Pochopil jsem příběh prince Bajaji. Čím víc se mu smějí, tím větší výhodu má.
Dne 7. prosince 2004 jste se svými společníky prodal sázkovou kancelář Fortuna asi za sto milionů dolarů finančníkům ze skupiny Penta. MF Dnes jste řekl: „Tak skončil můj podnikatelský život.“ O něco později jste prohlásil: „Do teď jsem pracoval pro peníze, teď budou peníze pracovat pro mě!“ Není v těchto dvou prohlášeních rozpor? Aby peníze vynášely, chce to přece s nimi hodně a dobře pracovat.
Za prvé opravdu se nebudu věnovat žádnému podnikání, to znamená, nebudu zakládat a řídit žádné podniky, a to ani velké, ani malé. Kromě Fortuny jsem měl ještě spoustu dalších aktivit: například jsme s různými kolegy stavěli domy, restauraci v Průhonicích a tak dále. Většinou se mi osvědčilo s někým spolupracovat, protože víc lidí víc vidí, víc vymyslí a mohou se zastupovat. I když samozřejmě každé partnerství nese i obrovská rizika.
Za druhé to znamená, že chci odejít z veškerého vydělávání peněz. Vím, že peníze, které leží ve strožoku nebo jsou uloženy obyčejným způsobem, ztrácejí na hodnotě. Mým záměrem bude utržené peníze uložit velice diverzifikovaně, ale konzervativním způsobem, aby jen svou vahou vstoupily do světa financí a tam vydělávaly něco málo nad inflací. Už nebudu chtít vydělávat třicet procent, jak jsem chtěl, ale stačí mi pět procent. To je můj současný cíl, který se dá splnit i bez mimořádného vlastního vypětí. A protože jde o hodně peněz, bude i tento výdělek dost slušný.
Zmínil jste, že partnerství v podnikání vždy přináší rizika. Jak jste došel k tomu, že vám stojí za to rizika podstoupit?
Když se dívám zpátky na patnáct let podnikání, které se kryjí s historií obnoveného kapitalismu v Čechách, vím, že jsou důležité tři věci: První je mít dobrý nápad. Druhá věc je mít dobré partnery. Třetí věc je mít dobrou vůli hodně pracovat, nebo dokonce víc, než všichni ostatní.
A ještě jedna věc je velice důležitá: víra, že to, co dělám, má smysl. Pracovat bez víry nemá význam. Napřed musím něčemu uvěřit bez logiky, jen tak, že to chci, že jsem si to vysnil. Lidé dnes mají málo času na snění. V životě nelze dosáhnout ničeho, co nechci, co jsem si nevysnil. I víra se dá ale trénovat. Když má člověk velkou víru a vynaloží velkou práci a pak to klapne, posílí se i víra ve víru. V roce 2002 jsem 5. listopadu při tenise málem přišel o oko. Operovali mě, ale sami výsledku operace nevěřili. Já jo! O dalších šest operací později na to oko vidím líp než před úrazem!
Ale zpět k vaší otázce. Mohu říci, že jsem od svých patnácti let vyrůstal na ostrůvečku kapitalismu v Čechách: věnoval jsem se hazardním hrám. Tam opravdu záleželo na dobrém nápadu a na pracovitosti, ale možná nejvíc na tom, jak jsem se mohl na své „chábry“, spojence, spolehnout.
Počkejte, jaký může mít hráč hazardní hry dobrý nápad? Pravidla jsou přece dána předem, nepočítám-li, že uvažujete pokleslým způsobem jen o tom, jak spoluhráče okrást…
Samozřejmě že v polosvětě hazardních hráčů musíte hodně vymýšlet, protože je tam tvrdá konkurence. Všichni chtějí vydělávat peníze. Uvedu příklad: v Čechách se přijímaly prostřednictvím Státního závodiště sázky. Když skončila sezona v Chuchli, Státní závodiště by nemělo pět měsíců co dělat, proto si vzpomněli, že bratrské Maďarsko pořádá už víc než sto let klusácké dostihy celý rok, a to dvakrát týdně, a začali přijímat sázky. Sázet jste mohl v Praze třeba u Prašné brány. Evidentně to byla úplná hloupost, sázely se dvě koruny a Státní závodiště, které muselo startovní listiny překládat, rozmnožovat a pronajímat si kancelář, na té činnosti jen prodělávalo. Bylo to jen jako sázení, jako byl celý socialismus jen jako. Ale vedle seděli černí bookmakeři, já byl jeden z nich, a ti přijímali skutečné sázky, třeba ve výši pět set korun. Pokud jsem ovšem chtěl přijímat sázky, musel jsem mít svůj názor na dostih a alespoň tušit, který kůň je favorit, který má šance doběhnout jako druhý a který nemá šance žádné. Dál je třeba stanovit kurz: má-li být pari, tedy jedna ku jedné, nebo dvě k jedné a tak dále. Jde vlastně o to, číselně vyjádřit svůj názor na to, jak dostih dopadne, a podle toho jako bookmaker nabídnout kurzy. Kurz vyjadřuje míru pravděpodobnosti, že se něco stane.
