Zdá se, že ti, kdo nechápou nový trendový termín, nemají intelekt
Do slovníku našich politických a ekonomických elit pomalu, ale jistě proniká nový pojem – intelektuální kapitál. Dostupná objasnění tohoto termínu obvykle naznačují, že jde o nekvantifikovatelnou a neměřitelnou veličinu. Podobně, jako jsou pojmy morální břemeno nebo sociální solidarita. Na Wikipedia.org jsem například nenašel ani jeden vzorec pro výpočet tohoto druhu kapitálu.
Kvantifikovatelnost
Intelektuální kapitál je asi jakási suma znalostí, snad aplikovaných, které člověk nebo skupina lidí má a možná používá. Intelektuální kapitál se zvětšuje, brání nebo, nedej bože, mizí – snad únikem mozků. Jako by hloupí útočili na chytré a ti utíkali a potřebovali pomoc politiků a autorit. Tento termín zní téměř grandiózně a na konferencích o rozvoji lidstva poskytuje tomu, kdo jej používá, jistou auru inteligence, sofistikovanosti a autority. Zdá se, že ti, kdo jej nechápou, nemají intelekt.
Podívejme se na možnou kvantifikovatelnost tohoto termínu. Pokud se nepodaří jej kvantifikovat, hrozí, že časem zlidoví a zdevalvuje. Nebo se dokonce objeví na předvolebních plakátech a tiskových zprávách například Akademie věd ČR.
Pro možnou rovnici se nabízejí následující veličiny: Inca – intelektuální kapitál, Ch – chyba, ChO – opakovaná chyba a ChJ – chyba jiných, které jsou měřitelné v měnové jednotce. A dále Z – penalizační multiplikátor za opakování stejné chyby vícekrát a T – časová jednotka.
Možná rovnice zní: Inca = (Ch1 + Ch2 + …Chx) + [(ChO1)Z + (ChO2)Z + (ChOx)Z] + (ChJ1 + ChJ2 + …ChX)/T.
Veličiny Ch a ChO jsou negativní – jejich maximální hodnota je nulová. ChJ je pozitivní veličina.
Praktická aplikace
Praktická aplikace této rovnice je dle mne v podnikání nebo politice téměř masivní. Věty jako „intelektuální kapitál naší akciové společnosti v minulém roce dosáhl negativní hodnoty sta milionů korun kvůli chybám vedení a špatně připraveným smlouvám“ nebo „intelektuální kapitál řecké vlády kvůli deseti letům fiskálního lhaní partnerům v Evropské unii má negativní hodnotu jedenácti miliard eur“ by se mohly stát nezbytnou součástí projevů ministrů financí i výročních zpráv akciových společností a novinových článků. Ostatním by pak pomohla rovnice pochopit, co se to snaží podnikatelské a politické elity sdělit.
Doufám, že uvedená rovnice je jen začátkem diskuse o studiu tohoto fenoménu. Je možné zvážit zavedení dalších veličin do rovnice. Například chyby jiných, které ovlivňují daný výpočet – zvýšení daňového břemene státem, dotace konkurenci, finanční podpora Řecku a jeho stávkujícím úředníkům a několik dalších. Zkušený makroekonom, nikoli praktik, jako jsem já, může za analýzu této otázky dostat nějakou, třeba až Nobelovu cenou a do konce života o metrice Inca přednášet na předních školách.
Ostatní si zatím mohou představovat „částky ve hře“ pokaždé, uslyší-li tuto frázi od těch, kteří (ne)vědí, o čem mluví.
