Proč věříme médiím? Kdo ví… Když jsem před nedávnem přednášela na konferenci o médiích, zjistila jsem, že podle průzkumů jim věří více než 60 procent lidí. Proč, proboha?
Autor: Siebert Martin
Nemám nic proti této víře, navzdory tomu, že soustavně všude poslouchám kritiku. Takovou lehce sousedskou. Roztomilé váhání, kdy médiím věřit a kdy ne, je vidět i v parlamentu. Poslanci někdy věří (když se to hodí), a někdy jsou zase média zlá, hnusná a bulvární (když se důvěra nehodí). Když uvěří médiím koalice, nevěří jim opozice, a opačně.
Možná právě proto se Jiří Paroubek rozhodl pořídit si médium vlastní. Zřejmě proto, aby už mohl věřit pouze a jedině jemu. Protože tomu, co si sám nenapíšu a sám nevydám, přece věřit nelze… Nebo snad ano?
Médiím věříme možná proto, že je v nás touha věřit napsanému. Bibli, onomu „Slovu na počátku“, také pouze „věříme“. A tak „když je to černé na bílém“, musí to být přece pravda. I na poslední schůzi Sněmovny se o médiích hovořilo. Chvíli se věřilo, chvíli ne, ale pohyblivé obrázky vzbuzovaly u poslanců emoce veliké.
Může se zdát, že média vládnou podobně, jako by byla bohem. Přitom jsou ale jen součástí světa, v němž žijeme. Aféra Watergate nepochybně poukázala na důležitost žurnalistiky. Ale kolik takových afér Watergate novináři skutečně odhalili? A kolik z nich byly aféry umělé, ono „vrtění psem“? Možná bychom měli všichni ten náš svět brát trochu s lehkostí. Koneckonců, není nic staršího než včerejší noviny.
