Cizinec není našinec

Odmítání tureckého vstupu může prohloubit krizi EU

Odpůrci přijetí Turecka do Evropské unie mluví o budoucí katastrofě. Evropa je nucena, aby se rozběhla hlavou proti zdi. Tak to vidí zřejmě nejznámější český odpůrce tureckého vstupu do unie, europoslanec Josef Zieleniec. Začlenění velké muslimské země se sedmdesáti miliony obyvatel by údajně bylo tak složité, že by se mohlo stát pro unii osudným.
S pozoruhodnou historickou paralelou přišel vítěz nedávné esejistické soutěže na téma Turecko a Evropská unie Petr Preclík, student Masarykovy univerzity v Brně (EURO 27/2005). Evropská unie je jako král Kroisos, který v dávných dobách vládl na území dnešního Turecka. Kroisos zjišťoval v delfské věštírně, jaké jsou jeho šance, pokud zaútočí na Peršany. Dostalo se mu následující odpovědi: „Zničíš velkou říši.“ Kroisos se pustil do boje, ale jediná říše, kterou tím zničil, byla ta jeho vlastní. Evropská unie také opouští svá opevnění podobně jako Kroisos a rozšiřuje se o nové členské země. Preclík však ponechává otevřený konec. Není jasné, co vlastně Evropská unie ničí - zda sebe samu, nebo spíše završuje porážku někdejšího sovětského impéria.
Preclík rozhodně není odpůrcem tureckého vstupu. Naopak. Tvrdí, že Turecko ve spojení s dalšími kandidátským zeměmi by mohlo vnést do rozhodovacího procesu v unii „novou kvalitu“. Nebylo by špatné vědět, jaké odpovědi by se v delfské věštírně dostalo dnešním evropským politikům. Možná by si totiž uvědomili, že unie bude mít velké problémy spíše v případě, že Turecko nepřijme.

Byl to klam.

Rozhovory o vstupu Turecka do Evropské unie mají začít letos 3. října, pokud se ještě některý ze států unie (či případně sama Ankara) nerozhodne, že vše zablokuje. Na nutnosti jednat s Ankarou se loni členské země shodly jednomyslně. Dnes už je jasné, že tato shoda byla klamná. Odpor vůči přijetí Turecka a k rozhovorům samým stoupá i na evropské politické scéně. Mezi odpůrce patří německá křesťanská demokratka Angela Merkelová, která by dle dosavadních prognóz měla v září získat post německého kancléře. Ve Francii sílí pozice Nicolase Sarkozyho, který by se rád stal nástupcem prezidenta Jacquesa Chiraka. Také Sarkozy vystupuje proti tureckému členství.
Kritici příliš vstřícného postoje vůči Turecku tvrdí, že se proti přijímání této země fakticky vyslovili lidé, kteří v referendech ve Francii a Nizozemsku odmítli euroústavu. Tato interpretace není přesná. Výhrady skeptiků často mířily na celý proces rozšíření, tedy i na nedávné přijetí zemí střední Evropy včetně Polska a Česka. Je však také evidentní, že vstupu Turecka obyvatelé Evropské unie skutečně příznivě nakloněni nejsou. Tyto odmítavé postoje zcela odpovídají náladám té části obyvatel, která se obává přílivu přistěhovalců, levné pracovní síly v daleké i nedaleké cizině, dovozu levného zboží, či dokonce cizinců jako takových. I když rozhovory s Tureckem začnou, hrozí, že kvůli chybějící politické vůli nepovedou k jedinému logickému výsledku - plnému tureckému členství.
Boom nepříznivých postojů vůči tureckému členství se dává do souvislosti se současnou krizí Evropské unie. Ta má přece dost svých vlastních problémů. Co když ale právě odmítnutí Turecka přinese ještě horší krizi? Jakou pověst by si vysloužila unie, která není schopna plnit své závazky? Je zde velké riziko, že i sami evropští občané nakonec začnou vnímat unii jako nesebevědomý, do sebe zahleděný spolek, který má strach i z vlastního rozšíření.

Sem můžeš, tam už ne.

V době amerického útoku na Irák se ukázalo, že Evropská unie má ještě daleko ke skutečné společné zahraniční politice. Postoje jednotlivých zemí se rozevřely jako nůžky. Přesto se ukazuje, že v jistém smyslu je zahraniční politika unie velmi úspěšná. Pro sousední země zůstává možnost vstupu do unie velkým lákadlem. Všechna referenda v zemích střední a východní Evropy před posledním rozšířením unie dopadla celkem jednoznačně ve prospěch vstupu. O členství projevují zájem země Balkánu, Ukrajinci i Turci. Jsou také ochotni pro vstup leccos udělat, přizpůsobit se pravidlům unie v ekonomice, ale i v takových oblastech, jakými jsou ochrana lidských práv či menšin.
Proces rozšiřování má blahodárný vliv na stabilitu v kandidátských státech. Měla by se Evropa vzdát této své přednosti? Vždyť právě rozšiřování je dnes možné označit za nejúspěšnější politiku unie.
V případě Turecka už jde o dlouhodobý proces. Ankara podala žádost o vstup do Evropských společenství v roce 1987. Od poloviny devadesátých let funguje celní unie mezi Evropskou unií a Tureckem. Velvyslanec této země v Praze Sabri Cenk Duatepe upozorňuje na souvislost mezi vznikem celní unie a vyhlídkami na vstup do Evropské unie. Jedno bez druhého by postrádalo smysl. „Není možné přece říci: přijď na návštěvu, ale zůstaň na zahradě. Sem ještě můžeš, sem už ne,“ říká diplomat v rozhovoru pro týdeník EURO.

