Co má společného černá ekonomika s péčí o zvířata a pěstováním marihuany? Všechna tato témata nalezneme v jediném předpise, v trestním zákoníku. Spojuje je ještě jedna věc – pravidla platná pro tyto oblasti se letos změnila.
Autor: Profit
Od začátku letošního roku se řídíme zcela novým trestním předpisem – trestním zákoníkem, který nahradil trestní zákon z roku 1961. Nová právní úprava sice nepřinesla zcela odlišná pravidla, přesto v ní nalezneme mnoho změn. Některé z nich se přitom přímo dotýkají podnikatelského prostředí. Které to jsou?
V souvislosti s novým trestním předpisem se mluvilo o zpřísnění postihů za trestné činy proti životu, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti. Sazby u majetkové a hospodářské trestné činnosti se naopak obecně nezvyšovaly, došlo spíše k jejich snížení. Příkladem může být trestný čin padělání a pozměnění peněz. Základní sazba trestu odnětí svobody se u tohoto činu snížila z původních dvou až osmi let na jeden až pět let. Tvůrci zákona nastavili nová pravidla tak, aby bylo jasné, že naše společnost klade větší důraz na ochranu života a zdraví než na ochranu majetku.
Neoprávněné podnikání
Pachatelé majetkové či hospodářské trestné činnosti se však rozhodně nemohou cítit bezpečněji. Nová pravidla totiž mají své výjimky. Jednou z nich je neoprávněné podnikání, jehož skutkovou podstatu najdeme v § 251 trestního zákoníku (tedy zákona číslo 40/2009 Sb.). Neoprávněné podnikání bylo trestné již v době účinnosti starého předpisu. Maximální trest odnětí svobody, který bylo možné pachateli uložit, však byl pouze tříletý. Letos se maximum zvýšilo na pět let.
Vysvětlení tohoto kroku nalezneme v důvodové zprávě k trestnímu zákoníku. K oblíbeným oborům činnosti „neoprávněných podnikatelů“ v posledních letech často patří průmyslová výroba lihu, alkoholických nápojů či nekolkovaných cigaret. Prodejem těchto komodit pachatelé vydělávají velké peníze – stejně jako „oprávnění podnikatelé“ působící v těchto oblastech. Na rozdíl od nich však tyto peníze nedaní.
Krácení daně je přitom trestný čin. