V České republice je registrováno bezmála 550 tisíc firem. Některé jsou malé, jiné větší, zatímco ty další zaměstnávají tisíce, ba dokonce desetitisíce lidí. Stejně rozmarné jsou pak i názory na to, jaký podíl těchto společnosti představují rodinné podniky, což je dáno především skutečností, že až donedávna zde neexistovala jasná definice toho, jak takovou rodinnou firmu vlastně chápat. Objevovala se přesvědčení, podle nichž se za rodinný podnik dalo označit na 80 procent všech tuzemských soukromých společností. Jiné odhady hovořily zhruba o třetině, kdežto ty nejnovější jsou o poznání střízlivější a mluví o počtu, jenž mírně přesahuje hranici jednoho tisíce.
„V květnu roku 2019 schválila vláda usnesení, které rodinný podnik vymezuje. Do té doby se žádná jejich oficiální statistika nevedla. V polovině loňského roku nicméně bylo v Registru rodinných obchodních korporací a rodinných živností zapsáno už na tisíc podniků, přičemž k dnešku jich tam může odhadem být zhruba tisíc dvě stě,“ vysvětluje pro web Euro.cz partner znalecké kanceláře EqSA Jiří Wiesner.
„Rodinná firma je korporace, kde většina společníků pochází z jedné rodiny a alespoň jeden z nich vykonává pozici statutárního orgánu. Rodinná živnost oproti tomu představuje podnikání, na němž se prací či majetkem podílejí alespoň dva členové z jedné rodiny a minimálně jeden z nich si k tomu opatřil živnostenské oprávnění,“ dodává.
Současně Wiesner poukazuje na to, že za rodinný podnik lze považovat i firmu, již řídí takzvané společně pracující osoby. Těmi mohou typicky být žena a muž, kteří nežijí v manželském svazku, i jiní partneři, tedy třeba dva vzdálení příbuzní a podobně: „Oněch podmínek, kam až lze v příbuzenské linii zajít, je vícero a dané nařízení je jasně vymezuje.“
Není firma jako firma
Nejvíce rodinných firem vznikalo v Česku, respektive Československu dle Wiesnera krátce po změně režimu, tedy v období devadesátých let minulého století. To mimo jiné i znamená, že nejstarší z nich nyní odškrtávají třetí křížek. Důvod, proč v tuzemsku až na jisté výjimky nenajdeme rodinné firmy s ještě delší tradicí, je přitom nasnadě. „Je to dáno mimo jiné i tím, že máme za sebou 40leté období socialismu. Jasně, Baťa a Škodovka, které vznikly jako rodinné společnosti, existují už dlouho, ale za tu dobu si prošly určitou transformací, takže se o rodinném podnikání v pravém slova smyslu dá mluvit jen těžko,“ objasňuje.
Že by firem jako takových nepřibývalo, se však rozhodně říct nedá, ba naopak. Vloni obohatilo český obchodní rejstřík na 30 tisíc nových společností – ačkoliv je pravdou, že se povětšinou jako rodinné neoznačovaly a že zhruba 15 tisíc jiných firem během těchto 12 měsíců pro změnu zaniklo.
Uvedený počet je svým způsobem docela vysoký, dle Wiesnera je nicméně potřeba se na něj dívat v určitém kontextu. Když totiž v ,devadesátkách‘ vznikala firma (ať už rodinná, či nikoliv), jednalo se zpravidla o jednu velkou společnost, jež zastřešovala více podnikatelských aktivit najednou. Byla tedy obdobou dnešního holdingu. A takových holdingů, jakými jsou například stavebniny DEK, jejichž tržby i EBITDA se počítají v miliardách, se v poslední době rodí jen velmi omezené množství – na rozdíl od menších firmiček čítajících řádově jednotky zaměstnanců, které představují většinu z oněch 30 tisíc nově založených podnikatelských subjektů.
Své zakladatele přežije jen třetina firem
Aby se nově založený podnik, a třeba právě takový, jenž se může označovat jako rodinný, ,dožil‘ vyšších desítek let, musí se seběhnout spousta zdánlivě spolu nesouvisejících faktorů. Hlavně ale musí jeho zakladatel v okruhu svých nejbližších najít někoho, kdo po něm otěže rodinného podnikání jednou přebere. A to je v Česku povětšinou problém.
