Ve schopnosti dostat z mála maximum jsou nepřekonatelní...
celý podtitul:
Ve schopnosti dostat z mála maximum jsou nepřekonatelní. Svět si toho všímá – v čele s americkými investory rizikového kapitálu
Na první pohled nepůsobí zamlžené průmyslové pásmo Yavne ve středním Izraeli dojmem vhodného útočiště pro geotermální technologie. V pustém a nehostinném okolí tu nenarazíte na gejzíry ani na sopky, které jsou coby prvotní zdroj klíčové pro získávání geotermální energie. Přesto zde, v malém městě s dvaatřiceti tisíci obyvateli, sídlí firma Ormat Technologies. Tato nadnárodní společnost s hodnotou kolem dvou miliard dolarů je zapsána na newyorské burze a po celém světě, od Colorada až po Keňu, staví geotermální elektrárny.
V kibucu neboli zemědělské osadě vzdálené asi sto kilometrů jižněji v Negevské poušti recykluje podnikatel Amit Ziv vodu vypouštěnou nedalekým lázeňským střediskem. Chová v ní bílé ryby sea bass (mořčák evropský) a barramundi (robalo stříbřitý), jejichž křehké maso si oblíbili zákazníci luxusních restaurací. Z této pouštní rybí farmy voda putuje dál na plantáže, kde se pěstují olivy určené na export například do Španělska. „Rackové a pelikáni nad tím musejí kroutit hlavou,“ směje se jeden z obyvatel kibucu, Shai Ben-Tal.
Hlavou kroutí nejen oni.
Každému, kdo navštíví Izrael, rychle dojde, že jeho obyvatelé se bez vynalézavosti neobejdou. Izraelců je pouhých sedm milionů, což je srovnatelné s počtem obyvatel New Jersey. Nezbývá jim než šetřit a dobře hospodařit: země s dlouhými pásy pouště a ztenčujícími se zásobami pitné vody je nejen ochuzena o přírodní zdroje, ale i obklopena sousedy, kteří se ji rozhodli stůj co stůj zničit. Nepřetržitý válečný stav často propuká v otevřené vojenské střety jako například loni v prosinci, kdy Izrael v reakci na útoky palestinskými raketami přepadl osady v pásmu Gazy.
Izraelci se cítí v permanentním ohrožení, a tak už šest desetiletí bojují, aby z půdy, vody, vzduchu a slunečního záření dostali víc než kterákoli jiná země na světě. Třeba během úmorného tříletého sucha se Izrael vyšplhal na světovou špičku v množství recyklovaných odpadních vod. V současné době dokáže recyklovat celých sedmdesát procent vody, třikrát více než Španělsko, druhý stát v pořadí. Mnohé izraelské firmy působící v oblasti čistých technologií (tzv. cleantech) vyvážejí své zboží a know-how do celého světa. Za všechny uveďme průkopníka systému kapkové závlahy společnost Netafim nebo odborníka na energii ze slunečního záření BrightSource Industries. Dokonce se úspěšně prosazují i v další líhni inovací – ve Spojených státech. „Svět si pomalu uvědomuje, že se bude muset vypořádat s problémy, které Izrael řeší už padesát let,“ říká k tomu Jacques Benkoski, investor rizikového kapitálu ze společnosti U.S. Venture Partners sídlící v Silicon Valley. „Začíná být běžné umět dobře uvařit i z mála.“
Zdá se, že investoři se v této branži, a především v době, která většině jiných druhů investic nenahrává, touží dostat ke slovu. Vlastně každá firma s rizikovým kapitálem v Silicon Valley, společností Kleiner Perkins Caufield & Byers počínaje a Sequoia Capital konče, pátrá v Izraeli po vhodných příležitostech, jak uložit peníze do čistých technologií. Nejméně osmdesát fondů rizikového kapitálu, z velké části amerických, tu spravuje přes deset miliard dolarů. Podíl investic do čistých technologií přitom neustále stoupá.
Nedávno navštívil Izrael spoluzakladatel Googlu Sergey Brin spolu s několika americkými politiky, aby načerpali informace o technologiích úspory vody a energie. „V zájmu naší bezpečnosti a jistoty se nemůžeme spoléhat na ostatní,“ vysvětluje starosta Phoenixu Phil Gordon, který hodlá v Izraeli získat vysoce odborné znalosti v oblasti solární energie.
Předpokládat, že izraelská vláda odvážné úsilí v chovu ryb mezi písečnými dunami podporuje, by bylo zcela na místě. Jenže političtí představitelé státu jsou zřejmě mnohem více zaneprázdněni národní bezpečností a politickými skandály, než aby si takových počinů všímali.
Izrael je národ protikladů. V mnoha směrech fandí socialistům, ale pokud jde o ekonomiku, uplatňuje spíše taktiku laissez-faire. Dal by se přirovnat k odrazu na národní úrovni. Založili jej lidé, kteří chtěli z hroudy země plné pouští vybudovat něco významného. Klíčovým stavebním prvkem se stal kibuc. Lidé tu jedí společně, sklízejí společnou úrodu a chovají dobytek, a dokonce své dvouleté ratolesti posílají do společné noclehárny. Kibucy dosud existují: v Izraeli jsou jich nejméně dvě stovky. Smysl pro společnou věc se promítá i do národní bezpečnosti, kterou politici nadřazují všemu ostatnímu. Na vojenské účely vynakládá Izrael horentní sumy, od svých osmnáctiletých občanů vyžaduje alespoň dva roky činné služby v armádě a dospělí jsou zařazeni do aktivních záloh.
Kromě vojenských imperativů se ovšem vládní činitelé na něčem jiném shodnou jen málokdy. Kvůli podezřením z korupce a neutichající nespokojenosti veřejnosti s izraelskou invazí do Libanonu v roce 2006 nedávno rezignoval předseda vlády Ehud Olmert. Mezi sebou soupeřící frakce sekulární levice a nábožensky orientované pravice se spolu jako obvykle přetahují o moc, místo aby uvažovaly o dlouhodobých politických cílech. Pouze dva předsedové vlád v celé šedesátileté historii státu Izrael zůstali u moci celé funkční období.
Toto ochromení do značné míry vysvětluje, proč jsou obchod a hospodářství ponechány samy sobě. Firmám mimo vojenský sektor se málokdy daří přilákat výhody vládních investic – nebo jen pouhou vládní pozornost. „Podnikání v čistých technologiích tu bují naprosto nezávisle na tržních silách a inovacích a navzdory politické situaci,“ stěžuje si devětatřicetiletý Glen I. A. Schwaber, společník ve firmě s rizikovým kapitálem Israel Cleantech Ventures, která má hodnotu sedmdesáti pěti milionů dolarů a již Schwaber vede se svým spolužákem z Harvardu Jackem S. Levym. Jen si představte, říká bývalý ředitel CIA R. James Woolsey ml., kdyby se některý izraelský politik vyprofiloval na tom, že by prosazoval vládní investice do alternativ surové ropy. „Nic lepšího by pro svou vlastní bezpečnost udělat nemohl,“ dodává. „A pro naši také ne.“
Žádné jiné suroviny není v zemi takový nedostatek jako vody. Jistě, odpadní vody se recyklují, ale pitné vody je zoufale málo. „Už od mých dětských let vláda slibuje víc pitné vody,“ vzpomíná číšník z kavárny v Tel Avivu. „Jenže peníze raději utratí v další válce. Ale všichni stejně mnohem dřív umřeme žízní.“ Zatímco se vládní činitelé soustřeďují na jiné záležitosti, průmysl se ujímá řešení problému s vodou po svém: vynalézavě a pomocí špičkových technologií.
Nedávno zesnulý Simcha Blass, původem Polák a veterán 1. světové války, spatřoval revoluční možnosti tam, kde ostatní viděli jen písek. V desetiletí, které předcházelo vzniku státu Izrael, prožil Blass v Negevské poušti záblesk osvícení ne nepodobný zážitku Benjamina Franklina. V malém lesíku ho tu zaujal jeden obzvláště mohutný strom. Když pod ním začal kopat, objevil prasklou drenážní trubku. Ta po kapkách dodávala vodu přímo ke kořenům – a strom jí měl právě dost na to, aby prospíval. Po mnoha letech pokusů Blass v roce 1965 patentoval a prodal svou vizi „kapkové závlahy“ kibucu Hatzerim v Negerské poušti. Hatzerim vkládal velké naděje do principu kapkové závlahy, měřeného uvolňováním přesného množství vody, které zajistí udržitelnou zemědělskou výrobu. Zní to jednoduše, ale správné nastavení celého systému vyžaduje obrovskou dávku technologické zručnosti.
Hatzerim a dva další spřátelené kibucy dodnes zůstávají většinovými vlastníky společnosti, z níž vyrostl Netafim, gigant na trhu se špičkovými závlahovými systémy. Firma má hodnotu půl miliardy dolarů a zaměstnává 2600 lidí ve 110 zemích. Kromě výroby speciálních závlahových trubek prodává Netafim i skleníky a radí vládám, jak sklízet i na těch nejneúrodnějších polích. Netafim si bedlivě hlídá informace o financích. Podělil se pouze o to, že od roku 2003 vykazuje sedmnáctiprocentní roční růst.
TAJNOSTI S VODOU
Dva soukromé kapitálové fondy Markstone Capital Group z Los Angeles a Tenne z Tel Avivu v roce 2005 společně koupily dvacetiprocentní podíl ve firmě Netafim. Vložily tak peníze tam, kde má do dvou let vzniknout celosvětový trh s vodou v hodnotě 540 miliard dolarů. „Nakoupili jsme celá desetiletí společných zemědělských zkušeností a spolu s nimi pokusy a omyly, které zvládnutí kapkové závlahy provázely,“ říká Elliot Broidy, šéf fondu Markstone, který vlastní třináct procent Netafimu. Kouzlo kapkové závlahy je, zdá se, nezpochybnitelné: k pití nebo pěstování rostlin lze použít jen 0,3 procenta světového vodstva. Svět přitom bude muset v budoucnu výrazně zvýšit pěstitelské plochy, aby nasytil stále rostoucí populaci. Očekává se, že dnešních 6,3 miliardy obyvatel planety se do roku 2030 vyšplhána 8,1 miliardy.
V přepychovém firemním a rezidenčním kampusu Netafimu rostou palmy a datlovníky, ale přesto působí tajnůstkářským dojmem ostře střežené továrny. Ofer Bloch, devětačtyřicetiletý generální ředitel firmy, nerad vidí, když se fotografové pokoušejí komplex nafotit. Tolik mu záleží na utajení jeho technologie. Uvnitř výrobních hal stroje na zakázku vyrývají „labyrinty“ do milionů mikročipů, které se následně instalují za miniaturní otvory v plastových trubkách. Čipy měří, odpočítávají a distribuují správné množství vody, které se dostane ke kořenům každé rostliny na poli. Netafim pokládá ročně skoro tři miliardy metrů závlahových potrubí a monitoruje každou kapku vody, která jimi proteče.
Netafim brzy dobyl malý izraelský trh a začal se porozhlížet v zahraničí, odkud pochází 95 procent zisku společnosti. V Peru si regionální vláda vybrala Netafim, aby jí poradil, které plodiny lze pěstovat v suché horské oblasti. Inženýři vymodelovali terén v počítači a našli řešení: chřest. Pěstitelé citrusů a mandlí v Kalifornii zase používají potrubí od Netafimu k zavlažování tisíců hektarů půdy ve vnitrozemí, která by jinak ležela ladem.
Nabízí se otázka, zda by tyto technologické zkušenosti neměla využít i izraelská vláda při řešení problému s pitnou vodou. Dokonce i veřejní činitelé už si nahlas stěžují na nedostatek pokroku v desalinizaci neboli odsolování mořské vody. „Chceme–li odsolovat, zoufale musíme udělat to samé, co se podařilo s kapkovou závlahou,“ potvrzuje vysoce postavený vládní poradce. „Pitnou vodu potřebujeme okamžitě. Každý v Izraeli, ať bohatý nebo chudý, ví, že nastala krize. Jenže vláda celou věc neustále odkládá, zvláště proto, že by si řešení vyžádalo miliardy dolarů a roky cílené práce. K něčemu takovému se izraelští lídři nikdy nezavážou. Proto raději viní z potíží nedostatek deštů.“
Podobně znepokojivá situace je pro některé Izraelce v energetice. Většina izraelského teritoria je vhodná pro výstavbu solárních panelů, přesto země dosud získává téměř všechnu svou elektřinu z uhlí a jiných neobnovitelných zdrojů. Arnold J. Goldman, šéf společnosti BrightSource Energy zaměřené na solární technologie, si na poměry stěžuje během dvouhodinové jízdy z Jeruzaléma do zkušebního komplexu firmy v Negevské poušti. „Všechno tohle světlo, všechno tohle teplo,“ vysvětluje a ukazuje při tom na horký písek, „přímo volá po tom, aby bylo využito.“ BrightSource do dnešního dne získala více než 160 milionů dolarů od takových investorů, jako jsou američtí VantagePoint Venture Partners, Google, investiční divize BP, Morgan Stanley a JPMorgan Chase.
Goldman, shovívavý inženýr s kozí bradkou, prorazil v sedmdesátých letech založením Lexitronu, prvního výrobce textového procesoru ve Spojených státech. V roce 1977 společnost prodal a, jak sám říká, vrhl se na alternativní energie. Na západě Spojených států postavil se svou firmou Luz International devět solárních elektráren. Tento startup zkrachoval v roce 1991. Podle Goldmana se stal obětí tajné dohody veřejných činitelů, plynové a uhelné lobby a jejich vysoce postavených přátel. Firma BrightSource Industries založená v roce 2004 je Goldmanovou pomstou.
Technologie BrightSource jako by vypadla ze sci-fi románu. Zatímco dodávka překonává poslední kilometry, které ji dělí od zkušebního centra v Dimoně, rýsuje se v dálce cosi, co vypadá jako hořící ropný vrt. Uvnitř pečlivě zabezpečeného komplexu musejí cestující ukázat pasy a obout si ochrannou obuv, aby si nespálili nohy na žhavém písku. V půlkruhovém útvaru se tu otáčí 1641 mechanizovaných zrcadel velikosti kavárenského stolku a odráží paprsky pouštního slunce přímo do kotle v horní části vrtu. V BrightSource mu říkají „parní věž“. Tyto věže vyrábějí přehřátou páru, která pohání turbíny. „Nabízejí maximální výkonnost,“ popisuje Alan E. Salzman, jeden z šéfů firmy VantagePoint ze Silicon Valley, která je hlavním investorem BrightSource. Salzman vysvětluje, že ve věžích se pára přemění zpět na vodu a vrací se do kotle, kde je znovu použita.
VÝNOSY ZE SLUNCE
Tahle technologie, prohlašuje Goldman, by mohla pomoci přetvořit populační centra v některých zemích. Vyprahlá území v Kalifornii a Nevadě, v saharské Africe, Saúdské Arábii a Austrálii jsou pro solární tepelné elektrárny obzvlášť vhodná, dodává. BrightSource v březnu tohoto roku uzavřela smlouvu s energetickou firmou California’s Pacific Gas & Electric (PG & E) na dodávku až devíti set megawattů solární tepelné energie v Mohavské poušti už v roce 2011. (V únoru podepsala BrightSource ještě větší kontrakt se společností Southern California Edison na 1300 megawattů. Jedná se o největší objednanou dodávku solární energie na světě.) „Význam solární energie na jihozápadě a v Kalifornii roste,“ říká vedoucí přenosové soustavy PG & E Jack Keenan. „Partnerství s BrightSource nám umožní zvýšit množství obnovitelné energie, kterou si žádá patnáct milionů našich zákazníků.“ Goldman tvrdí, že pokud by mohl vydláždit celý jihozápad Spojených států solárními panely, dokázal by tím pokrýt 69 procent národní poptávky po elektřině.
David Faiman, ředitel Národního centra pro solární energii Univerzity Ben Guriona, tvrdí, že Izrael potřebuje vést oblast národního výzkumu a vývoje směrem ke snížení nákladů na výrobu solární elektřiny. „Je přirozené se ptát, proč země, která má tolik slunečního svitu a žádná fosilní paliva, na této vizi nikdy nepracovala,“ dodává. „Navíc ovšem zjistíte, že politický nepořádek, který u nás panuje, prostě dlouhodobým plánům nepřeje.“
Co kdyby v sobě Izrael našel vůli plně využít potenciál závlahových potrubí, elektrárenských věží a pouštních rybích farem? „Pracovat na těchto inovacích je jednoznačně v geopolitickém zájmu Izraele,“ říká k tomu Jonathan Shapira, firemní právník z Bostonu, který organizuje diskusi a píše blogy o izraelském cleantechu. „Inovovat tam, kde hrozí nedostatek, je dnes už záležitostí celého světa.“
Fotografie s. 035
Levy a Schwaber o cleantechu říkají: Zelené technologie bují „nezávisle na politice“
Fotografie s. 036
Solární zařízení BrightSource vyváží své technologie do USA
Fotografie: Eilon Paz
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Edita Jiráková
