Milan Urban slíbil Škodě Plzeň, že vstoupí do sporu o pražské tramvaje
Takzvaným skanzenem, „naučnou stezkou“ historického způsobu vaření piva v Plzeňském Prazdroji projde ročně asi sto tisíc návštěvníků. Značná část z nich zavítá i do krajského města a jeho okolí. Proslulý pivovar tak v sepětí s městem pracuje zdatně nejen na ekonomické prosperitě, ale i na rozvoji cestovního ruchu v regionu.
Plzeňský Prazdroj a v poslední době opět i Škodovka tvoří výkladní skříně plzeňského průmyslu, takže je logické, že si po těchto adresách naplánoval svou EURO business tour i ministr průmyslu a obchodu Milan Urban. EURO business tour je akce, s jejíž pomocí hodlá týdeník EURO prospět rozvoji podnikání v České republice, posílit vazby podniků v regionu s centrem a přispět k účelnému využití know how i finančních zdrojů, na něž bude možné dosáhnout v Evropské unii. Milan Urban si české „obry“ doplnil i atraktivní „štikou v rybníce“ – společností Stock Plzeň – a tečkou v podobě úspěšného plzeňského středního podniku se zvláštním názvem Bioptická laboratoř.
Prazdroj.
Jako V. I. P. návštěvu ministra prazdrojáckým skanzenem provedl sám manažer Pivovaru Plzeň Václav Berka. Muž, jehož podpis na nálepkách lahví gambrinusu upozorňuje, že jde o pravé pivo z Plzně. „To má něco do sebe,“ konstatoval možná znalecky, možná zdvořile ministr, když mu sklepmistr Jiří Mainer natočil kvasnicový, nefiltrovaný a nepasterizovaný Pilsner Urquell ze sudu, sen každého pivaře. Václav Berka upozornil na zakalenost piva a informoval, že jde o pivo kvasnicové. „Bohužel, teď chtějí všichni hlavně čiré,“ dodal s nostalgií. V Plzni jako jedni z posledních v Česku vyráběli pivo až do roku 1993 klasickou technologií v sudech. Poté se přešlo na moderní cylindrokónické tanky a z klasiky se stal skanzen.
Od vstupu strategického investora v roce 1998 dosáhly souhrnné investice v akciové společnosti Plzeňský Prazdroj zhruba dvou a půl miliardy korun, kolem půl miliardy každý rok. Protipólem historické části je rekonstrukce staré varny a přístavba nové. První etapa investice za pět set milionů by měla být dokončena v roce 2006 a umožnit zvýšení výstavu Pilsneru Urquell o polovinu. Majitelé i manažeři věří, že to bude nutné, protože pivo pro fajnšmekry se má podle jejich plánů stát světovou značku. Přístavba varny je prý umístěna tak výhodně, že slibovaný architektonický skvost ze železa, betonu a skla se stane jednou z dominant Plzně. Stejně jako už nyní historická vodárenská věž v areálu Prazdroje – pivní maják.
Stock.
Maják vymezuje jeden úhel plzeňského magického trojúhelníku. Dalším je lihovar Stock, výrobce krále českých kořalek - fernetu. Jeho výrobní ředitel Vladimír Steiner si magický vliv trojúhelníku pochopitelně dobře uvědomuje a zkušeně se zeptal, zda ministerská návštěva pojede také do Starého Plzence, sídla společnosti Bohemia Sekt. To je třetí vrchol trojúhelníku. Ředitelova otázka padla i proto, že pivo a víno považuje, na rozdíl od lihovin, za v Česku preferované druhy alkoholu. Zatímco lihoviny, výrobní náplň společnosti Stock, jsou zatíženy spotřební daní, která by podle rozhodnutí sněmovny měla dál stoupnout, pivo a víno (ovšem s výjimkou sektu) ne. Přičemž v Česku se vypije v pivu víc alkoholu než v lihovinách. Marie Součková zakazuje prodej lihovin ve stáncích, což je správné, ale vína a sektů se zákaz údajně netýká.
Vladimír Steiner se domnívá, že další prohloubení rozdílu mezi výši spotřební daně na lihoviny v Česku a na Slovensku povede k rozšíření nelegálních dovozů. Za účinný prostředek boje proti nelegální výrobě a prodeji alkoholu nepovažuje chystané kolky, které podle něj pouze výrazně zvýší administrativní náročnost a výrobní náklady. Podvody se totiž podle Vladimíra Steinera, který je též prezidentem Unie výrobců lihovin ČR, neodehrávají ani tak v obchodech, jako v gastronomii. V supermarketech se nekolkované lihoviny neobjeví, ale kdo rozváží kořalky pochybného původu hostinským, ten v tom bude pokračovat ať budou kolky, nebo ne. Přičemž hostinský si nápoj zlegalizuje tím, že ho nalije do kolkované láhve…
Škoda.
