Co je nám do naftařských gigantů?

Nehledě na tučné zisky jsou společnosti snadno zranitelné

Nejspíš byste si řekli, že ropný summit, který se uskutečnil 26. dubna v Kataru, mohl být příležitostí k oslavě. Zúčastnili se ho největší světoví šéfové v oboru energií a všichni se mohli pochlubit rekordními zisky i rekordní poptávkou. Ale jásání? John Browne, šéf londýnského British Petrol (BP), poukazuje na to, že atmosféra byla poněkud ponurá. „Nikdo se tam nesmál,“ vzpomíná, „dělá jim starosti přemrštěná cena ropy.“
Browneovy poznámky podtrhují překvapivou skutečnost. Big Oil, jak je označována velká šestka naftařských a plynařských magnátů z Evropy a Spojených států, má značné potíže. Jistě, připouštíme, že to zní absurdně. Exxon Mobil oznámil největší zisky v historii, za poslední čtvrtletí hlásí částku 8,4 miliardy dolarů. Sečteme-li předpokládané zisky BP, Royal Dutch Shell, Chevronu, Totalu, ConocoPhillipsu a ExxonMobilu za rok 2006, dostaneme se zhruba na 135 miliard dolarů. To je víc, než kolik činí hrubý domácí produkt České republiky nebo Izraele. Zmíněné společnosti mají navíc značný politický vliv ve svých zemích, nevalnou pověst ve sféře životního prostředí a urputně brání ostudné ceny u benzinek. Proč bychom se o ně měli starat?
Ropné firmy nemusí člověk zrovna milovat, aby se zajímal, jestli nás budou schopny zásobovat potřebnou energií. Jejich práce vzhledem k velkým technologickým výzvám, konkurenci nadnárodních ropných společností a náročným, ba dokonce nepřátelským cizím vládám začíná být obtížná. Stačí se podívat na události, k nimž došlo 1. května v Bolívii, kdy vláda nečekaně znárodnila domácí ropná pole.
Největší firmy sice možná vydělávají miliardy, ale potýkají se s tím, jak je bezpečně a spolehlivě vložit do oběhu. Těžařští magnáti se celkovou produkcí usilovně snaží udržet krok s poptávkou, ale ukazatele životnosti rezerv, míry doplňování zásob, pokulhávají. Zdravý poměr mezi disponibilními zásobami a roční těžbou by měl vždy překračovat sto procent. Analytická společnost Sanford C. Bernstein však tvrdí, že tento poměr u většiny ze šesti hlavních ropných sil během příštích pěti let klesne pod zmíněnou hranici. „Ani zdaleka se neblíží poměru, který by byl potřebný k pokrytí světové poptávky,“ vysvětluje Robert E. Gillon, analytik konzultační firmy John S. Herold, zaměřené na ropný průmysl. Zatímco většina analytiků se domnívá, že se cena ropy pohybuje kolem své aktuální hodnoty, někteří odhadují, že napodobí-li vývoj cen poslední velký vzestup mezi roky 1970 a 1980, mohla by se do konce desetiletí vyšplhat až na dvě stě dolarů za barel, tedy na šest dolarů za galon benzinu. Někteří opční obchodníci už dokonce tvrdí, že cena ropy, obchodovaná nyní za 72 dolarů za barel, může do prosince vyskočit na sto dolarů. Washingtonská konzultantská firma PFC Energy uvádí, že světová spotřeba ropy je dvakrát rychlejší než vyhledávání nových zdrojů. Díky úsporným opatřením se již ušetřily miliardy, na kompenzaci prudce narůstající poptávky z Číny a Indie to ale nestačí.
Avšak dokonce i v případě, že by se ceny ropy propadly – a profesionálové jako John Browne z BP jsou přesvědčeni, že by se ceny ještě mohly zvrtnout – nesnáze Big Oil a jeho zákazníků přetrvají, protože taková produkce je mimo aktuální možnosti globálního ropného průmyslu. Teoreticky by se nic nestalo, někdo zkrátka ropu na trh dodá. Prakticky jsou však soukromé ropné společnosti před státními ve výhodě pokud jde o technologii a inovace, které jsou zárukou lepších výsledků. Z dlouhodobého hlediska to znamená, že pokud se skupině Big Oil nepodaří uplatnit veškeré dovednosti, které má, budou zákazníci trpět víc než by čekali.
Před deseti lety, v době nízkých cen, nabízely země jako Rusko a Venezuela ochotně naftařským špičkám výhodné obchody. Nyní si vlastníci významných rezerv spočítali, že si velikost svého sousta mohou diktovat. Upravují daňové režimy a smlouvy tak, aby procento, které půjde do státní pokladny bylo tím šťavnatější, čím vyšší budou ceny. Rusko a Saúdská Arábie začínají být obezřetní a zvažují, zda vůbec mají hlavní ropné magnáty pustit do hry. Zajištění přístupu k zásobám nedá šéfům naftařských společností spát. Mnozí z nich se na základě výsledků nedávných dražeb oblastí určených k průzkumům v Alžírsku, Libyi a Egyptě domnívají, že zisky, jež by kompenzovaly stále větší rizika, odsud nepoplynou. „Je stále obtížnější najít zajímavé způsoby nového investování současných zisků,“ komentuje J. Robinson West, předseda PFC Energy.
A nebude to lepší. V šedesátých letech bylo 85 procent celosvětově dostupných zásob zcela otevřeno nadnárodním ropným společnostem. Dnes je to šestnáct procent. Zbytek světové ropy a zemního plynu je buď zcela privátní nebo je úplně uzavřen. „Míst, kde se dá ještě těžit, je jen omezený počet,“ říká T. Boone Pickens, veterán ropného průmyslu. V roce 1979 byl podíl amerických a britských společností na světové produkci ropy a zemního plynu 27,8 procenta. Do roku 2004 se snížil na pouhých čtrnáct procent, vysvětluje Bernard J. Picchi, analytik newyorské Foresight Research Solutions. Špičkové národní společnosti, jakými jsou například saudská firma Aramco, kuvajtský Petroleum a mexický Pemex, zvítězily nad veřejně obchodovatelnými ropnými společnostmi co do objemu produkce. „Každý ukazuje prstem na ExxonMobil, ale to je relativně malý hráč,“ míní Gal Luft, jeden z ředitelů Institutu pro analýzu globální bezpečnosti.

