P a r l a m e n t Č R
Voliči nízkou účastí ve volbách do druhé komory Parlamentu znovu nastolili mnohokrát probíranou otázku - co s ní? Zrušit, nebo od základů změnit? Přiměřeně rozpačité jsou i názory napříč spektrem politických stran: rušit Senát je příliš obtížné, ale něco se udělat musí.
Senát, který vznikl jenom proto, aby mohla zaniknout Česká a Slovenská Federativní Republika, je i po dvou letech plnokrevné existence nemastný neslaný.
Ani jedna z politických stran však nemá definitivní stanovisko, natož nějaký konkrétní návrh. Co politik, to osobní pohled, na veřejnosti však o něm lépe nemluvit.
Senátoři chtějí moc
Volební senátorský debakl se političtí lídři snažili a snaží omlouvat, aniž by hnuli prstem. Briskně však zareagovala skupina senátorů z ústavně-právního výboru horní komory v čele se sociálním demokratem Jiřím Vyvadilem. Katastrofální neúspěch Senátu u voličů je přiměl k přípravě změn, které by této ústavní instituci znovu dodaly důstojnost.
Čím jí dosíci? Přece tím, že senátoři budou mít větší moc. Proto by měli mít možnost předkládat návrhy zákonů. Nyní je zákonodárná iniciativa pouze privilegiem poslanců, Senát může předložit návrh zákona pouze jako celek. A podle Vyvadila není jediný důvod, proč by se jednotliví senátoři jako samostatné osobnosti museli podřizovat vůli celého zákonodárného sboru. To se ovšem většině politiků z Poslanecké sněmovny nezamlouvá. Argumentují tím, že už tak je zákonodárná moc zatížena přehršlí individuálních nápadů poslanců, takže celý sbor pak musí absolvovat velice složitou a zdlouhavou proceduru. „Naopak si myslím, že by se měla tato pravomoc omezit i v Poslanecké sněmovně. Ideální by bylo, kdyby návrhy mohly předkládat pouze skupiny poslanců o minimálně deseti lidech, tvrdí například lidovecký expert na ústavní právo Cyril Svoboda.
Problémem je totiž snadná korumpovatelnost jednotlivých poslanců, respektive senátorů. Jestliže předloží za určitý obolus návrh zákona, který není mediálně zajímavý, může se velmi snadno stát, že celou složitou procedurou projde, a bude i schválen. Skupina poslanců se již podplácí hůře, celý senátorský sbor nepodplatí nikdo.
Nynější autorita senátorů je ovšem omezena také tím, že k přijetí ústavního zákona či mezinárodní smlouvy je zapotřebí třípětinové většiny všech poslanců, ale jen třípětinové většiny přítomných senátorů. „Pokud má být Senát poslední instancí, která má zabránit přijetí změny Ústavy, není logické, aby většina nutná v Senátu byla menší než většina nutná ve sněmovně, domnívá se Vyvadil. Je to jedna z mála věcí, kde nachází podporu jak u poslanců, tak ve vládě.
Jinak považují poslanci snahy senátorů ukrojit si o trochu více z koláče moci za pouhý populismus, touhu, aby měli před volbami co slibovat. Jenže právě to byl přece kámen úrazu - v senátních volbách neměl nikdo co nabídnout.
Intimnější vztah ke krajům
Aby se senátoři mohli pro příště aktivněji účastnit politiky regionu, ve kterém byli zvoleni, a bylo tak dosaženo kýžené rovnováhy mezi centrální a komunální politikou, chce Vyvadil ústavně zakotvit blízký vztah mezi senátorem a krajem. Senátorský obvod by se podle něj měl v budoucnu přizpůsobit počtu vyšších územněsprávních celků. Navrhuje, aby se pak senátoři z titulu své funkce stali automaticky členy krajských zastupitelstev s poradním hlasem v jejich orgánech. Na krajské politice daného regionu by se tak vždy podílel jeden senátor. Proto by se ale musel zásadně změnit systém senátních voleb, a to buď ústavně, nebo pouhým přerozdělením volebních obvodů v rámci zákona o volbách. Ve druhém případě by se na politice daného regionu mohlo podílet i několik senátorů.
