Turci bojují i o to, kdo je věrný Atatürkovu odkazu, a kdo je naopak heretik vzdalující zemi od sekulárního Západu
Kdo ví, co by si asi tak pomyslel o pravidelných soubojích demonstrantů s policejními oddíly na istanbulském náměstí Taksim samotný Mustafa Kemal, s jehož jménem se snoubí zákonem chráněný přívlastek Atatürk (otec Turků), shlížející v rozevlátém fraku na tu pouliční vřavu z Pomníku republiky. Za zády mu stojí bolševičtí revolucionáři Michail Frunze a Kliment Vorošilov, kteří se na sousoší postavené v roce 1928, tedy ještě za života samotného Mustafy Kemala, údajně dostali na jeho přímý pokyn jako výraz díků za vojenskou pomoc, kterou revoluční Rusko poskytlo revolučním Turkům jen o pár let dříve.
Historie je prostě úžasná a Istanbul je podobnými překvapivými architektonickými perlami zásoben bohatě, jak se sluší a patří na prastaré město, jež bylo centrem dvou obrovských impérií. Také na prvopočátku současných protestů stojí budovy – nebo vlastně nestojí, ale kdysi stály a podle městského zastupitelstva by stát opět měly. Protestovat se totiž začalo kvůli plánu na vytvoření jakési repliky bývalých dělostřeleckých kasáren z 19. století, na jejichž místě se nyní rozkládá park Gezi.
Řízená demokracie Instanbul je ovšem tak plný památek, že rozhodně nepotřebuje stavět nějaké repliky.
Zvlášť když de facto mělo jít o kombinaci nákupního centra a drahých bytů, tedy o normální developerský projekt. Stavební zakázky jsou totiž něčím, čemu současný turecký režim premiéra a pobožného abstinenta Recepa Tayyipa Erdogana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) zjevně velmi dobře rozumí. Obří investice do výstavby – od potřebné veřejné infrastruktury a občanské vybavenosti typu škol a nemocnic přes klasické komerční projekty až po chimérické záležitosti typu průplavu mezi Černým a Středozemním mořem – propojují politiku s byznysem i v Turecku. Kolem obrovského stavebního byznysu a tureckých konglomerátů sahajících od stavebnictví až po média se také vytvořila nová elita, která drží s AKP. Společně pak daly vzniknout něčemu na způsob „řízené demokracie“.
Právě zjevná nepřiměřenost zásahu proti lidem, kteří chtěli zastavit buldozerování platanů v parku Gezi, uvrhla Turecko do podivné situace, v níž se nachází již tři týdny.
Protestující se totiž zaštiťují nejen tureckou vlajkou, ale i portréty Mustafy Kemala. Policisté, kteří demonstranty bijí a rozhánějí slzným plynem a vodními děly, ovšem vyvěšují turecké vlajky a Atatürkovy portréty v nadživotní velikosti také. Na Taksimu totiž nejde ani o bitvu kraválistů (i když ti tam také jsou) a není to ani bitva o žvanec.
Když se vrátíme k onomu sousoší otců turecké revoluce na Památníku republiky, není pochyb o tom, jak by s demonstranty naložili Vorošilov s Frunzem. Naopak otázka, jak by se k nim postavil samotný Atatürk, není vůbec triviální. Atatürk byl sice rázný voják a žádná politická citlivka, ale hlavně idea sekulárního republikánského státu (dobového) evropského střihu je přímo esencí kemalismu. Demokratický samovládce a islamizace Atatürkovi by proto asi až tolik nevadily zjevné sklony Recepa Tayyipa Erdogana k autoritářství. Ovšem zcela jistě by odmítl postupnou, ale přece jen patrnou islamizaci veřejného prostoru v Turecku za více než desetileté Erdoganovy vlády. Ten je běžně označován za druhou nejvýznamnější osobnost turecké politiky v moderních dějinách, hned po Atatürkovi samotném. To, co bylo dříve k vidění jen na venkově nebo v chudinských čtvrtích přistěhovalců z anatolského venkova, dnes proniká i do centra kosmopolitního Istanbulu. Zahalováním žen do šátku a lehkého dlouhého svrchního pláště počínaje a silným omezením prodeje alkoholu či plíživým nástupem výuky islámu coby volitelného předmětu ve veřejných školách konče.