ODLIŠNÝ PROGRAM

Světová esa nejsou altruistickými veřejnými službami, kterými by si je američtí politici nejspíš přáli mít. Jejich hlavním zájmem je efektivní těžba a prodej ropy a zemního plynu. Západní ropní magnáti, přestože se potýkají s nesnázemi, jako například Royal Dutch Shell na sibiřském Sachalinu, jsou obvykle lépe vybaveni k zvládnutí i těch nejnáročnějších projektů. Národní ropné subjekty však mají na pořadu dne často zcela odlišný program. „Stále větší a větší objem výroby a zásob kontrolují vlády nebo instituce, které mají spíše politickou než komerční motivaci,“ tvrdí Gerald Kepes, generální ředitel společnosti PFC Energy, „to má velký dopad na cenovou politiku.“ Profil společnosti Petróleos de Venezuela (PDVSA), venezuelské státní ropné společnosti, je toho pozoruhodným příkladem. Pro prezidenta Hugo Cháveze je PDVSA dojnou krávou pro sociální programy, zatímco rozvoj nové produkce má zjevně nízkou prioritu. Od roku 1998, od doby nástupu Cháveze k moci, klesl výkon PDVSA o 46 procent. Írán, který z velké části vyloučil zahraniční společnosti, byl svědkem poklesu objemu produkce ze sedmi milionů barelů denně před rokem 1979 na méně než čtyři miliony barelů. Tento propad znamená pro celkovou produkci zemí OPEC pokles z více než 38 milionů barelů za den v roce 1979 na 32 milionů, jak uvádí Edward L. Morse, hlavní analytik newyorské společnosti Hetco, podnikající v oboru energií. A protože řada producentů skupiny OPEC své životně důležité údaje neprozradí, nelze odhadnout, jaké má vlastně OPEC skutečné zásoby.