Ani tento návrh se však neshledal ve sněmovně s pozitivním ohlasem. „Veškerá moc by se tak soustředila ve dvou pražských palácích. Navíc by se tak zbytečně posílila moc stranických sekretariátů, nesouhlasí místopředseda a poslanec Unie svobody Petr Mareš. Za úvahu ale podle poslanců stojí opačný model - aby vrcholný představitel regionu byl automaticky senátorem. To se zase nezamlouvá senátorům. „Nechceme, aby senátoři byli voleni krajskými zastupitelstvy. Vazba na region by byla zase příliš úzká, protestuje Vyvadil.
Šanci na úspěch má tak zřejmě pouze diskuse na téma změna volebního systému, rozhodně však nejde o vyhovění senátorským požadavkům. Padají návrhy na prohození většinového a poměrného systému mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem, mluví se i o zavedení jednokolového většinového systému s alternativní volbou. V takovém případě by volič mohl na kandidátku rovnou napsat, koho podporuje v případě nezvolení jím preferovaného kandidáta. Posílila by se tak účast osobností v Senátu a překazily by se stranické čachry o vzájemných podporách před druhým kolem.
Zrušení by neprošlo
Přestože se nikdo neodváží nahlas říci - zrušme Senát, je to možnost, která se stále tu a tam objevuje. Například mís-topředseda Občanské demokratické strany Ivan Langer tvrdí, že kdyby se ústavně zakotvila přímá volba prezidenta, což by výrazně posílilo jeho pravomoci, nebyla by druhá komora Parlamentu vůbec nutná. Jednokomorový Parlament si dovede představit i místopředseda vlády pro legislativu Pavel Rychetský. Objevuje se i snaha přes sdělovací prostředky dlouhodobě vytvářet negativní image Senátu, a posilovat tak tlak veřejnosti na jeho zrušení. V kuloárech se dokonce mluví o tom, že kdyby se udělalo referendum, které by ve světle uplynulých voleb smetlo Senát z povrchu zemského, byl by konečně klid. Jenže to není tak jednoduché. Ke změně Ústavy, kterou by si rušení Senátu vyžádalo, je potřeba třípětinové většiny obou komor, tedy i samotných senátorů. A je velmi nepravděpodobné, že by si senátoři ortel smrti sami podepsali. Navíc i o samotném referendu je nutné pochybovat. „Kdyby se udělalo referendum o existenci Poslanecké sněmovny, dopadlo by to stejně - lidé si řeknou, je to tam banda lenochů, pryč s nimi, míní například Petr Mareš.
Většina politiků si ale zrušení Senátu nepřeje. Protestují i proti tomu, že nízká volební účast znamená volání po konci této instituce. Je to spíš důsledek celkové apatie vůči politickému dění, zní z jedné strany. A z druhé - neznamená to, že Senát není potřeba, ale že se musí zlepšit.
Návrhy senátorů na změnu jejich postavení jsou však evidentně jen házením hrachu na zeď. Jak si tedy jejich parlamentní kolegové představují ono zkvalitnění senátorské práce? Senátoři by neměli být otroky Poslanecké sněmovny a zabývat se vším, co jim poslanci pošlou. Musí si vybírat mezi velkým množstvím různých zákonů jen ty nejdůležitější a těm se podrobně věnovat. Musí zaujímat jednoznačnější postoje. Musí se chovat jako osobnosti a ne jako disciplinovaní straníci.
To je samozřejmě pravda. I kdyby se ale nakrásně podařilo všem senátorům do písmenka splnit tyto požadavky, voliče tím zřejmě o smysluplnosti Senátu nepřesvědčí. Jde totiž stále o obecné teze toho, kdo je to vlastně senátor. Patrně to bude tím, že Senát nemá v zemi tradici a země ani nemá federativní uspořádání, což by byly jediné podstatné důvody pro jeho existenci.
