Příběh Josefa Tošovského zaznamenaný v článku z roku 1998
V pondělí 16. března 1998 vyšel v časopise Týden rozsáhlý článek o kariéře Josefa Tošovského. Prominentní bankéř, minulý a budoucí guvernér České národní banky, byl tenkrát již třetí měsíc předsedou české vlády. Stal se okamžitě nejpopulárnějším politikem země navzdory tomu, že řada okolností jeho profesního i lidského příběhu zůstávala, korektně řečeno, rozmlžená. Autoři textu z roku 1998 István Lékó (nynější šéfredaktor týdeníku EURO) a Jaroslav Plesl (nynější zástupce šéfredaktora Lidových novin) se pokusili některé nejasnosti rozptýlit. Informace, které při schůzkách s předními bankéři, politiky a rovněž s exponenty komunistického režimu získali, podle našeho názoru doplňují, rozšiřují, a dokonce mohou i podstatně korigovat obraz, jenž o Josefu Tošovském vytvořila média v minulém týdnu. Proto článek se souhlasem šéfredaktora Týdne Dalibora Balšínka v plném znění a bez dalšího komentáře přetiskujeme.
Letos v lednu se Josef Tošovský stal nejpopulárnějším českým politikem a vyvstala otázka: Proč důvěřuje 85 procent občanů muži, kterého ani pořádně neznají? Neboť na vrchol popularity nebyl katapultován člověk Tošovský, ale pouze jeho image.
Rekonstrukce skutečného příběhu Josefa Tošovského není oddělitelná od dešifrování struktury vztahů a politických souvislostí od počátku osmdesátých let. A také není pravdivý mýtus, že guvernér ČNB do politiky nevstupoval.
Josef Tošovský se narodil v roce 1950 v Náchodě, v rodině, která vlastnila v Orlických horách malý hotel. Podnik, o který se starali oba rodiče, v padesátých letech znárodnilo spotřební družstvo Jednota. Tošovský vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Pokoj na koleji sdílel se spolužákem a dodnes i přítelem Antonínem Indruchem (později místopředsedou představenstva Agrobanky), který byl před listopadem 1989 blízkým spolupracovníkem místopředsedy vlády ČSSR Rudolfa Rohlíčka.
KSČ? Pochopitelně.
Jako mladý referent nastoupil Tošovský v roce 1973 spolu s Indruchem do Státní banky československé (SBČS). V roce 1976 vstoupil do komunistické strany, což ve svém oficiálním životopise zaslaném minulý měsíc redakci TÝDNE z Úřadu vlády zamlčuje. Tato informace chybí ve všech vydáních českého Kdo je kdo, není uvedena ani v Československém biografickém slovníku ČSAV z roku 1992, ani v jeho politickém profilu v databázi ČTK. Tošovskému na tom nepřipadá nic divného, protože se domnívá, že jeho čtrnáctileté působení v KSČ je „veřejně známá věc“. „Do strany jsem vstupoval jako řada tehdy mladých lidí. Pochopitelně. Nikdy jsem se ovšem nevěnoval dominantně politické práci, vždycky jsem nadřazoval odbornost,“ tvrdí Tošovský a poznamenává, že své někdejší členství ve straně nikdy záměrně netajil. „To je historie,“ dodává. Ze strany vystoupil okamžitě po převratu v listopadu 1989. V roce 1977 byl vyslán na krátkou zahraniční stáž do Velké Británie a o tři roky později do Francie. „Živnostenská banka v Londýně byla naší jedinou zahraniční bankou a sloužila jako tréninkové centrum pro mladé bankéře. Každý rok se tam po čtyřech měsících střídali čtyři lidé. Takže si dovedete představit, co tam za posledních deset let prošlo lidí. Každý mladý člověk v mém okolí se tam snažil dostat. Znamenalo to zdokonalit se v angličtině, získat určitou odbornost a navázat kontakty,“ říká. V londýnské pobočce Živnostenské banky pracoval znovu v letech 1984 a 1985 jako ekonom. „Bylo mi to slíbeno a musím říci, že jsem na to poměrně dlouho čekal. Myslím, že mě mnoho mých kolegů i přátel v tomto předběhlo.“ Po návratu do Prahy byl tři roky poradcem tehdejšího předsedy SBČS Jana Stejskala, který centrální bance šéfoval v letech 1981 až 1988. V telefonickém rozhovoru pro TÝDEN Stejskal uvedl, že Tošovský byl „rovným, seriózním odborníkem s analytickým pohledem“. „Kromě přání k Vánocům se už s panem Tošovským deset let nestýkám,“ tvrdí dále Stejskal. Stejně pozitivně („svědomitý úředník“) hovoří o Tošovském, kterému jeho blízcí přezdívají Tóša, i bývalý místopředseda SBČS Miroslav Zámečník, jenž tuto funkci zastával v letech 1982 až 1990 (o jeho synovi Miroslavovi, který zastupuje Českou republiku ve Světové bance ve Washingtonu, se loni hovořilo jako o kandidátovi na post ministra průmyslu a obchodu).