Je třeba říct, že ministr nebyl zkušenému praktikovi rovnocenným partnerem v diskusi. Omezil se hlavně na státnickou „společnou identifikaci problému a hledání optimálního technického a organizačního řešení“. Jistější se cítil ve Škodě Holdingu, kde na dvoře čekal nový nízkopodlažní trolejbus Škoda Irisbus vyvinutý ve spolupráci Škody Dopravní technika a Karosy Nové Mýto, součásti skupiny Irisbus. Milan Urban kdysi pracoval jako výrobní náměstek ČSAO Čáslav, kde opravovali autobusy Karosa.
Milna Urban si zakládá na tom, že ministerstvo průmyslu a obchodu podporuje vývoj nových výrobků. Pro příští rok se mu podařilo získat na vývojové granty v resortu 1,559 miliardy korun. Generální ředitel Škody Holding Martin Roman chtěl šéfovi resortu udělat radost a užuž se chystal říct, že špičkový český trolejbus byl vyvinutý za finančního přispění ministerstva. Včas si ale uvědomil, že ho výrobci vyvinuli za vlastní peníze. „V řádu desítek milionů korun,“ podotkl generální ředitel Škody Dopravní technika Ladislav Těťál.
Tramvaj pro Prahu.
Nový, vlastní vagon pro metro ale Škodovka opravdu vyvinula za využití grantu z ministerstva průmyslu a obchodu. Ve světě je v módě hliník, ale škodovácký vagon by měl být z nerez železa. Jednak kvůli snazším opravám, říká Martin Roman, jednak proto, že hliník hoří čtyři minuty, ale železo dvacet. Ve Škodě Plzeň lze potkat zajímavé lidi, takže Milan Urban neplánovaně narazil na delegaci z ruského ministerstva pro jadernou energetiku doprovázenou Vladimírem Plašilem. To je šéf brněnské firmy Alta, která živě spolupracuje s Ruskem a mimo jiné se podílí na zbožových deblokacích ruského dluhu. Podle Vladimíra Plašila je na dobré cestě něco velkého, o čemž ale zatím nelze veřejně hovořit.
Nedaleko odtud stála nová „šalina“, kterou si přijeli převzít lidé z brněnského Dopravního podniku. Ladislav Těťál při této příležitosti pohotově vytáhl skicu nové tramvaje pro Prahu. Bylo to několik dní poté, co Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zrušil soutěž na dodávku nových tramvají pro hlavní město, v níž Škoda Dopravní technika zvítězila. „Věřte že intenzivně vstoupím do celého tohoto případu,“ prohlásil Milan Urban. „Můžete se spolehnout. Český výrobek je dobrý výrobek a musí být dobrý i pro Prahu.“
Bioptická laboratoř.
Ministr jde v důvěře v český výrobek příkladem, ale když jeho Škoda Superb zastavila před činžákem se strženou omítkou, kde měl podle propozic sídlit úspěšný střední podnik, zavládla nejistota. Naštěstí za chvíli seběhl na chodník spolumajitel Bioptické laboratoře profesor Michal Michal, aby v praxi prokázal, že fasáda firmu nedělá. Bioptická laboratoř sídlí ve dvou činžácích, kde deset let postupně běží rekonstrukce. V těchto tvrdých podmínkách ale současně probíhá i úspěšné a dodejme, že doslova životně důležité podnikání. „Veškeré vydělané peníze jdou zpátky do firmy. Předně do platů lidí, potom do vybavení a teprve potom do stěn,“ tvrdí Michal Michal a není důvod mu nevěřit.
Biopsie je, jak známo, rozbor vzorku tkání. Soukromá Bioptická laboratoř, s. r. o., je dnes největší cytologickou a bioptickou laboratoří v Česku. Zaměstnává na plný úvazek téměř osmdesát lidí, z toho dvanáct doktorů medicíny a tři RNDr. a asi čtyřicet laborantek. Laik to vidí tak, že lidé v bílých pláštích sedí u mikroskopů a cosi zkoumají. Plzeňská Bioptická laboratoř ročně vyšetří pro nemocnice i praktické lékaře přes tři sta tisíc gynekologických i negynekologických cytologií (vzorků, stěrů). Především jde o součást programu prevence rakoviny. Dále vyšetří bioptické vzorky, převážně nádorů, od více než padesáti tisíc pacientů. Na kvalitě a přesnosti práce tamních laborantek a doktorů doslova závisí život pacientů, kteří s napětím čekají na výsledek vyšetření. Vychovat z maturantky po škole dobrou screenerku stojí prý asi tři sta tisíc korun. Přitom nejde jen o znalosti, ale i povahové vlastnosti a způsob života. „Náš zaměstnanec by měl mít na prvním místě rodinu, na druhém patologii, tedy svou práci, a na třetím malý koníček, nejlépe sport,“ říká Michal Michal. „V žádném případě ne diskotéku. Zkuste si představit, že po prohýřené noci zasednete k téhle práci.“
Milan Urban i zde nabízel možnost získat grant z jeho ministerstva a dobře udělal. Lze dokonce říci, že pro Bioptickou laboratoř, byť ryze nevýrobní firmu, je takováto forma státní pomoci důležitější než pro Škodu Plzeň.
