PŘEDSEDA SDRUŽENÍ OBČAN PAVEL VEPŘEK: Zdravotnický systém může i v Česku fungovat bez toho, aby se do něj každoročně sypaly miliardy z rozpočtu. Potřebuje ale zásadní změnu. "Obnovení přirozeného vztahu mezi pacienty a lékaři," říká Pavel Vepřek, odborník na tuto problematiku a předseda sdružení Občan.
„Hlavní změna, kterou naše zdravotnictví potřebuje, je proměna pasivních občanů-plátců zdravotního pojištění v aktivní zákazníky,“ říká Pavel Vepřek.
PŘEDSEDA SDRUŽENÍ OBČAN PAVEL VEPŘEK: Zdravotnický systém může i v Česku fungovat bez toho, aby se do něj každoročně sypaly miliardy z rozpočtu. Potřebuje ale zásadní změnu. „Obnovení přirozeného vztahu mezi pacienty a lékaři,“ říká Pavel Vepřek, odborník na tuto problematiku a předseda sdružení Občan. * Byli soukromí lékaři v právu, když 6. října zavřeli ordinace a šli do stávky?
Vzhledem k tomu, že to byli většinou samí zaměstnavatelé, tak se tomuto protestu asi stávka říkat nedá. Zcela legitimně žádali, aby jim VZP za jejich služby platila včas. Jistě je to extrémní forma, ale musíme si uvědomit, že jejich současné finanční potíže byly jenom spouštěcím mechanismem k projevení dlouhodobé nespokojenosti. Čili výsledek neřešených problémů.
* Takových protestů tady ale už byla spousta.
Tento je jiný v tom, že nebyl zaměřený jen na zvýšení finančních prostředků, které do zdravotnictví tečou. Je to spíš volání po zásadních změnách.
* Proč po nich volají právě privátní, ambulantní doktoři? Jsou na tom hůř než třeba lékaři v nemocnicích? Myslím, že ano a nejde jen o jejich aktuální finanční situaci, kdy dostávají zaplaceno s několikaměsíčním zpožděním. Mám na mysli zejména to, co se na ně chystá. Jsou v nejistém finančním postavení a navíc se blíží doba, kdy většině z nich skončí platnost dlouhodobých smluv s pojišťovnami. Takže nevědí, kdo, za kolik a podle jakých kritérií rozhodne o jejich příštím osudu. A další věc, která je - jako poskytovatele privátní zdravotní péče -trápí, jsou připravované zákony. Ty bohužel směřují k zestátnění zdravotnictví. * Jenže oni si spíš stěžují, že nynější vláda protežuje nemocnice… Taková opatření jako zvýšení platů nemocničního personálu nebo i další -spíše populistické než finančně podložené kroky - ukazují, že se vláda více stará o nemocniční sektor a já bych k tomu ještě dodal o přímo řízené nemocnice. Jenže nemocnice mají spoustu zaměstnanců, je to prostě mnohem širší okruh voličů než jednotliví soukromí doktoři. Pak už nevadí, že protežování státní nemocniční péče jde proti trendu, který je v zahraničí - přesunovat péči o pacienta z nemocnic do jeho přirozeného prostředí, tedy domů a do ambulancí. * Není problém soukromých ambulancí v tom, že jich tady máme víc než potřebujeme nebo než dokážeme zaplatit? To nikdo neví. Na tu otázku by měly odpovědět právě pojišťovny. Tím, že si vytvoří svou síť smluvních lékařů a budou ji rozšiřovat nebo zužovat přesně podle poptávky ze strany pacientů. Zestátnění nebo návrat k jediné pojišťovně, to je návrat ke státní plánovací komisi. Podle představ autorů této myšlenky by tato komise pak určovala, kolik bude těch kterých doktorů na tisíc obyvatel. Nikdo už ale nedokáže říci, podle jakého klíče se k těm číslům dostanou. Jakmile pojišťovny budou mít zájem, aby za vybrané peníze zařizovaly co nejkvalitnější a zároveň nejlevnější péči, tak se ty „správné počty“ ambulancí vygenerují samy. * Co považujete za největší problém českého zdravotnictví?
To, že se nevytvořil přirozený a ekonomicky efektivní vztah mezi pacientem a lékařem. Tedy mezi někým, kdo službu potřebuje a tím, kdo ji poskytuje. Že pacienti nemají žádný vliv na to, jakou péči dostanou a kolik za ni zaplatí.
* Pomohlo by, kdyby se zvýšily odvody na zdravotní pojištění?
Chyba našeho zdravotnictví je v jeho uspořádání. Jsem přesvědčený, že kdybychom stejně organizovali jinou životně důležitou potřebu - například stravování, tak bude nejprve chybět kaviár a šampaňské, ale nakonec i základní potraviny. Protože na ně nebudou peníze. Do zdravotnictví jde ročně 200 miliard, ale o ty peníze se nikdo pořádně nestará. Nevíme, kolik jich doopravdy potřebujeme, rozdělují se podle ne zcela jasných kritérií. I když jsou to peníze občanů, spravují je lidé, kterým je úplně jedno, že se s nimi plýtvá.
* Jak by se měl systém změnit?