Místo Samuelsona Tošovský.
Ve druhé polovině osmdesátých let existovala v SBČS organizace České vědecko-technické společnosti (přezdívané „vétéeska“), na jejíž půdě přednášel mimo jiné i Václav Klaus (pracoval v bance v letech 1970 až 1986). Jeho semináře o americkém ekonomu Samuelsonovi však nebyly v souladu s marxistickou hospodářskou teorií. „Klause někdo udal. Vznikl tam vítr, řešilo to ÚV a StB,“ vzpomíná tehdejší zaměstnanec SBČS. Výsledkem bylo podle něj odvolání tehdejšího šéfa a jeho nahrazení Tošovským. „Tuto funkci přijal Tošovský možná i proto, aby se jako člen strany nemusel angažovat třeba v Lidových milicích,“ řekl TÝDNU bývalý kolega Tošovského, nyní druhý muž jedné velké české banky. Přednášky ze Samuelsona byly zrušeny a Klaus odešel do Prognostického ústavu ČSAV k Valtru Komárkovi. V rozhovoru pro TÝDEN se Klaus odmítl k celé záležitosti vyjádřit, nicméně někteří bankéři tvrdí, že právě tehdy Klaus vůči Tošovskému zahořkl. „Ke Klausovi se tenkrát zachoval slušně, v mezích možností. Kdyby mu to Klaus zazlíval, tak by jej po listopadu neprosazoval do funkce předsedy SBČS,“ řekl TÝDNU vysoce postavený bankéř, který v centrální bance zakládal Občanské fórum. Podle něj Tošovský „nebyl bolševik ničící lidi, ale situaci spíše uklidňoval a vétéesku dal do richtiku v souladu se státním a stranickým očekáváním“. Na incident si pamatuje i Tošovský: „Václav Klaus tam skutečně semináře měl. Pak přišel tlak, aby odešel. Já jsem byl požádán, abych na předešlou činnost nějak navázal. Nedošlo ovšem k žádné naší roztržce, protože my jsme se předtím skoro neznali. Nebylo to nic osobního. Faktem je, že jsem po svém příchodu necítil podporu lidí, kteří činnost vétéesky předtím organizovali. Přesto se mi podařilo dát organizaci dohromady. Pak jsem tam umožnil otevřená a zdařilá vystoupení například Karlu Dybovi a dalším. Ve vztazích mezi panem Klausem a mnou to však z mé strany nemá absolutně žádný význam,“ tvrdí.
Čekání na den D.
Koncem října roku 1988 se ze Státní plánovací komise do čela centrální banky vrátil Svatopluk Potáč, tehdy už člen ÚV KSČ. Vystřídal Jana Stejskala, který z banky přešel na post federálního ministra financí. Potáč - donedávna klíčový poradce finanční skupiny Motoinvest - zastával funkci předsedy SBČS už v letech 1971 až 1979. „Stejskal byl spíše takový žoviální typ. Proti němu byl Potáč chladnokrevný finančník,“ tvrdí nynější likvidátor Banky Bohemia Jan Jareš, který se jako účetní předlistopadového Omnipolu s bankéři často stýkal. Potáčův návrat byl součástí velkolepého perestrojkového scénáře, který pod pracovním názvem Výbor pro novou soustavu připravovala federální vláda spolu s ÚV KSČ. „Věděli jsme, že přijde den D, kdy budeme muset řadu řešení vytáhnout z kapes,“ řekl v rozhovoru pro TÝDEN jeden z tehdejších ministrů. Na tomto úkolu se podílelo mnoho lidí, kteří v současnosti zastávají důležité funkce. Například Marián Čalfa připravoval transformaci socialistických podniků na kapitalistické, na tvorbě nového bankovního systému se velkou měrou podílel Jan Král (podle bývalého vysoce postaveného komunisty byl nejperspektivnějším kádrem v SBČS), bývalý ředitel Agrobanky, který později Petru Pithartovi nabízel milionový úplatek.
