Zlatým věkem bylo pro Nizozemce sedmnácté století, učit se ale od nich můžeme dodnes
Nizozemsko je hodně tlustou učebnicí dějin kapitalismu. Minulý týden třeba uplynulo 415 let od založení Východoindické společnosti (Vereenigte Oost-Indische Compagnie; VOC). Ta sice nebyla první akciovou společností na světě, prvenství patří buď Číňanům v sedmém, nebo Francouzům ve 13. století, ale udělala historicky první veřejný úpis a její akcie se jako první na světě obchodovaly na amsterdamské burze. Teprve tohle je skutečný začátek kapitalismu.
Obdobné společnosti, které získaly privilegia a v zámoří fakticky pravomoci kvazistátu včetně vedení války a záboru území, si pořídily ve své době skoro všechny země aspirující na mezikontinentální námořní obchod. Od Britů až po dnes téměř zapomenuté ambice Švédů či Dánů, kteří prokazatelně dostali know-how od přeběhlíků z Holandska.
Kam VOC připlula, odtud vytlačila Portugalce, mající sice náskok skoro o sto let, ale nedisponující právě veřejně obchodovatelnou akciovou společností, která dokázala mobilizovat kapitál a postavit tomu odpovídají flotilu.
Obchodní model VOC založený na cenové arbitráži a exkluzivních právech obchodu s daným teritoriem (podepřených palebnou silou) fungoval do té míry, že po dobrou polovinu 17. století držela VOC téměř dokonalý monopol na obchod s tehdy nejlukrativnější komoditou – kořením.
Nizozemsko mělo spolu s Angličany první kapitalistickou, ale ještě preindustriální ekonomiku a díky koncentraci obchodu s vysokými maržemi bylo v přepočtu na obyvatele zdaleka nejbohatší zemí, kterou do té doby tahle planeta nesla. Obrazy, rytiny a lepty Rembrandta van Rijna a dalších nizozemských umělců té doby to potvrzují. Nic netrvá věčně – v roce 1799 kdysi tak profi tabilní VOC zbankrotovala a „konkurzní podstata“ přešla na stát včetně kolonií.
Kdo chce a trochu hledá, najde zdroj poučení i v horkých nizozemských aktualitách.
Kupříkladu poslední volby. Že protiislámský populista Geert Wilders utrpěl „nevýhru“, to si všiml každý, ale opravdový výprask potkal tradiční levostředovou Stranu práce (něco na způsob ČSSD), která byla historicky jednička nebo dvojka, ale teď skončila až sedmá a ztratila 19,1 procenta hlasů. Proč?
Byla v koalici s Rutteho liberály, kteří sice také přišli o hlasy, ale nakonec skončili první. Jejich elektorát měl zjevně větší porozumění pro fiskální konsolidaci.
Předchozí nizozemská vláda totiž v zájmu snížení rozpočtového deficitu prodloužila věk odchodu do důchodu na 66 let v roce 2019 a 67 let v roce 2024. Zvedla také základní sazbu DPH o dva procentní body na 21 procent, zvýšila finanční spolu účasti ve zdravotnictví, prodloužila dobu, po kterou nemocenskou platí zaměstnavatelé, na šest měsíců, zmrazila mzdy pro státní zaměstnance včetně učitelů a policistů. Navíc omezila daňové zvýhodnění hypoték a nákladů na dojíždění do zaměstnání, zvýšila spotřební daně u tabákových výrobků a alkoholických nápojů, zvedla bankovní daně. Komu to něco připomíná, pak dodejme ještě přirážku pro příjmově silné. Tu zavedli také.
Zatímco v Česku se levice oddávala opozičnímu láteření na „tupé škrty a zvyšování daní“, v Nizozemsku si Strana práce zavládla, hlasovala pro, dožila se druhé recese a následně i solidního oživení (dneska země roste rychleji než Německo, loni o 2,1 procenta), ale účet od svých voličů zinkasovala ve velkém stylu. ČSSD by měla zapalovat v každém kostele svíčku, že v roce 2010 nebyla obdařena vládní odpovědností…
Nizozemci nabízejí jak poučení, co nedělat, tak příklad, co naopak zkusit převzít.
