Vývoz zbraní dnes nepředstavuje jen klasický hardware, ale i software, kde má mimochodem Česká republika svá želízka v ohni. V historickém srovnání však český zbrojní export zůstává daleko za hodnotami, jichž dosahoval v minulosti. Náš zbrojní průmysl byl významný již za Rakouska-Uherska a po rozpadu monarchie Československo disponovalo podstatně větší kapacitou, než byla potřeba domácí armády. Před druhou světovou válkou Československo patřilo k největším vývozcům zbraní na světě, od tanků z plzeňské Škodovky přes legendární kulomety z brněnské Zbrojovky až po letadla z pražské Avie. Švédský institut SIPRI, který patří k autoritativním zdrojům informací o obchodu vojenským materiálem, uvádí časové řady od roku 1950. Kumulovaný vývoz až do roku 1989 včetně řadí Československo na šesté místo světového žebříčku.
Před válkou i po ní existoval problém se solventností klientů z rozvojových zemí. Málo se to ví, ale Omnipol, který se obchodem se speciálním materiálem zabývá dodnes, vznikl v roce 1934 jako dcera plzeňských Škodových závodů a v podstatě fungoval jako trading house s šedesáti kancelářemi rozesetými po světě. Zaměření: barter v časech hospodářské krize.
Po českých zbraních byla poptávka i po převzetí moci komunisty v únoru 1948. Izrael, který přežil tentýž „annus horribilis“ v podstatě jen díky dodávkám z Československa (platil ovšem cash), byl o pár let později vystřídán zejména odběrateli z arabských zemí. Podle ruské dokumentace se začaly vyrábět ve velkém množství na svou dobu pokročilé tryskové stíhačky Mig-15, které byly výborným vývozním artiklem. Doslova legendární a opět velmi poptávané pak byly podzvukové tryskáče L-29 Delfín, jichž se vyrobilo přes 4000 kusů, a jejich nástupci L-39 Albatros, opět v sérii překračující 2500 kusů. Srovnáme-li to se zoufale neúspěšnými nedávnými pokusy o vývoz L-159, znějí tahle čísla neuvěřitelně.
Většina obchodů se samozřejmě odehrávala v rámci Varšavské smlouvy, často výměnou zbraně-za-zbraně. Obchod s kapitalistickou cizinou narážel na oboustranné politické limity, a rozvojové země měly sice o československé speciální zboží velký zájem, nicméně mnohdy vzhledem k chronickému nedostatku tvrdé měny nabízely opět barter – od strategicky velmi cenných surovin jako indonéského kaučuku nebo cínu až po včelí vosk z Etiopie za krále králů Haile Selassieho či syrské kozí chlupy (nic proti kozím chlupům, v Tonaku našly uplatnění).
Vývoz speciálu vyžadoval zaškolení, a s tím býval také problém, a oboustranný: na jedné straně čeští instruktoři, kteří byli na štíru s výukou v neslovanských jazycích, na straně druhé zaškolovaní frekventanti, jejichž odborná úroveň bývala většinou ubohá. Nehledě na kvalitní zbraně pak bylo na bojišti těžko. A platby se pak často opožďovaly: po prohrané válce na Sinaji v roce 1956 se Egypťané dožadovali prodloužení splátkových kalendářů a snížení úroků z poskytnutých obchodních úvěrů na jedno procento ročně. Sověti zatlačili a Čechům nezbylo než vyhovět.
Čo bolo, to bolo, terazky je český vývoz zbraní zlomkem minulých objemů a SIPRI nás řadí podle vývozu za poslední tři roky až někam na 41. místo světového žebříčku, přičemž významnější jsou i země, do kterých byste to zcela určitě neřekli. Více než Češi vyvezli za poslední tři roky i Norové, Rakušané nebo Dánové.
Přestože české úřady se dnes k podpoře vývozu „speciálu“ pragmaticky hlásí, nemají exportní firmy z oboru zrovna snadnou pozici, přičemž poněkud překvapivě hraje jednu z hlavních bariér geografie. Sousední státy s výjimkou Slovenska nechtějí tranzit českých zbrojních systémů přes svoje území povolit, a ne všechno se dá vyvézt letadlem. Je otázkou, co za tím stojí, ale těžko to bude pacifismus a urputný boj proti zbrojení ve světě: všechny sousední země totiž k vývozcům patří, a kromě bývalého Československa nenajdete stát, který by se v žebříčku za poslední čtvrtstoletí tak hluboko propadl.
