, pár lidí. Interiér svou originalitou ani designovou dokonalostí asi nikoho neoslní. Prostor vypadá tak trochu jako kříženec klasického McDonaldu a obyčejného nádražního bufetu. Vstoupíme do něj a sedneme si ke stolu, k němuž se usadí i franšízer Miloš Burkhardt a dva z jeho čtyř franšízantů – Pavel Šustek a Antonín Tikovský. Miloš Burkhardt, majitel Pizzy Go Home, položil její základy v roce 1993. Pod touto značkou dnes v Praze najdeme celkem šest provozoven. Ve Lhotce, kde zrovna čekáme na specialitu podniku – pizzu se salámem vyráběným speciálně pro Pizzu Go Home – je i centrální sklad, který zásobuje všechny provozovny. Srdce společnosti, které bychom na začátku devadesátých let našli v Holešovicích, se tedy přestěhovalo na Prahu 4. Mozek firmy ale v Holešovicích zůstal. Je jím centrála – dispečink, jehož zaměstnanci přeposílají požadavky zákazníků do provozoven, které jsou těm zákazníkům nejblíže. Burkhardt nadále spravuje centrálu. Je společníkem i jednatelem firmy Pizza Go Home Centrum. Starost o pizzu jako takovou však již přenechal svým franšízantům. Muž, kterému může být něco mezi pětačtyřiceti a padesáti lety, už dnes pizzu nepeče. Zatímco oba majitelé licencí, Tikovský i Šustek, shodně tvrdí, že když je třeba, nedělá jim problém sednout za volant a pizzu odvézt zákazníkovi, nebo ji dokonce připravit, on už má časy, kdy se firmě věnoval na sto procent, za sebou. Klasické představě úspěšného podnikatele, kterým je, příliš neodpovídá. Připomíná spíš velkoměstskou verzi Indiany Jonese. Klidně kouří zlatou marlborku, a pokud otázka nesměřuje přímo na něj, rozhovor spíše jen sleduje. Mlčí ale způsobem, který vyvolává dojem, že přesně ví, co dělá. Když už se rozhodne promluvit, jeho slova ten dojem potvrzují. „Licenci dnes mají čtyři lidé. Všichni jsou to bývalí zaměstnanci firmy – to znamená lidé, kteří tu pizzu denně sami vyráběli a vozili. O dalším rozšíření teď neuvažujeme. Prahu máme pokrytou a do dalších měst se nám nechce. Těžko bychom mohli uhlídat kvalitu pizzy rozvážené pod naší značkou třeba v Brně nebo v Plzni,“ konstatuje. O kvalitě a konkurenci Uhlídat kvalitu pražské pizzy je jednodušší. „Kromě toho, že se známe a víme, co od sebe můžeme čekat, nám v tom pomáhá centrální sklad. Všichni držitelé licencí musí brát suroviny jedině odtud, takže nehrozí, že by se na našich pizzách místo kvalitního rajčatového základu objevil nějaký levný protlak,“ vysvětluje Šustek, který sklad spravuje. Skladem každý měsíc projdou přibližně tři tuny mozzarely. Výsledkem práce více než stovky zaměstnanců celé Pizzy Go Home je zhruba 30 tisíc prodaných pizz za měsíc. Některé z nich si zákazníci sami vyzvednou v provozovně – a ušetří tak za dopravné, které je občas třeba zaplatit. (Dopravné se stanovuje v závislosti na vzdálenosti zákazníka od provozovny a v rámci Prahy se pohybuje od třiceti do sto třiceti korun.) Ostatní pizzy se k zákazníkům dostanou v některém z dvaatřiceti aut, která jezdí pod značkou Pizza Go Home. Pizza Go Home je přitom v rámci Prahy jediná firma, která jídlo rozváží bez časoprostorového omezení. Jak je na tom jejich konkurence? „Naší konkurencí nejsou jen další rozvozci, ale jakákoliv večerka, benzinka, fast food či restaurace. Jakékoliv místo, na kterém člověk sežene cestou z