V Turecku existuje asi 500 státem kontrolovaných škol typu imam-hatip s téměř stoletou tradicí, jež kombinují výuku náboženství s běžnými praktickými a technickými předměty. Mají zhruba sto tisíc studentů. Nejsou to čistě náboženské medresy, které Atatürk pozavíral. Zbývá dodat, že imam-hatip kdysi absolvoval i samotný Erdogan a hodně členů jeho strany AKP.
Od normálních základních škol turecký stát vždy držel náboženství daleko – až do loňského roku, kdy AKP prohlasovala výuku náboženství jako volitelného předmětu, za bouřlivého odporu sekularistů. Podle nich jde o hodně, neboť jestli turecký stát v ničem nikdy neselhal, pak právě ve výchově k tureckému patriotismu v Atatürkově duchu.
Kemalismus věčně živý Každé ráno před začátkem výuky děti v tureckých základních školách zazpívají státní hymnu a deklamují studentský slib, který není jen přísahou věrnosti vlasti, ale i zakladateli novodobého tureckého státu Mustafu Kemalovi. Ten je ostatně autorem výroku „Šťastný je ten, kdo je Turek“, jímž studentský slib končí.
Američana, zvyklého od dětství dělat každý všední den v podstatě totéž deklamováním Přísahy věrnosti, to nepřekvapí, snad jen s tím rozdílem, že v Turecku je přísaha spojena s historickou osobností, kdežto v USA s federální vlajkou. V Česku si na výchovu ke zřetelně projevovanému patriotismu opravdu nepotrpíme. Jenže to, co se dnes děje v Turecku, je pochopitelné jen v historickém kontextu a v něm hraje kemalismus, tedy Atatürkova sekulárně republikánská ideologie, klíčovou roli.
Bitva na ulicích je tak mimo jiné i přetahováním o to, kdo je věrný Kemalovu odkazu v moderní, pluralitně demokratické interpretaci, a kdo je naopak svým způsobem heretik, který tahá Turecko od sekulárního Západu a Evropy někam na islámský Východ. Přitom oproti tradičním medresám s memorováním koránu jsou školy typu imam-hatip díky velkému podílu praktického vzdělání natolik velkým pokrokem, že je země od Pákistánu až po Afghánistán považují za modernistický vzor hodný následování. Tomu by se Atatürk asi vzepřel.
Premiér Erdogan je vůči nespokojencům pozoruhodně nepokorný, jistě i proto, že se opírá o velmi silný mandát, který AKP udělili voliči ve trojích vítězných volbách. Naposledy v roce 2011 dostala AKP bezmála polovinu hlasů. Většinu jeho příznivců přitom tvoří právě přistěhovalci a obyvatelé anatolského venkova. Erdoganovo čerstvé vyjádření, že drží svoje příznivce, seč může, aby na nespokojence „nevlítli“, je asi to nejnebezpečnější prohlášení, jehož se může politik vůbec dopustit, pokud nechce riskovat celonárodní konflikt.
Turecko za jeho vlády udělalo neuvěřitelný ekonomický pokrok, životní úděl obyčejných Turků se velmi zlepšil. Erdoganovy reformy a jejich výsledky jsou v jistých směrech naplněním kemalismu, přinejmenším v té části, která deklarovala odpovědnost elit za sociální pozvednutí země. Evidentní je pak také to, co Erdogan nedokázal – od udržení civilního řešení současného konfliktu až po svobodu tisku. Ta je nejlépe charakterizována servilním vysíláním pořadu o tučňácích na CNN Türk ve stejném čase, kdy CNN International vysílala zpravodajství o nepokojích na náměstí Taksim.
Desítky novinářů sedících v Turecku v celách předběžného zadržení svědčí o tom, že země sice může být demokratická, všechny její orgány mohou být zvoleny ústavní cestou, ale svobodná není. Neboť svoboda je koneckonců opravdu definována svobodou jinak smýšlejících. A o tu svobodu jinak smýšlejících nejspíš na náměstí Taksim, ale i na jiných místech Turecka jde teď ze všeho nejvíc.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
