Zemřel Andrzej Wajda, režisér, který demystifikoval polské dějiny Ve filmu Kanály, který popisuje konec války ve Varšavě, hlavní postavy utíkají před Němci podzemní kanalizací. Ve tmě a po pás ve vodě, vyčerpaní, někteří zešílí, jiní spáchají sebevraždu a ti, kdo si uchovají naději, vylezou v posledním záběru na povrch, kde ozbrojení Němci zrovna střílí další skupinu zajatých Poláků.
Snímek ukazuje beznadějnost Varšavského povstání, kdy se prvního srpna 1944 podzemní polská armáda postavila německé přesile, ale po dvou měsících byla poražena. Zemřelo tehdy přes 200 tisíc civilistů a hlavní město Polska bylo srovnáno se zemí. „Oni zemřeli a my jsme měli povinnost se ptát, jestli jejich smrt měla smysl, jestli museli zemřít tak, jak umírali“ řekl režisér filmu Andrzej Wajda později.
Polský James Dean
Wajda (6. března 1926 - 9. října 2016) byl příslušníkem nové školy, která vstoupila do polského filmu v první polovině 50. let dvacátého století. Do té doby byl film v Polsku druhořadým uměním. S Wajdou přišla celá nová generace, která už měla povědomí o tom, jak vypadá světový film, co to je italský neorealismus, co se točí ve Francii a co ve Spojených státech. Andrzej Munk, Wojciech Jerzy Has, později Roman Polanski, Krzysztof Kiešlowski. Změna se ale netýkala jen estetiky; debutující režiséři točili filmy, které vyprávěly o jejich generaci.
Do povědomí se Wajda dostal válečnou trilogií filmů Nezvaní hosté, Kanály a Popel a démant, které ho proslavily i v zahraničí. „Když jsem poprvé viděl Popel a démant, ohromilo mě mistrovské zpracování, okouzlující vizuální stránka a elektrizující výkon Zbygnieva Cybulského, jehož tehdy americký tisk nazýval polským Jamesem Deanem,“řekl loni režisér Martin Scorsese deníku Guardian. K polskému filmaři se hlásil například Francis Ford Coppola, Ingmar Bergman či Steven Spielberg.
Wajda se později angažoval v odborech a podporoval disidenty. Jeho film Člověk z mramoru z roku 1976 ukazuje vzestup a pád úderníka z 50. let. Pologramotného zedníka nejprve vyneslo do funkce nasazení a nadšení doby, takže se stal modelem pro mramorovou sochu socialistického realismu. Stejný režim ale stál později za jeho pádem a ve vykonstruovaném procesu ho poslal do vězení. Polská vláda zcenzurovala závěrečnou scénu, film přesto během zhruba tří měsíců v Polsku viděly tři miliony diváků.
Wajdovi se podařilo zachytit i události počátku 80. let, kdy se začal sovětský režim hroutit. Film Člověk ze železa vypráví o stávce v Gdaňských loděnicích z roku 1981 a vzniku hnutí Solidarita. Na festivalu v Cannes za něj režisér v témže roce získal Zlatou palmu v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Wajda kvůli němu ale dostal zákaz točit a další čtyři roky pracoval v zahraničí.
Člověk naděje
Po pádu komunismu byl Wajda jedno období senátorem, pak se věnoval hlavně divadelní režii. V roce 2000 dostal Oscara za celoživotní dílo a v roce 2007 dokončil „svůj nejosobnější film“ Katyň o masakru 22 500 polských důstojníků a civilistů, který provedla sovětská tajná policie NKVD v roce 1940. Mezi zavražděnými byl i jeho otec. Posledním velkým filmem byl životopisný film o prvním prezidentovi Polska po roce 1989 Walesa - Člověk naděje. Wajda byl čtyřikrát ženatý. Jeho poslední ženou byla designérka Krystyna Zachwatowiczová. Zemřel na začátku října v devadesáti letech na selhání plic. *
O autorovi| Jiří Zatloukal, zatloukal@mf.cz