Stáhněte někoho ze zahraničí!
V roce 1989 měl Tošovský v rámci tohoto scénáře vystřídat Karla Hájka na postu generálního ředitele SBČS pro zahraniční operace. Šlo prý o Potáčův záměr. „Tošovský nebyl v SBČS jako Salzmann, který tenkrát dělal pouhého aldátuse (příručník - pozn. red.) předsedy banky, ale byl deponovaným klukem Potáče, který v něm viděl svého pokračovatele v novém ekonomickém systému, o jehož brzkém zavedení byl přesvědčen,“ řekl v rozhovoru pro TÝDEN bývalý ministr předlistopadové vlády Ladislava Adamce. „Tošovský to po mně měl převzít. Poslal jsem ho do Londýna do Živnobanky, aby se trochu oťukal, a zhruba za rok a půl mě měl vystřídat. Listopad to celé jen urychlil,“ řekl Potáč loni na podzim v rozhovoru pro Reflex a dodal: „Po svém předchůdci jsem Tošovského zdědil jako poradce pro zahraniční měnové vztahy. Byl jsem s ním spokojený. Je šikovný a kultivovaný. Mluví bez frází a bez parády.“ V pobočce Živnostenské banky zastával Tošovský tehdy funkci náměstka ředitele. Premiér Tošovský v rozhovoru pro TÝDEN popsal sled událostí úplně jinak: „Z banky odešel předseda Stejskal a já jsem odmítl odejít s ním na ministerstvo financí, protože jsem chtěl zůstat jako odborník v centrální bance. Potáč mě vlastně jako poradce zdědil a nový šéf banky chce většinou mít své poradce. Jako řešení této situace mi bylo nabídnuto místo v Londýně.“ O tom, že by ho Potáč vyslal do Londýna na školení jako svého nástupce, Tošovský podle svých slov nic neví. Tošovského vyslání do Londýna podle vysoce postaveného bývalého komunistického funkcionáře muselo schválit předsednictvo ÚV KSČ. Podle vedoucí oddělení Státního ústředního archivu Aleny Noskové dokumenty o tomto rozhodnutí buď neexistují, nebo ještě nejsou zpracovány. „Navíc kádrové materiály KSČ do archivu neputovaly,“ říká Nosková. Z dokumentů ze sedmdesátých let předala podle ní KSČ Státnímu ústřednímu archivu pouze torza. „Co se týká materiálů z osmdesátých let, je situace ještě horší,“ podotýká Nosková. Tvrdí, že na podobné posty jako ve vedení Živnostenské banky v Londýně - komunisté v osmdesátých letech už neposílali jen hloupé kádry, ale odborně zdatné a bezúhonné osoby, aby „na ně Západ nemohl najít nic kontroverzního“. V prosinci 1989 bylo součástí rozhovorů u kulatého stolu mezi KSČ a tehdejší demokratickou opozicí i obsazení postu předsedy SBČS. „Bylo nám ve straně řečeno, že Tošovský je náš člověk, tak jsme jako KSČ proti jeho osobě nic nenamítali,“ vzpomíná tehdejší tajemník ÚV KSČ Vasil Mohorita. I podle jiných pamětníků byl Tošovský jedním z mála lidí, kteří „prošli bez připomínek“, a 28. prosince 1989 byl jmenován předsedou Státní banky československé. Do funkce jej 1. ledna 1990 uvedl tehdejší federální ministr financí Václav Klaus. Podle Tošovského to byl právě Klaus, kdo mu do Londýna telefonoval, aby mu nabídl místo v čele centrální banky.