NEDOSTATEK PERSONÁLU

Čím přísnější jsou zmíněné restrikce, tím víc se ropní magnáti snaží z pozemků v politicky stabilních zónách získat maximum. Takovými místy jsou například Severní moře, Mexický záliv či oblast North Slope na Aljašce. Tamní naleziště byla objevena v šedesátých a sedmdesátých letech, ale vyčerpávají se. Jejich hodnota coby bezpečných zón ale roste: BP nedávno prodal svá pole v Mexickém zálivu společnosti Apache za 22 dolarů za barel. Před dvěma lety by se cena bývala mohla pohybovat kolem sedmi dolarů za barel.
S pozvolným vytěžováním starších polí se průmysl obrací k nekonvenčním zdrojům, jako je zkapalněný zemní plyn a roponosný písek. „Snadno dostupnou energii jsme vyřešili,“ uvažuje Malcolm Brinded, výkonný ředitel divize hledání nových nalezišť a výroby ropy. „Tenhle obor se bude muset pouštět do stále náročnějších projektů.“ Shell by to měl vědět: do naftařského a plynařského projektu Sachalin II hodlá investovat deset miliard dolarů.
Dalo by se čekat, že technologie ubírající se kupředu mílovými kroky náklady na hledání dalších zásob ropy sníží, ale složitost nových postupů naopak výdaje zvyšuje. Podle propočtů společnosti Morgan Stanley se náklady na nalezení a produkci jednoho ropného barelu od roku 1999 ztrojnásobily a překročily deset dolarů. Vedoucí technologického oddělení společnosti Chevron, Donald L. Paul poznamenává, že námořní vrty musí dnes často jít až do tří kilometrů, aby narazily na ropu: limit kdysi býval dvě stě metrů. „Cena vrtu se pohybuje od padesáti milionů dolarů výše,“ tvrdí Paul. Před deseti lety to bylo deset milionů.
Společnosti rovněž prohlašují, že není snadné najít lidi, kteří by na vedení takových projektů byli potřeba, zejména na Západě. To neplatí o Rusku, Číně a některých jiných zemích. V ruském Gubkinově petrochemickém institutu je zapsáno osm tisíc studentů a každoročně k nim přibývá asi 1500 dalších – to je víc, než kolik je britských a amerických studentů petrochemie celkem, vysvětluje Joseph A. Stanislav, hlavní poradce energetického oddělení poradenské společnosti Deloitte & Touche. Nedostatek lidí i vybavení projekty zdržuje a vyvíjí tlak na náklady a ceny. Stroje se převádějí na rozvojové projekty, které na rozdíl od pouhého hledání nalezišť přinášejí rychlejší zisky, a další průzkumy se tak pravděpodobně oslabí.
Jak magnáti na nové podmínky zareagují? Osvědčená naleziště, k jakým patří třeba Severní moře, jsou enormně výnosná. Ale přechodem na mnohem dražší naleziště zisky klesnou. Velké společnosti pochopitelně disponují značnými zdroji. Například ExxonMobil má aktiva ve výši 33 miliard dolarů a v poslední době uzavřel několik slibných obchodů. Obří firmy budou také první na startu, jestliže se průmysl posune k alternativním palivům. Zatím je však pro naftařské společnosti stále ještě snazší vyplatit miliardy akcionářům než najít nové zajímavé investice. V loňském roce velká šestka vložila sedmdesát jednu miliardu do kapitálových investic, ale sedmdesát čtyři miliardy použila na zpětné odkupy akcií a vyplacení dividend.
Velké ropné společnosti, kterým se na nepodaří najít způsob, jak se ziskem investovat do svého oboru, by se mohly stát zranitelnými. „Není možné, aby firmy dále pokračovaly s vyplácením hotovosti akcionářům. To by také mohly předat majetek někomu jinému,“ uvádí Mark Bentley, šéf divize energetických globálních fondů u investiční banky HSBC. Bentley tvrdí, že hedgeové, agresivně řízené fondy a jejich investoři výkon ropné společnosti bedlivě zkoumají. Pro spotřebitele z toho plyne, že Big Oil má budoucnost. Ale navzdory záplavě zisků to není budoucnost lehká.