U dostihu je ve hře spousta faktorů: kůň, jeho rodokmen, momentální forma, žokej, trenér, dráha a všechno tohle krát jedenáct, protože i tolik bývá koní na startu. A to je de facto bookmakerství.
Jak jste k těmto informacím mohl v Praze u Prašné brány přijít? Začal jsem pátrat a zjistil jsem, že v Maďarsku existuje dostihový program na křídovém papíře, kde jsou i komentáře a další podrobné informace. Odtamtud jsem zjistil, za kolik běžel každý kůň první kolo, druhé kolo, zda místo klusu zacválal a tak. Program jsem si objednal přes maďarské středisko a jako jediný v Praze jsem ho měl. Navíc jsem se k tomu naučil maďarsky. To byl můj nápad, a proto můj názor byl vždycky lepší než názor lidí, kteří u mě sázeli.
Tohle nikdo nevěděl? Samozřejmě že ne, o tom jsem nemluvil a nikoho by to také v Praze nenapadlo. Tehdy byli lidé hodně líní.
Je zajímavé, že tomuhle říkáte podnikatelský nápad, protože v normální společnosti, když chcete něco řádně dělat, přirozeně víte, že k tomu potřebujete informace. Na tomhle příkladu je transparentně vidět, jak tehdy naše společnost byla hluboce poškozená a co se z ní ze základních zkušeností vytratilo. My jsme do roku 1989 nežili v normální společnosti. Tady nikdo nic nevěděl o kapitalismu jako o společnosti, v níž je úspěch založen na nápadu a na tvrdé práci, na úsilí, které je třeba vyvinout.
V tomto případě mi ale nepřipadá, že jde vůbec o nápad. To, co jste provedl, by se v normálním světě považovalo za základní předpoklad. Je to přece stejné, jako když chcete řídit auto - musíte mít informace o tom, jak se startuje, řídí a jaká platí pravidla. Ti sázkaři jezdili autem, o němž nevěděli, ani jaký má motor, a nevadilo jim to. Dokonce ani nevěděli, že by to měli vědět! V tom je ta hrůza. Ano! Oni neměli ponětí o podstatě celého podnikání. Každý má v životě obrovskou škálu možností, ale musí se umět rozhodnout a říct si, jako jsem si třeba řekl já: Budu přijímat sázky na maďarské klusáky a musím toho o nich vědět co nejvíc. Dnes to vypadá triviálně. Ale tenkrát na to nikdo jiný nepřišel. I když se vám to nezdá, byl to tehdy podnikatelský záměr, protože já jsem něco podnikl.
To jen dokazuje, jak byl - a začasté ještě dodnes je - prazáklad naší existence narušen: lidé odmítali sami o sobě rozhodovat, něco podnikat a spoléhali jen na stát či na nějaké abstraktní štěstí. Proto jsem říkal, že jsem žil na ostrůvku kapitalismu, kde platila normální evropská pravidla. Okolo bylo bláznivé prostředí, vymyšlená ideologická krajina, absolutní nesmysl. Na mém ostrůvku platilo staré pravidlo: Kdo měl víc informací, lepší přípravu, víc pro věc udělal a díky tomu měl lepší názor, byl odměněn. Ostatní potrestáni.
Kdy jste v té vládnoucí nenormalitě k tomuto názoru došel? Tohle všechno jsem věděl od malička a nemusel jsem o tom ani moc přemýšlet. Jako každý malý kluk jsem chodil do školy, která začínala v osm, ale já už v deseti letech jsem jako jediný vstával v šest, vzal jsem si štafličky a šel do parku a sbíral lipový květ. Doma jsem ho usušil a pak prodal v národním podniku Léčivé rostliny. V roce 1962 jsem za něj utržil 38 korun. V té době nejkrásnější hračka, plachetnice, stála v Dětském domě 99 korun.