Zkusme ten pozitivní příklad: trpělivě připravovanou a precizně zavedenou reformu zdravotního pojištění. Od roku 2006 totiž mají jednotný systém veřejného zdravotního pojištění (co je hrazeno, stanoví zákon) na bázi regulované soutěže, kde se zdravotní pojišťovny ucházejí o pojištěnce různě konstruovanou pojistkou, přičemž mezi sebou soutěží nejen inzerovanou kvalitou, ale také cenou, bez níž si člověk opravdu obtížně vybírá.
Ve své době byla nizozemská reforma označována odborníky jako „elegantní“, což je v podstatě nejvyšší možná pochvala. Po deseti letech má smysl se podívat, jak elegantní konstrukce obstála a co se skutečně stalo. Podle analýzy velice respektované nizozemské instituce aplikovaného ekonomického výzkumu CPB zažil trh vysokou dynamiku v podstatě jen těsně po spuštění reformy, kdy v roce 2006 narostl počet pojišťoven z 21 (2005) na 33, nabízet pojištění mohly i komerční pojišťovny a k přestupu se odhodlalo vysokých 17,8 procenta pojištěnců. Standardní odchylka roční komunitní prémie činila přitom nijak závratných 46 eur při její roční výši 1037 eur, nešlo tedy ani o pět procent.
V roce 2015 činila průměrná nominální složka 1168 eur při standardní odchylce 82 eur. Počet hráčů klesl v důsledku fúzi a odchodů z trhu na 25. Dynamika přestupů klesla, ale ve srovnání s Českem se udržuje v posledních letech na vysoké úrovni kolem sedmi procent ročně.
Co se změnilo, je nabídka různých pojistek, jichž je 71, přičemž z nuly na 17 stoupl počet plánů s omezenou sítí poskytovatelů zdravotních služeb, v nichž je 7,5 procenta pojištěnců. Asi 12 procent pojištěnců si vybralo plány s vyšší než minimální povinnou spoluúčastí (ta se zvyšovala až na 375 eur ročně v roce 2015).
Pod skupinovými kontrakty je ovšem vysokých 69 procent pojištěnců oproti 53 procentům v roce 2006. Uzavírají je nejen zaměstnavatelé (56 procent), ale rovněž odborové organizace, sportovní kluby, sdružení seniorů i pacientské organizace. V Nizozemsku je třetí vrstva přerozdělení, která zohledňuje rozdíly v průměrných nákladech péče nejen podle věku a pohlaví, ale také podle zátěží chronickými nemocemi, takže skupinová pojistka vyjednaná se sdružením diabetiků není pro pojišťovnu ruinujícím byznysem a skupiny získávají možnost ovlivnit konstrukci pojistného plánu a vyjednat cenu (skupinové pojistky jsou většinou levnější).
Nepřekvapivě hlasují nohama nejvíce mladí lidé a ti, kteří jsou pod individuálními pojistkami.
Takže v Nizozemsku konkurence zdravotních pojišťoven funguje, i když setrvačnost klientů je i v téhle spořivé zemi vysoká. Skutečně dosažené úspory za celý systém v roce 2015 byly 53,8 milionu eur oproti potenciálu 636 milionů eur. Tolik by plátci mohli ušetřit, kdyby přestoupili k pěti nejlevnějším pojišťovnám. Fascinující příklad prokrastinace.
Čím bychom se naopak inspirovat za žádnou cenu neměli, je manipulace trhem bydlení do té míry, jako se to povedlo Nizozemcům.
Ti slyšeli na víc než stoprocentní hypotéky (na dluh nejen dům, ale před něj auto), navíc s jednorázovou splátkou jistiny až na konci. Pokud jde o úroky, ty si mohli odečítat od základu daně. Tenhle národ, který vlastně kapitalismus vymyslel, se zadlužil až po uši v sázce na to, že ceny nemovitostí mohou jenom stoupat a jejich příjmy také. Když do takového prostředí vlétne nějaký šok, spousta lidí se v tom začne topit a na vleklou recesi a blbou náladu je zaděláno.
Zejména v časech konjunktury je dobré na to pamatovat, daňové stimuly bublin rušit a nehnat lidi do neštěstí. Docela poučná země, tohle Nizozemsko, co říkáte?
O autorovi| zamecnik@mf.cz