Restituce: Ne! Lustrace: Také ne!
O Tošovském se většinou mluví jako o odborníkovi, který se do politiky veřejně nepletl. Ale za osm let v čele centrální banky v zemi, která prochází hlubokou transformací, udělal guvernér ČNB několik rozhodnutí, která hospodářství a politiku ovlivnila minimálně natolik jako rozhodnutí vlády. Občas zasáhl i do politických témat. Na jaře 1991 prohlásil, že jako ekonom považuje restituce za chybu. Václav Klaus sice připouštěl, že restituce oslabí příjmy státní kasy, avšak pro něj byl tento transformační krok „otázkou navýsost morální“, nikoli otázkou peněz. Alespoň tak to Klaus říkal v dubnu 1991 před poslanci Federálního shromáždění, když restituce obhajoval. Tošovský se vyslovil i proti přijetí lustračního zákona. „Vím, že někteří lidé ve státní bance budou tímto zákonem postiženi. Za něco, co se stalo před pětadvaceti lety nebo podobně. Jsou to prvotřídní odborníci, profesionálové, kteří to prokázali. Mohu vám říci, že počet bank v Československu stále roste. Ty hledají odborníky, nehledí na to, jestli někdo byl před mnoha lety členem nějaké strany, nebo nebyl, a my jim ty mozky zadarmo dáme,“ řekl v říjnu 1991 deníku Práce. Podle bývalého náměstka ministra průmyslu a obchodu Vratislava Ludvíka však nelze přehlédnout, že po zavedení lustračního zákona řadu klíčových funkcí v bankách ovládli lidé, kteří museli kvůli pozitivní lustraci opustit státní správu.
Pevná měna, slabý růst.
Před rozdělením měny (1993) vyšlo najevo, že Tošovský již v roce 1991 objednal vytištění kolků na bankovky pro případ dělení federace. Když na to přišel tehdejší ministr spojů Ehrenberger, stěžoval si u federálního premiéra Mariána Čalfy a ten spolu s ministrem vnitra Jánem Langošem Tošovského donutili tisk zastavit. Kolky byly nakonec přece jen vytištěny v létě 1992 v Kolumbii. Kolková aféra přinesla Tošovskému i další nepříjemnost. Někdo jej policii udal, že provedl velkou nezákonnou transakci s nekolkovanými bankovkami. Případ tenkrát šetřila ekonomická kontrarozvědka, avšak její tehdejší šéf Jan Šula v rozhovoru pro TÝDEN uvedl, že šlo o provokaci. Nicméně podle zdrojů TÝDNE z ČNB tato kauza guvernéra Tošovského psychicky velice potrápila. Ač měl Tošovský v Čalfově vládě z počátku Klausovu podporu, první vážný koncepční spor s ministrem financí vypukl už v roce 1991. Klaus tehdy obvinil centrální banku z příliš tvrdé měnové restrikce, kterou ČNB dodnes nezměkčila. Za sedm let se spor jen prohloubil a ukázalo se, že jde o nejzásadnější polistopadový střet mezi ekonomy. Jedna skupina souhlasí s cílem ČNB udržet co nejnižší inflaci, druhá má za to, že taková měnová politika škrtí podniky, podvazuje možnosti legálního podnikání a brzdí hospodářský růst potřebný pro vstup do Evropské unie.
Romantika v tunelu.