A na tu loď jste chtěl šetřit? Ne! Já jsem chtěl investovat. Vždycky jsem se na peníze díval především jako na investici. Když jsem měl 38 korun, inspiroval jsem ve třídě spolužáky, aby se mnou hráli čáru. A abych byl lepší, vstával jsem i poté, co odkvetl lipový květ, v šest a chodil jsem ráno do parku trénovat. Byl jsem široko daleko nejlepší čárař. Z původních 38 korun jsem udělal šest set. Mít ve dvanácti šest set, to byl v socialismu nářez. Za osm set bylo dobré kolo.
Toužil jste po kole, nebo jste peníze zase někam investoval? Toužil jsem po jediné věci: dobře zhodnocovat svůj čas. Hazardní hry mi to umožnily. Na této činnosti mě bavilo, že její výsledek byl jasně měřitelný. U intelektuální činnosti si nikdy člověk není výsledkem jistý: jeden kritik vás pohaní, druhý pochválí, a čert aby se v tom vyznal. Intelektuál nemá nikdy jasnou odměnu a je trýzněn do smrti.
Když to trochu zjednoduším, vy jste teď s Fortunou učinil totéž, co jste v deseti letech udělal s lipovým čajem. Jen suma odpovídá vašemu věku: tehdy šlo o 38 korun a nyní o 2,3 miliardy. Vždycky je všechno stejný. Jak píše klasik: Všechno jsem se naučil již v mateřské školce. Asi někdy tehdy jsem přišel i na to, že v životě jde jen o to být připravenější než soupeři. Mít všechnu legální a legitimní výhodu vůči soupeřům.
Tohle ale ani v dnešních Čechách není obecně sdílená zkušenost. Jak vědomí této výjimečnosti reflektujete a jak vás tato reflexe zpětně ovlivňuje? To je otázka, kterou si sám kladu a poprvé jsem si ji položil v devatenácti letech, když jsem si v Tuzexu koupil nejlepší auto, které tu tenkrát bylo: Fiat-coupé SL. Tehdy jsem pochopil, že jsem vystudoval s úspěchem vysokou školu hazardu a mohu soupeřit se starými ostřílenými hráči. Musím říct, že jsem měl dobrý pocit. Nikdy potom, ať už jsem napsal nějaký hit, či se mé knihy Jak pukaly ledy prodalo 180 tisíc výtisků, už jsem tak dobrý pocit neměl. V dostizích jsem se nakonec vyznal tak dobře, že jsem o nich napsal v angličtině knihu a stal se dopisovatelem prestižních specializovaných novin ve Spojených státech a v Austrálii. Později jsem o dostizích ještě vydal dvě české knihy.
Vrátil bych vás k otázce: Jak své úspěchy reflektujete? Naučil jsem se jedné věci: získat vyšší výkonností výhodu, ale chovat se přitom tak, aby ostatní nevěděli, že ji mám. Pochopil jsem, že není žádné štěstí mít výhodu, o které ostatní vědí. V mém oboru by to byla značná chyba. Hlavně by u mě lidé tolik nesázeli. Pochopil jsem příběh prince Bajaji, který má v jeskyni zakletého zlatého koně, kouzelný meč a maminku jako zdroj skvělých rad, pak jde a dělá hluchoněmého a retardovaného. Na vše říká: „Ba, ja-ja.“ Čím víc se mu smějí, tím větší výhodu má.
Mluvíte-li sám o sobě, popisujete se jako mnohovrstevná osobnost, když ale pak o sobě čtete skoro denně zprávy v médiích, jsou velice ploché a vycházejí z přesvědčení, že svět je jednoduše měřitelný a že váš obraz lze složit z vašich příjmů, počtu prodaných desek či nosičů, z ceny auta, ve kterém jezdíte, a tak podobně. Co s vámi dělá tento rozpor? Tohle si velice intenzivně uvědomuji a vím, že vše, co je měřitelné, představuje sice pevnou půdu pod nohama, ale zároveň se vždy týká jen malé části čehokoliv. Na druhé straně také vím, že současné noviny, které mají na každou událost nejvíce 2500 znaků, nemohou složitost jakékoliv kauzy rozkrýt. Snaží se na všem najít jen masově sdělitelnou informaci. Z toho vyplývá velké nebezpečí. To říkám i svým studentům na fakultě žurnalistiky.