práce nebo třeba z klubu jídlo, nám ubírá zákazníky. Protože ten, kdo nemá hlad, nás nepotřebuje,“ zdůrazňuje Tikovský. Jeho firma funguje tři sta šedesát pět dní v roce, čtyřiadvacet hodin denně. Ale proč takových podniků není v Praze víc? „Vybudovat síť, jako je ta naše, je náročné. Kdo to zkusil, zkrachoval,“ říká Tikovský. Burkhardt se jenom usmívá. Podnikatelů, kteří se pokusili vytvořit podobnou síť, jako je ta jeho, prý bylo více. „Největší strach jsme ale měli v roce 2004,“ vzpomíná Tikovský. Tenkrát si Prahu vyhlídla španělská společnost Telepizza. Jedná se o nadnárodní řetězec specializující se na rozvoz pizzy. Kromě Španělska najdeme pizzerie této značky například i v Mexiku a v Polsku. V Česku už ale ne. „Telepizza v Praze zahájila svou činnost obrovskou mediální kampaní, svým zákazníkům nabízela zvýhodněné ceny a dárky k objednávkám. Po čase se ale z pražského trhu stáhla. „Naši zákazníci nám naštěstí zůstávají věrni. Asi proto, že jsou s námi spokojeni,“ zamýšlí se Burkhardt. Pizza taxi
Skupina lidí, která si nechává vozit pizzu, je různorodá. Patří k nim studenti, ženy na mateřské dovolené, důchodci, byznysmeni, velké firmy, jejich zaměstnanci i státní úředníci. „Pizzu vozíme do veřejných domů i na Úřad vlády,“ popisuje šířku zákaznického spektra Šustek. Přes den přivážejí jídlo hlavně lidem do práce, v noci domů nebo do klubů a hospod, kde se nevaří. Toto obecné pravidlo má ale řadu výjimek. Jednou z nich je i náš první výjezd.
Je páteční večer a my míříme na pracoviště. Řidič Jakub Lébl nás spolu s objednanou pizzou odváží do jednoho ze smíchovských, řekněme, pánských klubů. Lébl pizzu vozí již několik let. Podobně jako řada jeho kolegů předtím pracoval jako taxikář. Dnes, v době hospodářské krize, kdy mnoho lidí znovuobjevilo kouzlo městské hromadné dopravy, se o práci rozvozce pizzy zajímá hodně jeho bývalých kolegů. „Většinu z nich ale odradí, že jim k práci u nás nestačí jenom řidičský průkaz. Všichni naši řidiči musejí umět připravit pizzu. Řidiči a kuchaři se totiž podle potřeby zastupují,“ vysvětluje Lébl a s klidem profesionála přitom projíždí noční Prahou.
Jsme v cíli. Vstupujeme do klubu. Najdeme v něm jen vrátného a recepční. Slečna, která si pizzu objednala, je ukryta hluboko v jeho nitru. Pizzu pro ni přebírá recepční. „Do podobných podniků jezdíme často, stejně jako třeba k hasičům nebo k policistům,“ říká náš řidič. Lidé, kteří pracují v noci, se prostě většinou nemohou uprostřed směny zvednout a odskočit si na oběd do restaurace.
Ze Smíchova pokračujeme do jedné z okrajových částí města. Řidiči většinou rozvážejí víc pizz najednou. Než se vrátí na provozovnu pro nové zásilky, objedou několik zákazníků. Ne vždy jsou ale úspěšní. „Čas od času se stane, že si zákazník pizzu nevyzvedne. To ho pak nahlásíme centrále a on se ocitne na black listu. Nezmizí z něj, dokud neuhradí dluh, který mu vznikl. Většinou k takové situaci dojde, protože člověk, který si třeba ve tři ráno objedná pizzu, na ni nevydrží čekat a usne,“ popisuje Lébl. Ne vždy je ale vysvětlení tak prosté. „Pamatuji si výjezd, při kterém se náš řidič sešel s taxikářem, havarijní službou čištění kanalizace a s eskort servisem. Člověk, který to setkání svolal, se ho tenkrát ale osobně nezúčastnil,“ vzpomíná Lébl.
