K záchraně technické památky někdy přispěje náhoda. Starou čistírnu odpadních vod v Praze-Bubenči zachránil nedostatek peněz – nebylo na její zbourání. Unikátní stavba z počátku 20. století tak zůstala zachována a od roku 2010 je národní kulturní památkou.
Foto: staracistirna.cz
Ve srovnání s dnešními městy byla ta středověká zoufale špinavá a výjimkou nebyla ani Praha. Na ulicích se válelo plno odpadků a fekálií, které déšť splachoval do studní nebo sklepů. Splašky se vylévaly přímo z oken a o hygienu se nikdo nestaral.
Plány na vybudování městské kanalizace se objevily až v 18. století. V Praze vzniklo ve dvou vlnách zhruba 60 kilometrů stok, kolem roku 1880 byl ale tento systém už zchátralý, zanesený a navíc přibývalo stížností na znečištění Vltavy, kam většina nečistot putovala. Městská rada se proto rozhodla problém řešit a roku 1884 vypsala soutěž na vybudování nové kanalizace.
Ten, nebo ten?
Výsledek ovšem nebyl uspokojivý. Zadání bylo příliš obecné a zájemci se nemohli opřít o žádná data. Roku 1888 proto vznikla městská kanalizační kancelář, která měla nově zaměřit a zakreslit všechny stoky. Město poté už bez výběrového řízení zadalo zpracování projektu pro čištění a odvodnění Prahy inženýru Janu Kaftanovi, který se spojil s berlínským stavebním radou Jamesem Hobrechtem.
Hobrecht si stanovil podmínku, že nesmí být současně připravován žádný jiný projekt. Městská rada s tím souhlasila, členové kanalizační kanceláře Josef Václavek a Vincenc Ryvola byli ale proti a začali zpracovávat vlastní návrh. Předložili ho 5. března 1891, pouhé tři dny po projektu Kaftana s Hobrechtem, což vyvolalo značný rozruch. Kvalitní konkurenci nebylo možné přehlížet, oba projekty musely být porovnány a posouzeny. Problém se ale rychle zpolitizoval a Hobrechtovy stížnosti mohly přerůst v mezinárodní ostudu. Městská rada proto zvolila jediné možné řešení – povolala ze zahraničí odborníka, který měl oba tábory rozsoudit.
Lišák Lindley
Oním expertem byl britský inženýr William Heerlein Lindley, toho času stavební rada ve Frankfurtu nad Mohanem. S oběma projekty se detailně seznámil, k realizaci ale nakonec nedoporučil ani jeden. Místo toho v červenci 1893 obratně předložil svůj vlastní návrh.
Povolení ke stavbě nové kanalizace dostal v lednu 1895. Rozpočet byl 6,5 milionu zlatých a stavba měla spotřebovat osm milionů dvakrát pálených cihel, takzvaných zvonivek. Překonání Vltavy bylo řešeno litinovými trubkami o průměru jednoho metru, které byly položeny na dně řeky. Práce začaly v červnu 1898 a do tří let byla první fáze hotová.
Splašky z celé Prahy začaly proudit do Bubenče, kde měla být ve druhé fázi vybudována kanalizační čistírna. Její plány představil Lindley v březnu 1901. Náklady byly 1,8 milionu rakouských korun a počítalo se jen s mechanickým čištěním. Projekt ale mohl být později rozšířen i o čištění bakteriologické.
Podzemní království
Všechny „špinavé“ provozy byly umístěny v podzemí, čistírna proto navenek připomínala spíše zámek a průmyslový charakter prozrazovaly jen dva vysoké komíny. Zajímavostí je, že střední část byla prázdná, protože její jedinou funkcí bylo působit jako závaží na boční stěny dómu pod halou. V tomto podzemním sále se nacházela zařízení pro mechanické čištění – hrubé česle, na nichž se zachycovaly velké části odpadu, lapač písku a jemné česle. Lapač písku tvořil 34 metrů dlouhý bazén se dnem ve tvaru písmene V, odkud se písek odsával kalovým čerpadlem. Plovoucí nečistoty se zachycovaly na jemných česlích a k závěrečnému čištění sloužilo 10 usazovacích nádrží.
Vlastní stavba čistírny byla zahájena v září 1901. Koncem roku 1902 stály usazovací nádrže, o rok později byl dokončen podzemní dóm a roku 1903 mohlo být vypsáno výběrové řízení na dodávku strojního zařízení. Nakonec se o ní podělily tři firmy – První Českomoravská dodala čerpadla, nádrže a potrubí, strojírna Breitfeld-Daněk vyrobila parní stroje i plamencové kotle a firma Märky, Bromovský & Schultz zhotovila transmise, konzole a další příslušenství.
William Heerlein Lindley (1853–1917)
Narodil se 30. ledna 1853 v Hamburku v rodině britského inženýra Williama Lindleye, který se zabýval vodárenstvím. U otce také začínal, brzy se ale osamostatnil. Roku 1889 byl osloven, aby se podílel na projektu pražské kanalizace. Měl posoudit plány znesvářených inženýrů, nakonec ale roku 1893 předložil vlastní návrh, podle kterého byla v letech 1895 až 1906 vybudována moderní kanalizační soustava s čistírnou v Bubenči. Později stavěl také kanalizace ve Varšavě, Lodži a Baku. Zemřel 30. prosince 1917.
Konec se odkládá
Stavba čistírny byla dokončena roku 1905 a v červnu 1906 byl zahájen zkušební provoz. Životnost byla plánovaná na 30 let, ještě před druhou světovou válkou se proto uvažovalo o novém zařízení, projekt ale ztroskotal na nedostatku financí.
Budova nakonec sloužila svému účelu až do roku 1967, kdy byla spuštěna moderní mechanicko-biologická čistírna na Císařském ostrově. Kvůli potížím však historická stavba zůstávala jako záloha pro případ nouze a ještě počátkem 80. let sloužily původní usazovací nádrže jako manipulační jímky. Po definitivním ukončení provozu začala sice čistírna chátrat a znovu se uvažovalo o její demolici, peníze se ale opět nenašly.
Zapomenutou budovu pak v polovině 80. let objevili nadšenci, kteří se rozhodli vrátit památce původní lesk. Stavbu postupně opravili a otevřeli zde Ekotechnické muzeum. Jeho provoz je financován pouze z vlastních zdrojů. Zhruba čtvrtina příjmů plyne ze vstupného, zbytek z pronájmu prostor.
