Irové hlasovali o smlouvě z Nice, kterou řádně neznali Když před více než měsícem v opakovaném referendu řekli irští občané ano smlouvě z Nice, zaplavila česká média vlna nadšení. Kdo však přesně ví, co je to smlouva z Nice? Smlouva z Nice upravuje mechanizmy přijímání nových členů Evropské unie a svým způsobem tento proces zjednodušuje.
Irové hlasovali o smlouvě z Nice, kterou řádně neznali
Když před více než měsícem v opakovaném referendu řekli irští občané ano smlouvě z Nice, zaplavila česká média vlna nadšení. Kdo však přesně ví, co je to smlouva z Nice?
Smlouva z Nice upravuje mechanizmy přijímání nových členů Evropské unie a svým způsobem tento proces zjednodušuje. Zatímco předcházející amsterdamská smlouva počítala s přijetím pěti zemí a další rozšiřování nevylučovala, niceská smlouva implicitně uvažuje již o Evropě 27 zemí, což je jedno z jejích mála pozitiv. Co se týče rozšíření ve stylu velkého třesku, jde ve svých úvahách niceská smlouva dále než amsterdamská. Na druhou stranu i sám Romano Prodi konstatoval, že neschválení smlouvy z Nice není legální překážkou rozšíření.
Směr: Evropská vláda
Problematickou částí smlouvy je jednak forma zmíněné zvětšené kapacity přijímání nových členů a za druhé další mechanizmy, které nemají s rozšiřováním EU žádnou souvislost a jsou jakoby k smlouvě přidány. V první oblasti je to zejména silná změna hlasovacích poměrů v institucích EU, zejména v Evropském parlamentu a Evropské komisi, zřetelně ve prospěch větších unijních států, jako je Německo či Francie. Navíc změna principů fungování EK směřuje k vytvoření tělesa připomínajícího evropskou vládu. Zavedení mechanizmu „QMV“ - většinového hlasování - ruší státní veto v mnoha citlivých otázkách. Smlouva z Nice taktéž obsahuje základy pro ustavení „Rapid Reaction Forces“, jakési malé evropské armády, pro kterou se počítá s 60 000 vojáky. Nebylo by poctivé smlouvu označovat za něco, co přemění současnou EU do podoby centralizované diktatury, je ale zcela nepochybné, že jde o posun směrem k federalizaci Unie. S přijetím niceské smlouvy je výrazně oslaben koncept mezivládní spolupráce v liberalizovaném evropském prostoru a silnějším se jasně stává pojetí Evropy jako jednoho státu.
Po druhé o tomtéž
Historie smlouvy z Nice je velmi prostá. Její konečné podoby bylo dosaženo v časných ranních hodinách 11. prosince roku 2000 po předchozích nekonečných jednáních a od té doby smlouva procházela jednotlivými členskými státy Evropské unie a čekala na své schválení. V Irsku dle ústavních principů musí hlasování takového významu projít všelidovým referendem, a tak 7. června 2001 se 53,87 procenta hlasujících voličů rozhodlo, že smlouva z Nice není pro Irsko a Evropu dobrá. T o by dle demokratických principů, které zastávali již staří Římané, znamenalo nutnost smlouvu přepracovat. Z unijního hlediska by to představilo jisté zdržení v přijímání nových členů, které by s ohledem na nejnovější rozpočtové nejasnosti uvnitř i vně EU bylo spíše užitečné. Irští představitelé ale zvolili zcela netradiční postup - po konzultacích v Bruselu se rozhodli referendum zopakovat na podzim letošního roku, aniž by na samotné smlouvě byla změněna jediná čárka. Aby byl zajištěn maximální úspěch, byla spuštěna rozsáhlá „informační kampaň“ plná polopravd („Smlouva z Nice je nezbytná pro rozšíření EU.“), která navíc byla skvěle synchronizována s výroky vedoucích představitelů evropských institucí („Irsko svým členstvím v EU mnoho získalo, teď je čas vracet.“). Občané kandidátských zemí se tak na chvilku stali rukojmími, které hrozila Evropská unie obrazně odstřelit, neschválí-li se smlouva z Nice.
Bude i české referendum načasované?
Irské události vynesly na světlo nedemokratické prvky evropské integrace. Je jednoznačné, že názor voličů byl zpochybněn a následná propagační kampaň měla za úkol zvrátit myšlení a hlasování Irů, což se podařilo. Bude jistě zajímavé sledovat i dění v České republice před nadcházejícím referendem o našem vstupu do EU. Chystá se totiž také „informační kampaň“ (resp. komunikační strategie) a mluví se o možnosti načasovat referenda ve střední Evropě zajímavým způsobem: V Česku, jako v zemi s nejnižší podporou vstupu, by se mělo hlasovat až nakonec, aby se mohlo poukazovat na předchozí, pravděpodobně úspěšná referenda v okolních státech. Kdo bude rukojmím tentokrát?
