Voličů s tímhle profilem se přitom v „cappucino beltu“, tedy velkých městských aglomeracích na severovýchodě od Washingtonu do Bostonu, v San Francisku, Seattlu a Portlandu, našla spousta.
Přitom, kdyby našli stejného kandidáta u republikánů, klidně by volili jeho a ne Clintona- ve středu nebývávaly ideologické rozdíly nijak velké. To už dávno neplatí, protože polarizace scény a vyprazdňování středu je asi nejpatrnější fenomén americké politické scény za posledních deset-patnáct let. Koho mají na výběr v Americe dneska?
Vítězství Bernieho Sanderse v primárkách v New Hampshire nad Hillary Clintonovou není překvapivé. Sanders je koneckonců ze sousedního Vermontu, byl třikrát po sobě velmi oblíbeným starostou tamního hlavního města Burlingtonu a dodnes je v regionu populární. Je mezi třemi senátory s nejvyšší spokojeností voličů.
Čtyřiasedmdesátiletý Sanders přes dvě desetiletí strávená v Kongresu voličům nepřijde jako součást establishmentu (jako nezávislý tam byl za sirotka, byť hlasoval většinou s demokraty) a neuvěřitelná je jeho popularita u vysokoškolákům na kampusech, kteří jsou o dvě generace mladší: přijde jim velmi věrohodný.
Je na americké poměry sice hodně nalevo od středu, ale všechno je relativní: v Česku by třeba v otázce zdravotnictví nebo financování infrastruktury nebo vysokého školství patřil k hlavnímu proudu.
Hillary má problém, a není to Bill
Ve volebním štábu Hillary pevně doufají, že mimo Novou Anglii mu demokratičtí voliči nepřijdou na chuť. Když se rozdávalo charisma, u Clintonů se rozdělovalo hodně nerovnoměrně, jenže v roce 1992 její manžel v N.H. taky prohrál, s Paulem Tsongasem (senátorem ze sousední ho státu Massachussetts), na jehož jméno si už dnes nikdo nevzpomene.
Naopak nikdo ani bezmála čtvrt století poté nezapomene na Clintonovu slavnou odpověď na obvinění, že v mládí experimentoval s marihuanou: „Zkusil jsem to jenom jednou, ale nikdy jsem ve skutečnosti nešlukoval.“ Tohle byl začátek velké série pozoruhodných Clintonových výroků, které se nakonec zasloužily o bonmot, že Bill nakonec vždycky řekne pravdu, jenom mu to chvíli trvá.
Nakonec se na jeho dvě volební období v podstatě vzpomíná jako na zlaté časy, kdy Amerika byla jasná supervelmoc v konjunktuře. I lidi, kteří volí republikány, vám řeknou, že to byl dobrý prezident. S Hillary taková legrace nebude, oproti skladu manželových hříchů a pletek jí můžete vytknout tak to posílání mailů, ale proti Billovi je to suchařina.
Koho překvapí, že je součástí washingtonského establishmentu, když se poprvé zabydlela v Bílém domě v lednu před třiadvaceti lety, a od prvního dne byla politicky hodně aktivní? Takže nakonec to bude Hillary, kdo půjde za demokraty do boje o Bílý dům.
Mnohem zajímavější to bude u republikánů, kde establishment musí být opravdu zoufalý z Donalda Trumpa. Popravdě řečeno, Trump komunikuje s jistou skupinou voličů (zejména bílí muži středního věku bez vysokoškolského vzdělání) opravdu efektivně.
Kdyby se populismus vyučoval na vysoké škole, Trump by tam byl profesorem. Pro všechny ostatní skupiny voličů je Trump v podstatě nepřijatelný. Ovšem představa Trump-Clintonová, ta je opravdu zajímavá. Když měl Obama v roce 2012 jako protikandidáta Mitta Romneyho, mluvil Bill Clinton o Obamově neuvěřitelném štěstí. Jako kluk z Arkansasu to glosoval velmi lidovým jazykem: „He is luckier than a dog with two dicks“. Jo, štěstí, jakkoli ho popíšete, to bude potřebovat i Hillary.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Slezte z toho lustru, Donalde, vidím vás!