Zdravotní pojištění by se mělo rozdělit na dvě části. Povinnou, která by měla charakter povinného ručení. Byla by solidární a dost vysoká na to, aby každému zajistila základní péči a zároveň pokryla i náklady na léčení dlouhodobých a drahých nemocí. Ta druhá část by měla určitou volnost. Byla by něco jako havarijní pojistka a v ní by si občané vybírali z nabídky pojišťoven.
* Máte pocit, že tady existují nějaké konkurenční nabídky pojišťoven? Je pravda, že současné zákony příliš neumožňují pojišťovnám, aby se chovaly jako zástupce občana-pacienta, který za něj vybírá z nabídky zdravotních služeb. Není to ale jejich chyba, mohou za to politici. Navíc rozdělení zdravotního pojištění na dvě části není žádný unikátní model, jde o řešení, k němuž směřují všechny evropské systémy. Od ledna 2006 se takto například reformuje zdravotní systém v Nizozemí, podobné kroky se připravují v sousedním Německu, Belgii a dalších zemích. * Proč ale nezkusit, co navrhuje ČSSD: tedy zrušit systém více pojišťoven a ponechat jen jednu? Všem musí být jasné, že kde je konkurence, tam se zlepšuje kvalita služeb. Nakonec centrálně řízené zdravotnictví jsme tady měli před rokem 1989 a víme, jak fungovalo. Jaké měli lékaři omezené možnosti co do způsobů léčby i léků a že jinou péči měli ti co byli u koryt a jinou ostatní lidé. Ten systém hlásal absolutní rovnost, ale byl postaven na tvrdé a bezohledné nerovnosti. * Redukce ovšem může být cesta k úsporám. Stačí se podívat na bilanci největší pojišťovny (VZP) a vidíte, že nejvíc plýtvá. Nedokáže těžit ze své velikosti, zajistit si pro sebe nejvýhodnější smlouvy a jako jediná je ve ztrátě. Ještě horší než ekonomický dopad je ale to, že v případě jedné pojišťovny nebudete mít jako občan na výběr, i když budete s jejími službami nespokojený. A lékař, ten na tom bude ještě hůř. Pokud s ním rozváže smlouvu, a to z jakéhokoli důvodu, ze dne na den přijde o živobytí. * Jak se tedy potom zdravotnictví dostane z permanentní finanční krize? Bez přechodu k tržnímu systému konkurenčních služeb se ze svých problémů nevyhrabe. Podobná, i když daleko horší než v ambulancích, je situace v nemocnicích, kde máme odhadem třetinu nadbytečných lůžek. Celá republika je posetá nadbytečnými chirurgickými sály a vlastně i nadbytečnými nemocnicemi, což je z finančního hlediska daleko závažnější problém než počty soukromých lékařů. * Pomohly by platby za recept nebo poplatek za pobyt v nemocnici? Regulační poplatky za recept, návštěvu lékaře nebo za pobyt v nemocnici by se měly zavést jako první krok ještě dřív, než se odehrají další změny. Neměly by být vysoké, ale měly by být plošné, tedy stejné pro všechny. Bezplatnost vede k velkému zneužívání. Máme nejvíc návštěv ambulantních lékařů v Evropě, na pohotovost chodí lidé, aniž by měli jakékoli akutní problémy, předepisují se léky, které pak skončí v popelnici. Jsem přesvědčený, že i poplatek v hodnotě jednoho či dvou piv by takovému plýtvání dokázal hodně zamezit. * Přesto asi bude těžké tyto poplatky prosadit. Je to hlavně politický problém a není divu, že se žádné vládě nechtělo. Přitom ve zdravotnictví jako kdekoli jinde platí, že se občan musí o sebe starat sám. Bez úplatků fungují autoservisy, nemusíte nosit dárky řezníkovi, podplácet na byťáku ani shánět instalatéra. Ve zdravotnictví máme něco jako socialistický kapitalismus - lidé stále čekají, že se o ně stát postará. * Takové argumenty by asi v parlamentu nestačily. Regulační poplatek působí i psychologicky. Ukazuje, že ta péče má nějakou cenu. Když je něco bezplatné, je to jakoby bezcenné. Zneužívání takové bezplatné péče pak vede k tomu, že chybí peníze i na důležité, život zachraňující úkony. MUDr. PAVEL VEPŘEK**
Narodil se v roce 1953 v Praze. Vystudoval Fakultu dětského lékařství UK a po vojně dalších třináct let léčil děti. Rok 1991 strávil na lékařské fakultě Ottawské univerzity v Kanadě, kde studoval i organizaci a řízení medicíny. Po návratu se stal náměstkem ředitele pro léčebně preventivní péči ve fakultní nemocnici Motol a později jejím ředitelem. Od druhé poloviny devadesátých let podnikal. Celou tu dobu se věnoval metodám řízení zdravotnictví a stal se uznávaným odborníkem v tomto oboru. Od prosince 2004 je placeným předsedou o. s. Občan. Bydlí v paneláku na Jižním Městě, je ženatý a má dvě dcery. Mezi jeho koníčky patří cyklistika a lyžování. Na webové stránce pro pořádek uvádí, že v nikdy nebyl KSČ a nespolupracoval se Státní bezpečností.
