Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale žijeme v zemi, v níž se nic neutají.
Tentokrát vyšla najevo jména špionů, které vojenská rozvědka převzala od té „bývalé“. O průval se postaral Ústav pro studium totalitních režimů. Řada z těch, kteří se ocitli v seznamu, pracovali celý život v zahraničí v utajení a jejich vazba na vojenské zpravodajství může mít i po letech fatální důsledky, protože v cizině dodnes žijí. Mnohé z nich rozvědka nikdy nepoužila či dodnes nedeaktivovala, i když už dávno jejich služeb nevyužívá.
Proč v rámci „debolševizace“ v novinách raději nezveřejňovat, kdo z bývalých „nelegálů“ pracuje stále v zájmu České republiky? Rozbití důvěry pracovníků v „organizaci“ má totiž jasné dopady – vyškolit a usadit nelegála trvá řadu let. Kdo by působil desítky let v utajení kdesi v Africe či na Ukrajině a riskoval přitom kriminál nebo i život pro službu, která z blbosti či diletantismu systematicky a dlouhodobě zrazuje vlastní lidi?
Otázkou také je, proč jedna státní instituce podráží nohy druhé státní instituci za lhostejného nezájmu dalších státních institucí.
Tento vzájemný boj musí přestat. Stát potřebuje spíše konsolidaci a informace. Věrohodné informace, ne bláboly, jaké si čteme každý rok ve výročních zprávách. Stát potřebuje zejména chránit už konečně své zájmy – ekonomické i politické. To jsou zájmy občanů i firem na jeho území.
Provádět špionáž pro cizí, byť v tuto chvíli spřátelený stát, či pro privátní ekonomické skupiny je stále zločinem. Vyzrazování tajných informací do médií je stále zločinem. Pracovat či působit ve prospěch cizích zájmů musí být jednoznačně diskriminující pro práci i výkon funkcí ve všech státních institucích, armádu, policii či rozvědku nevyjímaje. I kdyby z neznalosti, i kdyby z naivity, i kdyby z hlouposti. Pokud za peníze či jiné výhody, tím hůře.
ČLÁNKY DO MAILU