Partneři? Možná ani to.

Zastavením či zásadnějším zpochybněním rozhovorů s Tureckem by se narušilo mnohé z toho, čeho už se v minulosti dosáhlo. Alternativou k plnému tureckému členství tedy nemusí být strategické partnerství mezi unií a Ankarou, jak slibují odpůrci přijetí Turecka, ale mnohem napjatější vztahy. Turecký premiér a umírněný islamista Recep Tayyip Erdogan se ve své vlastní zemi stává terčem kritiky kvůli tomu, že prý unii příliš ustupuje. A to i v citlivé otázce rozděleného Kypru, neboť Ankara se zavázala, že rozšíří působnost zmíněné celní dohody i na tento ostrov (a tedy jeho řeckou část). Turečtí zastánci úzkých vztahů s unií by na tom v budoucnu byli velmi špatně, kdyby se ukázalo, že jejich vstřícné kroky beztak k ničemu nevedou. O svůj podíl na moci se hlásí radikálnější nacionalisté.
Případné přerušení jednání o členství v sobě skrývá řadu dalších rizik. Příprava na vstup také znamená, že se posiluje civilní řízení armády v Turecku. Není vyloučeno, že někteří generálové by jakéhokoliv Erdoganova zaváhání rádi využili. Turecko dnes rozhodně není ideální zemí, pokud jde o lidská práva, ochranu národnostních a náboženských menšin či rovnoprávnost žen. Situace se však postupně zlepšuje. Je celkem pravděpodobné, že v případě nepříznivého vyjednávání by se tento trend zastavil.

Podnikatelský duch.

Přední turecký podnikatel Mustafa Koc v červnu prohlásil, že Evropská unie potřebuje tureckého podnikatelského ducha, aby mohla v budoucnu čelit konkurenci z Číny, Spojených států a Indie. Na první pohled zní toto prohlášení směšně. Unie je už dávno ekonomickým obrem, s nímž se slaboučká turecká ekonomika nemůže rovnat. Právě zaostalé hospodářství je ostatně jedním z hlavních argumentů odpůrců vstupu Turků.
Jenže s ekonomickými vyhlídkami Turecka do budoucna to nevypadá vůbec špatně. Ukazují to i makroekonomická čísla, vypovídající, že inflace klesla na úroveň osmi procent, rozpočet vykazuje vysoký primární přebytek a hospodářský růst činil v prvním čtvrtletí letošního roku téměř pět procent. Důvěru v tureckou ekonomiku posiluje právě vyhlídka na vstup země do Evropské unie, ale také dohoda Ankary s Mezinárodním měnovým fondem. Ještě důležitější je ovšem dlouhodobější perspektiva. Turecko nabízí Evropanům velké příležitosti. „Evropa dobře ví, že Turecko má pro unii obrovský význam jako sedmdesátimilionový trh,“ uvádí velvyslanec Sabri Cenk Duatepe. Turecko je také zásobárnou pracovní síly. Zatímco na většině evropského kontinentu obyvatelstvo zestárne, polovina tureckých občanů je mladší než 25 let. Koneckonců i ona „levná konkurence“ z Turecka může být ekonomickým přínosem, pokud donutí unii k větší pružnosti. To by ale nesměl převážit strach, který by vedl ke kontraproduktivnímu uzavírání hranic.

Řecký premiér na svatbě.

V Evropské unii je ovšem také řada politiků, kteří v přijetí Turecka vidí spíše příležitost než hrozbu. Jeden z nich řídí vládu země, u níž by pozorovatel velké nadšení pro Turky nečekal. Tímto politikem je řecký premiér Kostas Karamanlis. Turci si vysoce cení toho, jak podpořil zahájení rozhovorů unie s jejich zemí. Karamanlis je prvním řeckým premiérem, který po 46 letech zavítá na oficiální návštěvu Turecka. Už loni se ovšem účastnil vdavků dcery tureckého ministerského předsedy Erdogana, svého přítele. Karamanlisův zájem o Turecko má však rovněž velmi praktické aspekty. Oba premiéři nedávno otevřeli nový plynovod, který spojuje jejich země. Jedním ze zásadních argumentů obhájců vstupu Turecka je přitom předpoklad, že se díky tureckým ropovodům a plynovodům sníží energetická závislost Evropy na Rusku.
V Česku je nejviditelnějším stoupencem vstupu Turecka do unie stínový ministr zahraničí Jan Zahradil (ODS), který se vztahům s Ankarou věnuje i jako poslanec Evropského parlamentu. „Jsem pro zahájení rozhovorů, ale nejsem tak naivní, abych nevěděl, že Turecko je plnému členství ještě hodně vzdáleno,“ prohlásil Zahradil během svého nedávného duelu s Josefem Zieleniecem, který uspořádala v Praze Asociace pro evropské hodnoty. Zahradil nicméně rozhodně prosazuje názor, že jednání s Tureckem nemají být jen tak naoko, musí jít o skutečné rozhovory. Právě Zieleniec vytýká Zahradilovi, že chce přijímáním Turecka zničit samu Evropskou unii. Delfská věštírna ale tentokrát do jejich sporu nezasáhne.