Sen o tom, že byste založil prestižní noviny, nesníte? V této chvíli sním o písničkách, esejích, o románu. Spotřebuji na to snění takovou energii, že na další sny už nezbývá. A snad ani není potřeba zakládat nové, netriviální noviny. Co zapotřebí je - psát a publikovat netriviální texty.
Odkud čerpáte informace vy, když potřebujete něco vědět? Tak v prvé řadě vím, že chci-li napsat třeba dobrou esej, musím do toho vložit hodně práce, a za druhé vím, že mi nikdy nesmí stačit jeden pramen. Teprve když má člověk několik pramenů, ze kterých se vynořují pozvolna další odvolávky a komentáře, začne se z nich vyjevovat plasticita kauzy. Přitom často dva zdroje jsou v angličtině a jeden v češtině, to je asi také poměr, ve kterém čtu i knihy. Ve skutečnosti si ale uvědomuji, že i toto úsilí je málo. My jsme možná první generace na světě, která když použije pojem obecné vzdělání, vlastně už neví, o čem mluví. Ještě třeba Michna z Otradovic mohl mít ve své renesanční knihovně všechno důležité, protože jeho knihovna čítala 48 svazků. Díky tomu se všichni vzdělanci pohybovali ve stejném rámci, mohli se na něj odkazovat, mohli z děl citovat. To dnes, kdy jen u nás ročně vychází patnáct tisíc nových titulů, už nejde. Proto už v dnešním světě žádní vzdělanci, schopní vzájemné komunikace, neexistují. Naše vzdělání je jen velice zlomkovité, ale přesto žijeme v iluzi, že jsme něco uchopili a něco víme. Noviny nám jen předvádějí tu zlomkovitost mnohem zřetelněji.
Jako prolog do knihy Jak pukaly ledy jste vepsal, že všechny současné velké věci, tedy i nenásilná revoluce, jsou tvůrčí proces a jsou doménou básníků a vizionářů. Nebo jinými slovy: Velké činy musejí překračovat všechno to, co jsme schopni změřit a vykalkulovat předem. Tady se dotýkáme hlubší podstaty. Existuje nějaký lék na omyl, že umíme cokoli podstatného beze zbytku analyzovat, a proto po vědeckém způsobu pochopit? Podle mého názoru takový lék existuje a nachází se tam, kde nefunguje rozum, vzdělanostní sumář, ale kde pracuje cit, intuice, která stejně jako při podnikání vychází z nejprimitivnějších a nejprostších principů. Věřící křesťan jako já může říci: Principy najdu v desateru a jsou mým kompasem. Pomáhají mi při zásadních rozhodnutích rozeznávat mezi dobrem a zlem. Tady mi nepomůže rozum, ale jen cit. A tohle platí. Například i o vztahu k Evropské unii. Přístupová smlouva k EU měla pět tisíc stran. Ty skoro nikdo nečetl, a proto se nemůžeme třeba ani ve vztahu k Evropské ústavě, která je podobně složitá, rozhodovat rozumem, ale jen citem, který nám musí velet: Jestli chceme patřit do Evropy, navázat na její starou kulturu a stát se součástí větší pospolitosti, kde platí jasná pravidla, a nebo se chceme zavřít na český dvoreček. Rozumové argumenty, vzhledem k tomu, že musejí být partikulární, budou vždy jen zavádějící. Když politik jako Topolánek řekne, že z 51 procent je pro a ze 49 proti EU, tak to není žádný lídr, žádný politik.
On tím jako politik jen ukazuje, že nemá odvahu říci, že je proti EU, zvlášť voličům ODS, kteří v drtivé většině jsou pro Evropskou ústavu… Jenže politika má právě tu odvahu jako křestní jméno. Jsem pevně přesvědčen, že intuice, cit, svědomí nejsou rozhodně horší kompasy než takzvaný rozum. Dnes vím, že jsou zásadními ukazateli a vždy budou.