„Řeknu to takhle. Rodinný byznys standardně existuje po dobu tří generací. Ta první jej vybuduje, druhá rozšíří a třetí prodá nebo přivede k úpadku. Pokud bychom se na to podívali exaktně, tedy řečí čísel, tak statistiky hovoří o tom, že své zakladatele přežije zhruba jen 30 procent firem. Dalších 12 procent pak přežije třetí generaci a jen čtyři procenta společností se dočkají i jejích nástupců. Jinými slovy, potomci se do nástupnictví příliš nehrnou,“ říká Wiesner a pokračuje: „Nevím, zda je to způsobeno tím, že lidé rodinné firmy nechtějí přebírat, nebo že jim to nejde, to se odhaduje jen těžko. Nakonec záleží na tom, jak je ve firmě nastavená komunikace, zda rodiče svým jednáním potomka od takového kroku neodradí a do jaké míry se shodují jejich názory ohledně toho, jak by měl podnik fungovat.“
A co tedy dělat, když se majiteli žádného rodinného příslušníka, který by pokračoval v jeho šlépějích, najít nepodaří? Dle partnera EqSA se v zásadě nabízejí dvě nejběžnější možnosti – tedy pokud se pomine alternativa v podobě prodeje celého byznysu. „První z nich je všem dobře známý svěřenský fond, v rámci něhož dochází k vyčlenění určitého majetku, který se v majetkové podstatě ,postaví stranou‘. To znamená, že pokud by došlo k úpadku společnosti, bude před ním majetek, jenž fondu náleží, ochráněn,“ podotýká.
Wiesner vzápětí vysvětluje, že v rámci fondu existují konkrétní pravidla, která jasně říkají, k čemu může být takový majetek – ať už je jakékoliv povahy – využíván a jakým způsobem bude v budoucnu vyplacen. Funguje to podobně jak v Česku, tak v zahraničí, tedy třeba i v případě Nobelovy ceny, jež platí za zřejmě nejznámější svěřenský fond na světě. Také u ní je zcela jasné, jak s penězi nakládat. Stinnou stránkou svěřeneckého fondu je pochopitelně jeho anonymizace. Kdo je správcem fondu, dohledat lze, avšak už nikoliv, kdo je oním beneficientem.
Druhou formou, jak rodinný majetek ochránit, je zmíněný holding: „Holdingové uskupení se skládá minimálně ze dvou firem, v rámci kterých se vlastnické právo převádí z fyzické osoby na osobu právnickou. Hlavní výhodou holdingu pak je přirozeně diverzifikace podnikatelského rizika, kdy, pokud by došlo ke krachu jedné společnosti, tak druhé se to netýká.“
Neřešit doma pracovní záležitosti je nemožné
Dobrou zprávou pro ty, kteří uvažují, že by po svých rodičích v dohledné budoucnosti jimi vedený podnik převzali, je skutečnost, že se takové firmy mohou ve srovnání s ostatními soukromými společnostmi těšit některým ne zcela zanedbatelným výhodám. A to jak v podobě daňových úlev, tak i různých podpůrných programů. „Dva konkrétní nyní běží ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu a Národní rozvojovou bankou. Jde o program GEN-záruka, který slouží pro úvěry určené k nákupům obchodního podílu v dané rodinné společnosti, za něž se banka z 80 procent zaručí až do maximální výše 30 milionů korun,“ míní Wiesner.
„Druhý program nese název Expanze a představuje zvýhodněný úvěr na investiční projekty firem označených jako rodinný podnik. Ty jsou nyní daleko snáze identifikovatelné právě díky nedávnému schválení nové legislativy. V případě tohoto úvěru je limit stanoven na úrovni 60 milionů, přičemž do výše 45 procent jej banka neúročí,“ konstatuje 32letý odborník.
Nakonec ale podle něj platí, že o přebrání či nepřebrání rodinné firmy nerozhodují pouze státem nabízené výhody, nýbrž i docela jiné věci, kterými se jiní manažeři vůbec zabývat nemusejí. Tedy například zda je člověk ochoten a připraven na to vídat se svými rodinnými příslušníky de facto nepřetržitě a řešit s nimi pracovní záležitosti i v době, kdy je ostatní šéfové házejí alespoň na několik hodin za hlavu.
„Vymezit rodinné záležitosti od těch pracovních podle mého v případě těchto firem příliš dobře nelze. Jsou to natolik spojené nádoby, že se člověk doma pracovním tématům zkrátka nevyhne. A samozřejmě to pak může být i jeden z důvodů, proč se nakonec jeden člen rodiny rozhodne firmu opustit, respektive ji jednoho dne nepřevzít,“ uzavírá Wiesner.