Co dále s odposlechy?

Vyšetřovatelé jednají podle platné legislativy a formální praxe odposlouchávání

„Pokud byly odposlouchávány soukromé hovory prezidenta republiky, je to samozřejmě nepřijatelné,“ řekl (na apríla?) prezidentův mluvčí Petr Hájek. V podobném tónu pokračoval v televizní debatě ministr vnitra Ivan Langer, když deklaroval, že telefony některých občanů, jejich manželek a dětí by neměly být odposlouchávány. Na všelijaké výroky politických reprezentantů jsme již zvyklí, pouze nekompetentní jsou vlastně již milým folklórem. Horší jsou ty z nich, které nemají oporu v zákoně. Nejhorší ty, které s ním přímo kolidují. O jaký případ jde zde?

Občan a „občan“.

Trestní řád vymezuje použití odposlechů pouze podle jevu, nikoli podle osob. Podmínkou jeho povolení je vedení trestního řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo i pro jiný takový, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Podle článku 65 ústavy může být prezident republiky stíhán pro velezradu, proto nemůže být apriori vyloučeno ani jeho odposlouchávání, neboť velezrada nesporně patří mezi závažné úmyslné trestné činy. Naše legislativa tedy připouští možnost adresného odposlechu všech občanů a kromě zmíněného omezení u prezidenta v ní nejsou žádné výjimky (ani funkční, ani jmenné). To je navíc naprosto v souladu s principem rovnosti všech občanů před zákonem a ctít by ho měly zejména všechny subjekty, honosící se přídomkem „občanský(á)“, včetně jejich čestných předsedů.

Podezřelý.

Při kriminálním vyšetřování navíc platí, že stýká-li se kdokoli s podezřelými, musí být prověřen (tedy jsou o něm získávány a vyhodnocovány informace, v oprávněných případech získané též odposlechem či sledováním). Cílem je potvrdit, nebo vyvrátit možnost, že jednání dotyčného souvisí s prověřovanými kriminálními aktivitami. Tento postup nezáleží na úvaze orgánů činných v trestním řízení, ale vyplývá ze zákona. Tak se může kdokoli stát odposlouchávaným nepřímo. Jeho hovor je zaznamenán pouze proto, že si volá s prošetřovanou osobou.

Prezident.

Opravdu je cosi nepřijatelného v případě, že jsou zaznamenávány telefonické rozhovory prezidenta republiky. Proti (doufejme, že soukromému) názoru mluvčího prezidenta je však logické a zřejmé, že to není fakt odposlechu prezidentových telefonických rozhovorů v rámci prošetřování kriminálních aktivit jiných osob, ale to, že prezident republiky s těmito lidmi udržuje kontakty (čímž si sám do odposlechu „vběhl“). Komentář mluvčího prezidenta byl tedy z hlediska našeho právního řádu přinejmenším nekompetentní a nevhodný a prezident by mu měl uložit bobříka, lépe však bobra mlčení - sám by však měl současně zvážit, chce-li být raději (znovu) prezidentem, nebo kontaktem osob, které jsou prošetřovány kvůli kriminálnímu deliktu.

Poslanec.

Pozornosti se tu nabízí ještě jeden velevýznamný aspekt celé kauzy - a tím je zvláštní způsob chování skupinky občanů této země, kteří byli shodou okolností zvoleni za jednu politickou stranu do Poslanecké sněmovny. Informace jsou poněkud neúplné, nicméně z nich s jistou mírou pravděpodobnosti vyplývá, že jeden z této skupinky, ministr, ztratil svůj mobil a na dva dny si vypůjčil jiný - od manželky primátora města, kde bydlí. Pak se mu zase jindy mobil porouchal, takže si z magistrátu půjčil jiný (pomiňme zde otázku, zda úředník magistrátu jednal v souladu s předpisy). Pak jiný poslanec, zapletený s tímtéž ministrem do stejné, policií prošetřované kauzy, na několik dní půjčil mobil (nebo SIM kartu?) jinému poslanci.

Pošuk.

