Zdroje vyprodukované českými bankami by měly být použity na financování ekonomiky
Krize začala v americkém finančnictví a v důsledku globalizace se pomocí vyspělých informačních technologií a médií zaměřujících se na negativní zprávy rychle rozšířila do „nefinanční sféry ekonomiky“ prakticky na celém světě. Její příčinou byl nezodpovědný, přebujelý a „z řetězu utržený“ systém fungování finančních institucí. V něm tisíce vzdělaných lidí vymýšlely sofistikované finanční produkty, které kliknutím na počítači vypouštěly do světa. Dle některých údajů připadalo například v USA na jednoho pracovníka v produktivní ekonomice zhruba dvacet lidí zaměstnaných ve finančních institucích.
Opatrný postoj
Původní příčiny krize, které české finanční instituce nezasáhly, byly mimo ČR. Výsledkem sofistikovaných toxických produktů finančních institucí byl krach mnoha donedávna renomovaných bank a výrazné ztráty desítek dalších těchto společností. Následně bylo přiškrceno až zastaveno úvěrování ekonomických aktivit z důvodu nedůvěry mezi bankami a ekonomickými subjekty a bankovními domy samými. Důsledkem této nedůvěry a také snahy o vytváření rezerv pro případ dalšího prohloubení krize bylo omezení investic, výrazné snížení poptávky a růst nezaměstnanosti v celém světě. A to se už české ekonomiky, založené na exportu, bezprostředně týká. Opatrný postoj tuzemských bank při financování českých firem bezesporu také ovlivňuje, že všechny velké bankovní domy na zdejším trhu mají zahraniční vlastníky, z nichž většina utrpěla ztráty v miliardách eur.
Průzkum
Z průzkumu Svazu průmyslu a dopravy ČR vyplývá, že více než 90 procent tuzemských firem buď již má zkušenosti se změnou přístupu bank k poskytování úvěrů podnikatelům, nebo se toho obává. Pouze necelých deset procent firem nemá v současnosti problémy s financováním bankami a ani je v budoucnu neočekává. Respondenti poukazují na to, že banky při sjednávání úvěrů požadují vyšší jištění prostřednictvím nárůstu podílu vlastního kapitálu vůči cizím zdrojům. Zástupci podniků se obávají omezování úvěrových aktivit bank. Očekávají, že je budou více prověřovat, zasahovat do chodu jejich podniků a měnit podmínky financování či splátkový kalendář, začne-li firma mít problémy. Předpokládají také, že budou omezovány kontokorenty. Případy zamítnutí žádosti o obnovení kontokorentu s odvoláním na centrálu nedávno zveřejnila média. Dle respondentů takový postup bank bude pro ně znamenat nejen vyšší administrativní náročnost při získávání úvěrů, ale i růst nákladů na ně. Existují i případy, kdy sice úvěr nebyl přímo odmítnut, ale neustálé žádosti o doplňování údajů a zvyšování úrokových sazeb znemožnily žadateli k němu přístup.
Převzetí rizika
Je logické, že banky jsou v důsledku poklesu zakázek opatrnější. Problém však spíše spočívá v individuálním posuzování rizika a určité generalizaci při hodnocení finanční situace a rizikovosti firem. S poklesem zakázek, obratu a posléze i výnosů roste i míra rizikovosti investic a banky se snaží toto riziko promítat do vyšší úrokové marže. Banky se stávají nástrojem selekce a určité restrukturalizace, kterou vyvolávají nebo urychlují dopady krize na podniky a odvětví. Přílišná opatrnost bank a jejich snaha minimalizovat riziko mohou v současnosti znamenat ukončení činnosti i úspěšných firem, u nichž lze předpokládat, že by krizi, byť třeba s určitými ztrátami, zvládly. Banky na českém trhu mohou překonat krizi, aniž by určitou dobu firmám poskytovaly úvěry. Nastavený systém často až nemorálních poplatků jim totiž zaručuje slušné příjmy. Měly by si však uvědomit, že likvidace firem kvůli neposkytnutí úvěru zvýší nezaměstnanost. A ohrozí i splátky úvěrů a hypoték, které poskytovaly a dosud poskytují fyzickým osobám.
Kvůli překonání krize je nutné, aby banky převzaly určitou míru rizika. Pokud to neučiní, může nastat skutečný kolaps ekonomiky, jejž bude doprovázet nárůst počtu exekucí majetku nejen právnických, ale i fyzických osob. A pak je ztráta sociální soudržnosti doprovázená možným runem na některou z bank značně pravděpodobná.
Role institucí
Za současné situace je důležitá role státu, institucí Evropské unie a České národní banky. Vláda by měla pokračovat v opatřeních, jež podporují aktivitu podnikatelů a zvyšují poptávku. Nikoli však pumpováním peněz do neefektivních projektů. Výsledkem by totiž byl nárůst státního dluhu, který již nyní ročně ČR přijde na 50 miliard korun, přičemž neklesá. Riziko bankrotů státních financí některých nepříliš vzdálených zemí by mělo varovat.
Volání po okamžitém uvolnění dalších zdrojů na výstavbu dálnic je populistické. V současnosti nejsme na větší výstavbu dálnic a koridorů připravení – včetně výkupu pozemků a ukončení procesů připomínkových řízení. Především je třeba zjednodušit povolovací řízení staveb tohoto typu. Lze si však představit, že tyto dodatečné zdroje nebudou efektivně „prostavěny“.
Ministr financí Miroslav Kalousek by proto měl odolat tlaku, který je na něho zleva i zprava v tomto směru i kvůli dalšímu snižování daní vyvíjen. Je rovněž škoda, že aktivity některých nevládních organizací a složení současné vlády zabránily rychlejší přípravě výstavby dalších bloků Jaderné elektrárny Temelín. Už se totiž mohly provádět některé přípravné práce. Určitě je však třeba, aby především ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s institucemi EU zjednodušilo podmínky pro čerpání peněz na smysluplné projekty z fondů unie. I v tom je však nutný aktivní přístup bank. Minimálně je třeba upravit podmínku nárůstu pracovních sil u již poskytnutých dotací. Instituce EU by rovněž měly přehodnotit opatření znevýhodňující výrobce z unie oproti těm ze zbytku světa. Je třeba také zabránit protekcionismu v rámci EU.
Pro českou ekonomiku, jež závisí na exportu, by byl protekcionismus smrtící. ČNB by měla využít všechny zákonné možnosti, aby zdroje vyprodukované bankami v ČR byly, pokud možno, použity na financování tuzemské ekonomiky a neodtékaly k mateřským společnostem na krytí jejich ztrát způsobených špatným managementem.
Situace
Za současné situace je důležitá role státu, institucí Evropské unie a České národní banky.
Vláda by měla pokračovat v opatřeních, jež podporují aktivitu podnikatelů a zvyšují poptávku.
Nikoli však pumpováním peněz do neefektivních projektů.
Výsledkem by totiž byl nárůst státního dluhu, který již nyní ČR ročně přijde na 50 miliard korun, přičemž neklesá.
Riziko bankrotů státních financí některých nepříliš vzdálených zemí by mělo varovat.