V dubnu 1990 Tošovský prohlásil, že přísná měnová politika vymezuje prostor pro vznik nových bank. „Ty se nesmějí stát zdrojem úvěrového boomu,“ varoval tehdy a upozornil na „poněkud romantické představy našich občanů o získávání úvěrů“. Jak se později ukázalo, právě vznik desítek nových bank a jejich diletantská a často i podvodná úvěrová politika stály daňové poplatníky desítky miliard korun, které stát musel později investovat do konsolidace bank. První chyby se Tošovský zřejmě dopustil právě tím, že ČNB rozdávala bankovní licence za velmi měkkých podmínek. „Benevolentní přístup ČNB při vydávání licencí byl zdůvodňován iluzí, že ‚ty malé časem ukáží velkým, jak se bankovnictví dělá,‘ stal se však opak,“ řekl v rozhovoru pro TÝDEN náměstek generálního ředitele velké české banky. Vysoce postavené zdroje TÝDNE tvrdí, že Tošovského k tomuto kroku dotlačila tehdy vznikající hospodářská a politická elita. „Tóša byl tak trochu slaboch. Musel vědět, jak vznikají banky v zahraničí, a musel přinejmenším tušit, co hrozí,“ tvrdí bývalý ministr Čalfovy vlády. Podle něj pomáhal Tošovského v této věci přesvědčovat i tehdejší ministr privatizace v české vládě Tomáš Ježek, kterému šlo o uvolnění peněz na malou privatizaci. S následky takového kroku prý politici, kteří soutěžili o „nejhezčí výstavní síň postkomunistického bloku“, nepočítali. „Když z vlády odešel jeho spojenec Andrej Barčák (federální ministr zahraničního obchodu - pozn. red.) a když se zhoršily jeho vztahy s Klausem, měl jsem pocit, že se Tošovský dostal do vleku událostí. Jako by řekl: Dejte mi to příkazem a já to udělám,“ vzpomíná ministr Čalfova kabinetu. Hektický vznik desítek bank považuje s odstupem času za omyl i bývalý premiér Václav Klaus. „Podle mne mělo vzniknout jen deset bank. Pracoval jsem v bankovnictví šestnáct let, já ty lidi znám a vím, že v této zemi padesát pět ředitelů bank prostě nebylo,“ řekl v únoru 1998.
Růžový zákal bankovního dohledu.
S postupným krachem malých bank, který způsobil škody za zhruba 70 miliard korun, souvisejí chyby v činnosti bankovního dohledu ČNB. „Dohled měl dohlížet, ne přihlížet,“ tvrdí například bývalý ředitel ekonomické kontrarozvědky Jan Šula. Kdyby dohled ČNB (na 55 bank tu dohlíželo 60 úředníků - pozn. red.) fungoval, jak měl, mnoho lidí by podle něj nemohlo licenci vůbec dostat. „Za situaci v bankovnictví nese dohled ČNB spoluzodpovědnost a nemůže se z toho nijak vyvinit. To je, jako by policie nečinně přihlížela, jak do cikánské vesnice přijíždí autobusy se skiny, a šla se tam potom podívat, jak to dopadlo,“ říká Šula a dodává, že jde o odpovědnost lidskou a profesionální, která prý i v tomto případě zůstala v koutku. „Jestli to ovšem lidé z bankovního dohledu nevědí, pak tam nemají co pohledávat,“ míní. Přes veškerou kritiku bankovních odborníků a tisku Josef Tošovský šéfa bankovního dohledu Otu Kaftana dodnes hájí.
Porovnejme, jak vznikaly malé banky v další transformující se zemi - v Maďarsku. K získání bankovní licence bylo od ledna 1991 zapotřebí složit v hotovosti jednu miliardu forintů, což v tehdejších cenách odpovídalo zhruba třinácti milionům dolarů. K získání licence v Československu stačilo mít necelé dva miliony dolarů (a to dokonce ve dvou splátkách). Maďarské podmínky byly minimálně šestkrát tvrdší než české. Možná i z tohoto důvodu konsolidace maďarského bankovního sektoru, která začala v roce 1992, stála dosud zhruba 2,5 miliardy dolarů; oproti tomu konsolidace českých bank bude stát minimálně 5,5 miliard, dolarů. Britský list Financial Times záhy po jmenování Josefa Tošovského premiérem poněkud narušil tok oslavných článků českého tisku. Dal prostor názorům některých evropských bankéřů, kteří zpochybnili Tošovského počínání v oblasti bankovního dozoru. „Tošovský byl předtím, než se stal centrálním bankéřem, devizovým obchodníkem v Londýně a nikdy nepronikl do složitých otázek bankovní regulace a dohledu. České banky si pod jeho dohledem pohoršily,“ uvedl britský list. Financial Times se ve svém článku odvolávaly na nejmenované zdroje. Také čeští bankéři, kteří TÝDNU poskytli rozhovor na téma Tošovský, měli strach zveřejnit své jméno. „V situaci českého bankovnictví může velké kladivo nikým nekontrolované ČNB udeřit na kohokoli z nás, jako se to stalo v Agrobance,“ řekl TÝDNU významný bankéř.