Drtivá většina výjezdů ale končí šťastně. Náš taky. Dorazíme k rodinnému domu, řidič telefonicky ohlásí náš příjezd a za pár minut už má pizza svého majitele. Tentokrát je to stálý zákazník Pizzy Go Home. „Manželce ani mně se nechtělo vařit a už vůbec se nám v téhle zimě nechtělo nikam chodit. S touhle firmou máme navíc jistotu, že jídlo, které dostaneme, nám bude chutnat. Už jsem zažil dost luxusně se tvářících restaurací, kde nedělali ani zdaleka tak dobrou pizzu,“ řekne nám a zmizí v teple domu.
Mezi provozovnou a centrálou
Naší další zastávkou je provozovna na Chodově. Znovu se tady setkáváme se Šustkem a Tikovským, který chodovskou pobočku provozuje. Sledujeme, jak dvě ženy válejí těsto a obkládají ho tak, aby výsledek odpovídal požadavku na malém bílém papírku, připomínajícím účtenku z elektronické pokladny. Najdeme na něm adresu a telefonní číslo zákazníka, vzdálenost mezi provozovnou a místem doručení, objednávku, její cenu a jméno dispečerky, která požadavek odeslala z centrály. Systém funguje dokonale. Za nějakých patnáct dvacet minut bude pizza hotová a převezme ji řidič. Zákazník by ji měl dostat do hodiny od okamžiku, kdy svou objednávku sdělil dispečerce. „Ve většině případů, zejména v noci, kdy nám situaci nekomplikuje dopravní situace, je ale doba doručení mnohem kratší,“ podotýká Tikovský.
Znovu sedáme do auta a vyjíždíme tam, kde všechny zakázky začínají – do holešovické centrály. Cestu si krátíme povídáním o ekonomické krizi. Zdá se, že ani jednoho z franšízantů obecný hospodářský propad příliš netrápí. „Pražské pizzerie krachují. Restaurace šly s obratem dolů třeba o padesát nebo šedesát procent. My jsme v loňském roce samozřejmě taky zaznamenali propad, ale zhruba jen devítiprocentní. S poklesem poptávky se snažíme bojovat pomocí různých zvýhodněných nabídek. Máme happy hours nebo třeba zákaznické karty, díky nimž dostanete dvě pizzy za cenu jedné,“ popisuje situaci Šustek. Kdybychom ale měli srovnávat chuť Pražanů na dovezené jídlo třeba s chutí Newyorčanů, výsledek by příliš uspokojivý nebyl. „Češi se s možností nechat si přivést jídlo domů nebo tam, kde zrovna jsou, stále ještě seznamují,“ odtuší Antonín Tikovský.
Rozhodující přitom není ani tak výše příjmů konkrétního člověka – zákazníky Pizzy Go Home najdeme skutečně ve všech sociálních vrstvách –, ale spíš jeho povaha. „Ne každý je ochoten smířit se s myšlenkou, že ho jeho pohodlnost stála třeba pár korun za dopravu navíc,“ konstatuje Tikovský. Zákazníky firem rozvážejících jídlo tedy do značné míry spojuje láska k vlastnímu pohodlí, která je tak velká, že dokáže zvítězit nad jejich spořivostí.
Naše cesta končí v holešovické centrále. Najdeme ji v patře domu stojícího na rohu, ve kterém se Bubenské nábřeží láme do Argentinské ulice. Dvě mladé dispečerky tady popíjejí kávu a kouří. Na první pohled se zdá, že je to krásná a klidná práce. Jenže zhruba po deseti vteřinách iluze klidu padá. Dispečerky vyřídí v průměru jednu objednávku za čtyři minuty.
Teď je ale pátek večer a na průměr můžeme zapomenout. Telefony zvoní neustále. Dispečerky je vyrovnaně zvedají, s profesionálním úsměvem v hlase komunikují se zákazníky a jejich přání zapisují do počítače. Za pár vteřin se objednávka v některé z provozoven zhmotní na malém bílém papírku. Pekař ji přečte, připraví pizzu, předá ji řidiči, ten ji odveze zákazníkovi – a kruh se uzavře.
