V Rumunsku působí desítky tisíc zahraničních manažerů. Najdete je ve vedení takřka každé firmy
Několik desítek tisíc manažerů prakticky z jakékoli země. Od Američanů přes Francouze, Němce až k Čechům. Tak vypadá centrum rumunského byznysu v Bukurešti.
„Od středního managementu výš jsou cizinci takřka v každé firmě. Rumunům obvykle stačí průměrný výsledek, na rozdíl od majitelů firem,“ říká Jan Mašek, výkonný ředitel společnosti Versa Puls Media sídlící v tamním hlavním městě.
Jeho firma se jako sestra českého vydavatelství Mladá fronta věnuje vydávání periodik zaměřených na zdravotnickou tematiku. Tamní mediální byznys se potýká se stejnými problémy jako v celé Evropě, z klesajících inzertních příjmů by se firma neuživila. Soustředí se více na komplexní projekty a spolu s reklamou v tisku nabízí i pořádání konferencí, telemarketing, direct marketing a další inovace.
„I díky tomu jsme za loňský rok rostli o 20 procent v tržbách,“ říká Mašek, pod nímž v Bukurešti pracuje 25 lidí.
To je oproti jeho dřívějšímu působení v Mediaservisu, firmě zaměřené na mediální logistiku, kde měl na starost divizi se 600 zaměstnanci a čtvrtmiliardovými tržbami, vcelku rozdíl.
A není to jediná odlišnost. Mimo jiné Rumuni často dostávají výplaty dvakrát do měsíce. Je třeba s nimi všechno detailněji rozebírat, kontrolovat je. Před něčím podobným ostatně varuje obchodníky na svém webu i ministerstvo zahraničí, podle nějž se při jednáních osvědčuje připomínání i žádosti o potvrzení termínů domluvených jednání či urgování dohodnutých záležitostí. Ve firmě tak může místo strategického vedení exekutiva připomínat mikromanagement. Se zaměstnanci je ovšem třeba zacházet opatrně – lidi chválit a případnou kritiku sdělovat s důrazem na takt a city zaměstnance. „Když se někomu vaše hodnocení nebude líbit, je schopný dát ihned výpověď, i když nemá jisté místo. Rumuni jsou sice srdečnější než Češi, ale také impulzivnější,“ srovnává Mašek. Manažerské ghetto Podobné zkušenosti jako on sbírá i těch několik desítek tisíc dalších manažerů ze zahraničí.
Alespoň tak Mašek počty expatů odhaduje. Potkává se s nimi v severní části Bukurešti, která je bezpečnější než zbytek metropole i díky rozlehlě a pečlivě hlídané ambasádě Spojených států. Maškovi bydlí v komplexu zhruba 200 bytů, z nichž je 150 obýváno cizinci, a hned v blízkém okolí jsou tři další české rodiny. Expati se mezi sebou znají, setkávají se v různých spolcích a aktivitách, výjimkou nejsou ani dobrovolnické práce.
„Je tam i podstatně méně toulavých psů, kterých je jinak v Bukurešti evidovaných 70 tisíc. Nahlášeno je ročně 15 tisíc napadení. My jsme se s tím setkali jen při výletě do hor, kam jsme vyrazili i s rodinným psem. Smečka, která si hlídala teritorium, nás rychle zahnala zpět do auta,“ popisuje Mašek.
Manželka se za ním do Rumunska přistěhovala až po půl roce. Do té doby jí při víkendových návštěvách vyprávěl snad jen nepříjemné zážitky z práce, kde si zpočátku těžce zvykal na jiný systém řízení, než jaký si sám představoval. Nakonec se ale dokázal přizpůsobit místnímu stylu. To ostatně musí udělat každý manažer pracující v zahraničí. Maškovu manželku k životu v Rumunsku přesvědčilo to, co osloví spoustu jiných lidí – oproti Praze zahalené do smogového oparu jí nabídlo příjemnější podnebí, kde hezké počasí vydrží i více než půl roku. Hory i moře v dojezdové vzdálenosti od bytu i hezké prostředí Bukurešti, která se mění před očima.
Teď žije spolu s Maškem v Rumunsku podobně jako další rodiny expatů, externě pracuje pro svého původního českého zaměstnavatele a učí se angličtinu.
„V té jsou Rumuni daleko zběhlejší než my. Je to i tím, že se v televizi vysílají filmy anglicky s titulky. Zažité jsou i titulky a poutače v angličtině, potkáte ji prakticky na každém kroku,“ přibližuje Mašek.
Rumunské baroko Podobně jako v jazycích jsou Rumuni napřed i v technologiích. V zemi, kde při výjezdu mimo hlavní město nenarazíte na dálnici a předjíždíte povozy tažené koňmi, už běžně fungují LTE telekomunikační sítě. Neomezené tarify, které s velkou slávou loni spustili čeští operátoři, běží v Rumunsku dávno a s ještě nižší cenovkou. V byznysu se podle Maška obecně nejlépe daří IT a všemu spojenému s vizáží a auty. „Rumuni mají snahu vypadat co nejlépe, i kdyby si museli odříct jídlo. Do toho se investuje. Bohatší vrstvy se zase rády obklopují luxusem, tolik range roverů, porsche a maserati, co jezdí po Bukurešti, jsem snad jinde neviděl,“ dodává Mašek.
Podle ředitele společnosti Versa Puls Media to připomíná atmosféru devadesátých let u nás. Jen místo ojetých mercedesů z Německa parkují na chodnících Bukurešti známé značky vozů, místo fialových sak se nosí proslulí návrháři a i to podnikatelské baroko v architektuře má jiný rozměr. Kdo viděl alespoň na fotografii bývalým diktátorem Nicolaem Ceau?escem postavený parlamentní palác, umí si odlišné měřítko představit. Barokně může působit i obliba pikniků mezi Rumuny, jakmile přijde hezké počasí, snídaně v trávě jsou vidět v každém parku i na odpočívadle u silnic.
Zmiňovanou dobu minulou může připomínat
i rozbujelá korupce. Zato mnohdy kritizované zdravotnictví na tom podle zkušeností Jana Maška není až tak špatně.
Ovšem pokud vás do státní nemocnice přijímají jako cizince – pak automaticky dostáváte vyšší prioritu. Rumuni se totiž bojí podobného skandálu, který provázel špatné ošetření zaměstnance americké ambasády. Stejně jsou schopni si rozmyslet i běžnou silniční kontrolu cizince.
„Práce tam je pro mě obrovskou zkušeností.
Mám pocit, že když si poradím v Rumunsku, zvládnu pak ledasco,“ tvrdí Mašek s tím, že podobný efekt pozoruje i na nejmladších členech rodin expatů. „V Česku se sedmileté dítě drží maminčiny sukně, děti v zahraničí jsou sebevědomější, samy si objednají v restauraci hned několika jazyky a i v rozhledu jsou kosmopolitnější,“ uzavírá.
V zemi, kde při výjezdu mimo hlavní město nenarazíte na dálnici a předjíždíte povozy tažené koňmi, už běžně fungují LTE telekomunikační sítě.
O autorovi| Jakub Křešnička • kresnicka@mf.cz