Prevence za 20 miliard.
Stamiliardový řetězec špatných úvěrů musel někde skončit. Skončil na bedrech státu. „ČNB se proto v roce 1996 dostávala do hluboké defenzivy a potřebovala konečně vyhrát boj s podezřelými finančními skupinami, ať to stojí, co to stojí,“ řekl TÝDNU bývalý ministr Čalfovy vlády. Terčem se stala Agrobanka a finanční skupina Motoinvest, která banku v této době kontrolovala. V září 1996 uvalila ČNB na Agrobanku nucenou správu a z vedení banky mohl ve funkci zůstat pouze místopředseda představenstva a přítel Josefa Tošovského Antonín Indruch (později ale také Indrucha policie obvinila z hospodářských deliktů). Nucenou správu v AGB zavedla Česká národní banka po nejdelším zasedání vlády v novodobé historii Československa a České republiky. Trvalo od osmé hodiny večerní do páté hodiny ranní v noci ze 16. na 17. září 1996. „V průběhu toho nočního zasedání si jednotliví členové vlády stále více a více uvědomovali, že jediná možnost je zavést nucenou správu. Myslím, že jednou bude možné odtajnit nahrávky z jednání a bude vidět, v jaké situaci jsme rozhodovali a s jakou znalostí věci jsme k tomu přistupovali,“ řekl v rozhovoru pro TÝDEN Tošovský, který nucenou správu popsal jako standardní řešení v nestandardní situaci. Ono „jednou“ znamená podle zákona ne dříve než 17. září 2026, tedy přesně za 28,5 roku. Pavel Tykač si tedy záznamy z jednání vlády může dopřát ke svým dvaašedesátinám. „Rozhodnutí centrální banky nás překvapilo. Agrobanka sice nebyla zcela zdravá, ale ČNB nezakročila v případě mnohem problematičtějších bank,“ řekl TÝDNU náměstek generálního ředitele velké české banky. Tošovský po zavedení nucené správy neuvedl jediný ekonomický důvod pro tento krok, ale pouze důvody pro „preventivní ochranu“ před možnými důsledky špatné pověsti Motoinvestu. ČNB tenkrát pomohly i velké polostátní banky, které před Agrobankou uzavřely do této doby bezchybně a oběma směry fungující penězovody na mezibankovním trhu. „Když poradce premiéra Jiří Weigl po dlouhém jednání se třemi členy Motoinvestu před pátou hodinou ranní vládě a zástupcům ČNB (Tošovskému a členovi bankovní rady Luďku Niedermayerovi - pozn. redakce) navrhl kompromisní a podstatně levnější řešení, guvernér prohlásil: ‚Já se s vámi pouze radím, ale mohu to rozhodnout sám.‘ Takže rozhodl o nucené správě, která se ukázala cestou do pekel,“ řekl v rozhovoru pro TÝDEN přímý účastník jednání vlády. Dobrodružství s Agrobankou, kterou ČNB dodnes nedokázala prodat, stálo daňové poplatníky 20 miliard korun. Premiér Klaus, který zavedení nucené správy na Agrobanku vždy odmítal, podle jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků tlaky na odvolání guvernéra kvůli tomuto kroku zavrhoval. To se však nestalo. „Nevím o tom, že by mne pan prezident podpořil,“ řekl v rozhovoru pro TÝDEN Tošovský. V prosinci 1996 určila ČNB vítěze výběrového řízení na místo investičního poradce Agrobanky, jehož hlavním úkolem bylo vybrat pro banku strategického investora. Tím se stala HSBC Investment Bank, jejímž pražským šéfem je Jan Tauber. Ten byl v Živnostenské bance v Londýně vedle Tošovského druhým náměstkem. Kromě americké společnosti General Electric a jihokorejského koncernu Samsung byla třetím zájemcem o Agrobanku ING Bank, jejíž pražskou pobočku řídí Jan Struž, bývalý ředitel Živnostenské banky v Londýně, který Tošovskému šéfoval.
