Podtitul:
Centrální banky nemají jasno, jak se zachovat, aby povzbudily ekonomiku
O posledním srpnovém víkendu se v horském letovisku Jackson Hole ve Wyomingu sešla elita centrálních bankéřů z mocných zemí světa. Jedním z témat byly vyhlídky globální ekonomiky, jež se vzpamatovává z finančních a hospodářských turbulencí. Nejnapjatěji očekávaný řečník, guvernér Fedu Ben Bernanke, ve svém projevu nastínil střízlivý, ale poměrně uklidňující obrázek budoucího vývoje amerického hospodářství. Podle něj existují příhodné podmínky pro udržitelné oživení. Podobně hovořil šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet o tom, že prach rozvířený krizí pomalu usedá. Ve skutečnosti však může být takový, byť umírněný optimismus předčasný.
Historie hovoří jasně
Ekonomové Carmen a Vincent Reinhartovi zkoumali údaje o vážných hospodářských poruchách v posledních třech čtvrtinách minulého století, včetně Velké hospodářské krize a ropných šoků ze sedmdesátých let. Závěry jsou znepokojivé. Reálný hrubý domácí produkt na hlavu bývá v dekádě, jež následuje po krizi, obvykle mnohem nižší než před ní. Naopak míra nezaměstnanosti se zvyšuje; její rekordní růst přitom zažívají nejrozvinutější ekonomiky, které postihla recese. V deseti z patnácti zkoumaných případů se nezaměstnanost nevrátila na předkrizovou úroveň ani v dalším desetiletí. Podobně špatná bývá situace na realitním trhu. V 90 procentech zemí se cena nemovitostí drží po celou následující dekádu pod hodnotami z roku, který vzniku krize předcházel. Souhrnný propad dosahuje 55 procent. Problém doléhá – i když se zpožděním – také na úvěrový trh, jenž zažívá před krizí rozkvět.
Historické údaje podporují podle Reinhartových závěr, že destabilizující ekonomické události přinášejí velké změny v dlouhodobých ukazatelích, a to ještě v době, kdy již krize odezněla. Což znamená, že svět dodnes překonává stopy, jež tu zanechaly minulé výkyvy. Aby se dějiny neopakovaly, bude nutné chovat se jiným způsobem než dosud.
Jak na věc?
Z pohledu centrálních bankéřů jde zejména o to, jakou měnovou politiku provádět, aby vůbec měla pozitivní vliv na hospodářství. A to za situace, kdy se úrokové sazby jako jeden z jejích nejúčinnějších nástrojů blíží nule. Na první pohled by se mohlo zdát, že šéf Fedu Bernanke má jasno: „Měnový výbor je připraven poskytnout další peněžní pomoc prostřednictvím nekonvenčních opatření, pokud to bude nezbytné, zvláště v případě, že se výhled (ekonomiky) výrazně zhorší,“ prohlásil. Problém spočívá v tom, že neexistují jakákoli kritéria, do jaké míry by se musel výhled zhoršit, aby Fed zasáhl. Jasné není ani to, jakým způsobem by tak učinil.
Podobná nejistota panuje ohledně role centrálních bank do budoucna, až se ekonomika zotaví. Materiál připravený společně evropskými i americkými ekonomy říká, že tyto instituce by se měly opírat o snižování inflace a růst úvěrů doprovázený prudkým vzestupem na akciových trzích. Reinhartovi však před takovým přístupem varují: „Pokud věřitelé poskytují snadno dostupné úvěry, investoři přeplácejí aktiva a podnikatelé neinvestují rozumně. Utrácí se čím dál rychleji a dluhy se vrší.“
Raději vědečtěji
Otázkou je, zda jsou centrální banky vůbec tou pravou institucí, jež má makroekonomickou sféru řídit. Prostřednictvím rozpočtu ji totiž ovlivňuje i stát. I na to myslel Mezinárodní měnový fond, když před časem definoval tzv. desatero o fiskálních reformách ve vyspělých ekonomikách. V jednom z bodů se zde praví: „Pečujte o koordinaci měnové a fiskální politiky – dnes buďte velmi opatrní na růst úrokové sazby.“
Eric Leeper, profesor ekonomie na Indiana University, tvrdí, že nastal čas, aby fiskální politika začala být spíše vědou než jen čistě politikou. Jinými slovy, ať už je měnová politika jakákoli, současné smýšlení o fiskální politice je chybné.
Makroekonomická data, která v posledních dnech přicházejí ze světa, naznačují, že s oživením globální ekonomiky to nebude tak slavné, jak se dosud předpokládalo. Zřejmě tak dojde na slova Carmen a Vincenta Reinhartových, kteří tvrdí, že dnes, stejně jako v minulosti, nadhodnocují úřady zodpovědné za rozpočet daňové příjmy. Dozorci nad finančním trhem zase chtějí věřit, že problémové banky jsou pouze dočasně nelikvidní, a nikoliv úplně nesolventní. A centrální bankéři jako Bernanke se možná opět brzy pokusí vrátit prostřednictvím stimulačních opatření zaměstnanost na neúměrně vysokou úroveň. Pokud se budou odpovědní činitelé chovat tímto způsobem, říkají ekonomové, „cesta k oživení bude dlouhá a lekce z historie bude znovu ignorována“.
*
GRAF
Rozmanité krize**
Souhrnný index selhání bankovního sektoru, měn a států, inflačních krizí a burzovních a tržních krachů
Panika – 1907
Hyperinflace – první světová válka
Velká hospodářská krize
Vícerá selhání – druhá světová válka
Inflace – ropné šoky
Krize rozvíjejících se trhů, severská a japonská bankovní krize
Globální krize a propad
Pramen: Reinhart, Carmen; Reinhart, Vincent:studie After the Fall, srpen 2010