To je způsobeno tím, že každý skutečný úspěšný čin je vždy původně riskantní a skoro všem lidem okolo se zdá být ze začátku zbytečný, marný, neúčelný. Všechny věci, které jsem dělal a které se povedly, vždycky bez výjimky byly takové, o kterých všichni říkali: To je úplná blbost. To platí i o revoluci, když jsme s Michaelem Kocábem založili iniciativu Most, která měla na podzim roku 1989 zprostředkovávat dialog mezi vládou a opozicí, disentem. Lidé říkali: Kluci, co si myslíte! Politika, to je úplně něco jiného! Valter Komárek se smál, až se za břicho popadal.
Možná je to proto, že lidé se v Česku odnaučili vnímat riziko jako přirozenou součást závazně žitého života. Pocitově bych souhlasil, protože se s odvahou k riziku také moc často nesetkávám. Opět se dotýkáme jednoho z fenoménů devastace, kterou tu napáchaly předchozí totalitní režimy. Lidé za socialismu ztratili sebevědomí a přestali být integrálními osobnostmi. Degradovali se na kolektiv, a to je to nejhorší zneuctění člověčenství, které si dovedu představit. Jedno je možná ještě horší: takzvaná dobrá parta. Oba pojmy signalizují delegování odpovědnosti od člověka směrem k nečitelné nadindividuální entitě. „Já bych to nedělal, ale parta si to přála.“ Copak nějaká parta je víc než mé vlastní svědomí? A od každé party je krůček k partaji a od partaje je už jen krůček ke střílení lidí v Lidicích, k práci dozorce v komunistickém gulagu nebo k třískání studentů na Národní třídě v Praze. Zrůdnost, ke které v Česku došlo, je právě v přepólování hodnot: mít vlastní názor, stát pevně za ním a bojovat za něj bylo v Česku minus, kdežto vzývat partu a partaj bylo plus. Tento převrat v hodnotách nás zbavil sebeúcty a pak i obyčejné lidské slušnosti.
Vy jste se opět choval stejně: riskantně jste vsadil na revoluci… Jak to vůbec začalo?
První nápad přišel od Michaela Kocába a já jsem se, jak je mým zvykem, začal ptát: Dobrá, ale k čemu ten Most bude? A tehdy jsem si naši iniciativu definoval jako pokus o to přesvědčit vládu, že by měla se svými občany či různými nezávislými iniciativami mluvit, a ne s nimi jen manipulovat. Případně aby řešila krizi ve společnosti, která může nastat a přerůst do hrozby krveprolití. Začali jsme tím, že jsme sepsali kratičké prohlášení, ve kterém byly tyto myšlenky obsažené, a obrátili jsme se na lidi především v kultuře a ve vědě, kteří nepatřili ani k disidentům, ani k mocipánům, aby tuto iniciativu podpořili svým podpisem. Moc lidí to nepodepsalo, asi osmdesát, ale důležité je, že nakonec jsme s tehdejším premiérem Adamcem za stolem seděli.
Před tím se stala ještě jedna věc. Nějaký diskusně dobrodružný klub, takoví trochu jako skauti, jenže to tuším fungovalo pod hlavičkou turistického oddílu či SSM, si mě v září 1989 pozval, abych mluvil o albu V penziónu svět, které právě vyšlo. Jako druhý člověk tam byl pozvaný nějaký Oskar Krejčí, poradce předsedy vlády.
Ten je dnes redaktorem časopisu Ekonom.
No vidíte, to byl člověk, který mluvil pravou, nefalšovanou hantýrkou všech politbyr. Dětem říkal soudruzi a místo o lidech hovořil o kolektivu. Člověk byl pro něj nebezpečný tvor. Působil jak monstrum z Marsu. Byla to ale pro mě najednou příležitost zjistit, jak to na vládě chodí, a tak jsme mu s manželkou nabídli, že ho svezeme do Prahy. Pamatuji už jen jedno: že jsem jel čtyřicítkou, abych si s ním mohl co nejdéle povídat. Za tu cestu jsem vytušil, že Adamec s tím zbytkem soudruhů není úplně v jednom šiku, že má svou vlastní ambici a že se kamarádí s Gorbačovem.
V autě jsem mu vyprávěl, že jsme založili Most, on se smál jako Komárek, ale dal mně telefonní číslo, kdyby jednou bylo zapotřebí. Takže 18. listopadu, v sobotu ráno, když začala revoluce, jsem ho skutečně zavolal a řekl jsem: Je to tady! On slíbil, že mi zavolá, a skutečně zavolal, že pan premiér je ochoten nás přijmout.