Spojenci proti Klausovi.
Josefa Tošovského uvedl loni v prosinci do premiérské funkce prezident Václav Havel, který v něm našel přirozeného spojence proti Václavu Klausovi. (Prezident je jediným ústavním činitelem, který může guvernéra podle zákona odvolat.) Oba muži měli premiérovi co zazlívat: filozoficky orientovaný Havel se cítil Klausem plísněn a zesměšňován, Tošovský musel polykat premiérovy arogantně pronášené ekonomické poučky. Poprvé se Havel s Tošovským lépe poznali na jaře 1990. „Pan prezident jel tehdy do Spojených států a Kanady. Tam jsem byl členem delegace. Byla to taková průkopnická a dost emotivní cesta, na kterou hodně vzpomínám. Na pana prezidenta mám z této cesty dobré vzpomínky a od té doby jsme se více nebo méně setkávali,“ říká Tošovský. Na jaře loňského roku koupil Chemapol Group od Václava Havla polovinu pražského paláce Lucerna za 200 milionů korun. U kolébky transakce stál i guvernér Tošovský. „S panem Junkem se nikterak osobně neznám, ale musím říci, že padla zmínka o všelijakých transakcích, které provádí Chemapol, i o této,“ řekl Tošovský a odmítl informace, podle kterých jej Havel žádal, aby podíl v Lucerně koupila centrální banka. „Pan prezident zřejmě sháněl solidního kupce a je možné, že hledal i v bankovním sektoru. Česká národní banka rozhodně nepřipadala v úvahu, protože tyto věci dělat nemůže, to je podnikatelská záležitost,“ dodal. Prezident Chemapol Group Václav Junek v rozhovoru pro TÝDEN potvrdil, že s guvernérem Tošovským o koupi poloviny paláce Lucerna mluvil. „Je pravda, že transakce byla panem Tošovským ovlivněna. On také chtěl, aby se to (záměr prezidenta Havla zbavit se Lucerny - pozn. red.) vyřešilo pozitivně,“ řekl Junek.
Nejhorší rozhodnutí.
Ačkoli nikdo z Tošovského bývalých kolegů nezpochybňuje jeho odborné schopnosti pro výkon premiérské funkce, otázkou pro ně zůstává, proč se ke svému jmenování nechal prezidentem Havlem přemluvit. Kdyby zůstal v ČNB, mohl dál uplatňovat svou měnovou politiku a nemusel se zabývat hospodářskými problémy způsobenými nedotaženou transformací Klausovy vlády. Nyní se ocitl na druhé straně barikády. „Bylo to nejhorší Tóšovo rozhodnutí za posledních čtyřicet let,“ tvrdí jeden z bývalých generálních ředitelů SBČS. Tošovský se v rozhovoru pro TÝDEN nad tímto názorem pousmál a řekl: „To je možné, ale to se ještě ukáže.“ Podle svých slov vzal „premiérování“ jako úkol, před který ho postavil „pan prezident a předsedové některých politických stran bývalé koalice“. Havlovi se podařilo přemluvit Tošovského k přijetí premiérského křesla až na třetí pokus. Původně sice souhlasil, ale v domnění, že bude šéfovat vládě odborníků, kde pouze tři křesla (vnitro, armáda a zahraničí) obsadí straníci. Když mu došlo, že se politické strany (ODA, KDU-ČSL, ale i odštěpená část ODS) nechtějí vzdát vlivu na jednotlivé resorty a s nimi spojené instituce (Fond národního majetku, Pozemkový fond a tak dále), od původní dohody s prezidentem odstoupil. „Ukázalo se, že Tošovský je malá lopata na Augiášův chlév, co tu za ta léta vznikl,“ řekla v rozhovoru pro TÝDEN osoba, která byla o průběhu politických jednání na sklonku loňského roku podrobně informována. Podle této osoby by důsledná vláda odborníků po určitém čase odhalila mnoho „špinavostí krytých stranickými sekretariáty“. To se nemohlo líbit ani politikům z ODA a KDU-ČSL, avšak ani Ivanu Pilipovi s Janem Rumlem. O Tošovského ochotě ustupovat stranickým zájmům KDU-ČSL svědčí lednové rozhodnutí vlády zavést kvóty na dovoz jablek ze zemí Evropské unie. O čtrnáct dní později se pak nový kabinet usnesl na „posílení ozdravného programu zaměřeného na stabilizaci hospodaření malých a středních bank“, čímž vyšel vstříc ČNB - pomohl centrální bance další dotací, tentokrát ve výši pěti miliard korun. Jmenování důvěryhodného, loajálního a velmi populárního muže do čela vlády bylo obzvlášť výhodné pro profesionální politiky, které Tošovský nemůže ohrozit tím, že by na sebe dlouhodobě strhnul politickou moc. Kdyby ale například vstoupil do Rumlovy Unie svobody (a o námluvách už se veřejně hovoří), zvýšily by se pravděpodobně předvolební preference této strany z dnešních třinácti na dvacet procent.