Z těchto nepříliš jasných transakcí, které však - a to je důležité! - nebyly zúčastněnými popřeny, ale rámcově potvrzeny, vyplývá několik těžko zpochybnitelných skutečností. Ministr ztratil poměrně důležitý předmět. To je zvlášť s ohledem na jeho mládí závažný jev, který má se vzrůstajícím věkem hrozivou prognózu (doporučeno k pozornosti Národnímu bezpečnostnímu úřadu). Dále ministr má asi jenom jeden mobilní telefon. Když ho ztratí, nebo se mu rozbije, musí si půjčit jiný od úplně cizí osoby. Poslanci budou navíc zřejmě veselé kopy (nechceme-li přímo mluvit o promiskuitních sklonech, protože vyměnit si na pár dní telefony implikuje vyměnit si celou telefonickou agendu včetně manželek a milenek či partnerů).

Kriminálník.

Používání SIM karty střídavě v různých mobilních telefonech nebo vyřizování záležitostí prostřednictvím těch, které patří příbuzným, blízkým či úplně cizím osobám - to jsou příznaky zastíracích vzorců kriminálního chování. Vyskytují-li se u jednotlivců ojediněle, nemusejí znamenat nic; chová-li se podobně celá skupina osob, blíží se podezření limitně jistotě. To vše nesporně dodává prošetřování aktivit těchto osob punc oprávněnosti - a mělo by to být i zajímavým vodítkem pro voliče.

Prošetřovaná osoba.

Co se konkrétní vyšetřované kauzy úniku utajovaných skutečností týče, je i zde na místě položit několik otázek. Probíhá-li vyšetřování ukončené kauzy, u níž nejsou signály o jejím pokračování, je jistě případné požádat o záznamy o telekomunikačním provozu telefonů, používaných prošetřovanými osobami (ať již jsou vedeny na jakékoli jméno), a to z doby, kdy se kauza odehrála (samozřejmě s určitými přesahy před a po inkriminovanou dobu). Určitou pochybnost ale vzbuzuje žádost o zaznamenávání obsahu telekomunikačního provozu z období následného, časově však již podstatně vzdáleného. V případě, že nelze mít za nesporně prokázané, že kauza již skončila, přichází v úvahu povolení odposlechu na časově velmi krátké období, po němž následuje okamžité vyhodnocení jeho oprávněnosti a rozhodnutí o dalším postupu (prodloužení povolení, či okamžité ukončení odposlechu).

Soudce.

V tomto bodě se dotýkáme diskutované otázky deklarovaného, pouze formálního přístupu odposlech povolujících soudců. Jistě by celý skandálek nedosáhl současných rozměrů, kdyby příslušný soudce vyžadoval důkladné zdůvodnění oprávněnosti odposlechu všech navrhovaných telefonních čísel, sám si svým vyšetřováním prověřil dostupná fakta a tím povoleným pouze na krátkou dobu výrazně zkrátil frekvenci dokladace důvodnosti pokračování zákonného omezení občanských svobod. Zdůvodňovat formální přístup soudců k povolování odposlechů tím, že jich je málo a žádostí o ně mnoho, je skandální! Chtějí-li mít soudci ve společnosti respektované postavení, musejí si ho sami zjednat svou činností. Nechť tedy přijímají jen takové žádosti o odposlech, které budou perfektně odůvodněné - aby v případě, že v nich žadatel uvede nepravdivé skutečnosti, mohli proti němu vyvodit příslušné trestněprávní kroky. Nechť se žádostmi zabývají tak dlouho, než si je ověří a nabudou přesvědčení, že jsou oprávněné. Tím se automaticky zredukuje počet žádostí o odposlechy, neboť oprávněné subjekty budou požadovat jen ty důležité. A cesta k tomu je přitom tak jednoduchá: soudci jsou (převelice dobře) placeni za to, aby věci nevyřizovali, ale posuzovali.

Poučený občan.

Aférka oplývá množstvím nevídaně nekompetentních a drzých výroků, pokoušejících se vsugerovat orgánům činným v trestním řízení bolševicko-elitářský výklad zákona a veřejnost připravit na praktickou aplikaci orwellovského pravidla, že „někteří si jsou rovnější“. Podaří-li se tak plíživě zavést praxi, že existují „nadobčané“, u nichž „není zvykem“ ani uvažovat například o nasazení odposlechu, zasluhovali by iniciátoři dostat nikoli Nobelovu, ale Semtexovu cenu organizovaného zločinu, protože jemu by jejich pýcha a arogance šla nejvíce k duhu. Orgány činné v trestním řízení se chovají tak, jak jim dovoluje kombinace platné legislativy a formální praxe povolování odposlechů. Každopádně - dobrá kauza! Není totiž nad to, když si exekutiva a zákonodárci ochutnají tu šlichtu, kterou vaří pro normální občany!