Vrátil bych se teď k vám jako k člověku, protože to, co bylo dál, je už mnohokrát popsáno. Vy se na jedné straně prezentujete jako princ Bajaja, tedy jako tajnosnubný muž, ale zřejmě vás to úplně neuspokojuje, protože se občas vyžíváte s radostí i v roli exhibicionisty: rád se předvádíte, necháváte se fotografovat v klobouku jako sicilský mafián ve Spojených státech za doby prohibice… V podstatných věcech, kde o něco jde, tedy v konkrétním souboji na daném hřišti, musím být Bajaja. Pak jsou ale jiná hřiště, kde platí jiná pravidla, kde nepotřebuji žádnou výhodu, a tam patří i populární muzika: v popmuzice musím být vidět. To naopak patří k pravidlům hry. Kdo není vidět, není ani tolik slyšet. Já jsem vždycky chtěl, aby lidé mé písničky poslouchali. Nejpřímějši exhibice se týká jen asi deseti procent mé činnosti, při níž vyprávím svůj příběh. To dělat nemusím. To se týká i tohoto rozhovoru.
Co byste chtěl, aby po vás jednou zbylo? Nejdůležitější je, aby přežily mé geny, tedy aby po mně zbylo hodně dětí, vnuků a pravnuků, kteří by pokračovali jen v naší biologické existenci. Moje velká životní prohra je, že mám jen dvě děti. Zmoudřel jsem pozdě, a to už byla moudrost zadarmo. Toho skutečně lituji. Bohužel, to už se nedá dohnat. Co by mě potěšilo, kdyby se ještě za sto let zpívaly dvě, tři mé písničky. Je to sice nepravděpodobné, ale vyloučené to není, že bude známá má písnička S cizí ženou v cizím pokoji. Možná, že až si tohle někdo přečte, vyprskne smíchy nad mou drzostí. Já si to ale s dovolením myslím. Jinak, byť mi bylo před dvěma roky už padesát, cítím se být stále teprve na začátku. Věřím, že něco pořádného mě teprve čeká.
Co na vás čeká? Abych konečně, když mám všechno, co normální svět nabízí, to znamená zdraví, dobrou rodinu, nemám existenční starosti, mám alespoň nějaké životní zkušenosti a už se nemohu na nic vymlouvat, si sedl a napsal román. Ten chci napsat od dětství. Strašně bych ho chtěl napsat. Teď román buď napíši, nebo si budu muset přiznat: Nemáš na to talent, byla to přehnaná ambice. Třeba to bude má další prohra. Já vím, že vám to může připadat jako dětská ambice, ale je to tak.
To bych neřekl, je to chlapská ambice, snažit se, aby po vás zbylo něco, co přežije delší dobu a bude se číst i po vaší smrti. Jenom nechápu, proč jste s touto ambicí přijal porotcování SuperStar, což je činnost, která vás bude rozptylovat a půjde jen po „pěně dní“. Práce na románu znamená obrátit oči dovnitř, SuperStar je o exhibici… Nejprve musím říci, že tohle není, alespoň pro mě, vůbec náročná práce. Nezapomeňte, že já jsem jako hazardní hráč byl zvyklý hrát karty v jednom kuse dvaasedmdesát hodin. Tohle proti tomu není vůbec nic. Pracovat osmnáct hodin je pro mě úplně normální. To je selanka. Časově to není náročné vůbec. Přitahuje mě na tom něco jiného: je to velká zkušenost. SuperStar rozhodně není o hledání uměleckých talentů, jak se někdy říká. Tvůrčí talenty se musí vždy prosadit samy přes kluby, okrajová pódia, lokální rádia. Tohle je jen výtah ke slávě, a ten je vždy rychlý, a tudíž až na zázračné výjimky ani nevydrží. Tvůrčí osobnost se tam může objevit jen náhodou a jako vedlejší produkt.
Co je tedy podle Michala Horáčka SuperStar za fenomén? Pro mě je to normální boj. Dostih, do kterého se přihlásilo 8257 lidí. A nejzajímavější na něm je, že 8256 z nich prohraje a se svou porážkou se budou muset smířit. On se vlastně ani nehledá zpěvák, ale stvoření, které máme tak rádi, že mu na dálku pošleme za své peníze - šest korun za SMS - zprávu, svůj hlas jako vzdušný polibek. O ničem jiném tato soutěž není, a právě ta prostota mě vzrušuje. Já se díky soudcování tohoto dostihu mohu zúčastnit, spoluvytvářím ho, a to je to, co mě zajímá. Tak se mi to líbí, že bych to dělal i zdarma a dost možná bych za to televizi ještě platil. Všechna má očekávání byla dokonce překonaná.