Možnosti tu jsou.
Prezident Havel už dříve naznačil, že se mu příliš nechce pověřit sestavováním nové vlády Miloše Zemana. „Nikde není psáno, že premiérem musí být předseda největší strany,“ řekl Havel minulé pondělí. Ani Tošovský v rozhovoru pro TÝDEN minulé úterý nevyloučil, že je ochoten zůstat v premiérském křesle i po červnových mimořádných volbách. „Doufám, že ta situace nenastane,“ řekl. Ani kdyby nakonec Tošovský z Úřadu vlády v červnu definitivně odešel, nebude mít o práci nouzi. Havel zatím nejmenoval Tošovského nástupce v čele ČNB. Devětatřicetiletý a ambiciózní viceguvernér Pavel Kysilka (dříve ODA) byl vedením centrální banky pouze pověřen. Půlroční intermezzo v čele vlády se nakonec Tošovskému může vyplatit. Pokud jej Havel znovu jmenuje guvernérem, bude to opět na šest let, to znamená do roku 2004. Původně měl Tošovský v čele ČNB zůstat do roku 1999. Mezi bankovními úředníky se ovšem říká, že jeho znovujmenování si už příliš mnoho lidí v ČNB nepřeje. Proslýchá se také, že by Tošovský mohl zamířit do čela Komerční banky, kde by místo premiérského platu zhruba 100 tisíc korun měsíčně (v ČNB bral přibližně stejné peníze), pobíral asi 400 tisíc korun. Podle deníku Právo by se Tošovský mohl stát i šéfem českého a slovenského týmu v Evropské bance pro obnovu a rozvoj (EBRD) v Londýně. Na tuto funkci letos v únoru rezignoval Jiří Huebner, který je jedním z kandidátů na post ministra financí ve vládě Miloše Zemana. Tošovský však říká, že by se nejraději vrátil do ČNB. „Vyrůstal jsem v centrální bance. Tam se cítím doma.“
Ing. Josef Tošovský Narozen 28. září 1950 v Náchodě. Vystudoval VŠE v Praze. V roce 1990 se stal prvním postkomunistickým předsedou Státní banky československé. Po rozpadu federace a následné měnové odluce byl v roce 1993 prezidentem Václavem Havlem jmenován guvernérem České národní banky. Dne 17. prosince 1997 byl Havlem jmenován do funkce předsedy vlády České republiky. Byl jím až do 22. července 1998, kdy byl podruhé jmenován guvernérem ČNB. V této funkci setrval do 30. listopadu 2000, kdy rezignoval. Dne 1. prosince 2001 se stal předsedou Institutu pro finanční stabilitu v Basileji (součást banky pro mezinárodní platby). V roce 1993 obdržel od časopisu Euromoney titul Centrální bankéř roku. O rok později jej European Business Press Federation zvolila Evropským manažerem roku, v prosinci 1994 převzal na brněnské Masarykově univerzitě Cenu Karla Engliše. V roce 1996 získal od skupiny předních novinářů zemí Evropské unie titul Evropský bankéř roku. Člen vědecké rady VŠE v Praze, poradního orgánu rektora Univerzity Karlovy a představenstva CERGE Institutu. S manželkou Bohumilou má dvě dcery.