V čem?
V intenzitě citů. Byl jsem svědkem emocionální smršti. Vidím, jak někteří uchazeči tak strašně chtějí vyhrát, a přitom hrozně špatně zpívají. Nebo naopak jsou velice nervózní, a přesto zazpívají dobře. Každý z těch 8257 příběhů je jiný. Nic není naplánované, neexistuje scénář. Jsou to lidé, kteří přišli trochu soutěžit ve zpěvu, ale hlavně se ucházejí o přízeň diváků. Je to velkolepá a intenzivní zkušenost, která se odehrává v umělém zhuštěném prostředí.
Co považuji rovněž za důležité, že už máme v Česku hodně spoluobčanů, kteří mají jiná jména, třeba Al Dhába nebo Ali Amiri. Mají jinou barvu pleti, trošku jiný přízvuk a mají kvůli tomu v životě problémy. Pokud tito Češi a Moraváci přijdou na obrazovku a pár set tisíc lidí jim pošle esemesku za šest korun, bude soutěž fungovat i jako škola emancipace, což naše etnicky vyčištěná společnost potřebuje jako sůl.
Vraťme se teď na začátek, kdy jsme si řekli, že z Česka se po padesáti letech a dvou totalitách vytratila základní znalost o tom, že chce-li někdo něčeho dosáhnout, musí do toho hodně ze sebe investovat. Jaký je poměr těch, kteří se do SuperStar přihlásili s tím, že se na soutěž řádně připravovali, a těch, kteří to jen tak zkoušejí a věří pouze ve štěstí? Musím předeslat, že já sám jsem viděl jen čtyři stovky účastníků, ostatní defilovali před jinými, předběžnými porotami. Ale zažil jsem tam soutěžící, kteří ač věděli, že jsou před hlavní porotou, neuměli třeba text. To je pro mě, který jsem vstával už v šest, abych trénoval čáru a měl před ostatními výhodu, zajímavá zkušenost s lidmi, kteří si dobrovolně zvolí pro sebe nevýhodu. Tato dobrovolná volba cesty s nevýhodou je pro mě nepochopitelná. Nedovedu vám říci, kolik takových lidí v soutěži je, ale mohu si dovolit tvrdit, že jejich počet není zanedbatelný. Takoví trotlové, kteří nepochopili, že jdou do boje, a namlouvají si, že jde o loterii, tam doopravdy jsou. V řádně fungující společnosti a v boji musí každý předvést nějaký mimořádný výkon, aby šel dál. Totality odebraly příliš velkému množství lidí schopnost obstát v boji, a to je to, co náš národ nejvíc ohrožuje. Bez vůle k boji nelze přežít.
Michal Horáček (52) se narodil 23. července 1952 v Praze (jeho prastrýcem byl chemik Jaroslav Heyrovský). V letech 1970-1974 studoval na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy, ze studia byl vyloučen - v roce 1973 vycestoval na dva měsíce do Ameriky, po návratu strávil 60 dní ve vyšetřovací vazbě za falšování žádosti o výjezd do zahraničí a dostal podmíněný trest.
Již během studií se začal zabývat sázením - sázel na koně, studoval jejich rodokmeny, vytvořil velký archiv výsledků. Po škole pracoval spíše formálně kvůli úřadům: jako plavčík, myč černého nádobí, skladník, domácí dělník. Později vystudoval American Studies na Macalester College v St. Paulu v Minnesotě, v roce 2000 dokončil Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy.
V letech 1987-1990 pracoval Michal Horáček jako redaktor Mladého světa, v roce 1990 založil sázkovou kancelář Fortuna. Je známý také jako textař populárních písní (alba Potměšilý host, V penziónu Svět, Citová investice, Mohlo by tu být i líp), spisovatel (Království za koně, Zpráva z Kentucky, Jak pukaly ledy) a nakladatel.
Michal Horáček je ženatý s Rut Vavákovou (52), mají syna Filipa (26), který přednáší na UK klasickou řečtinu, a dceru Ruth (17), studentku Střední pedagogické školy.
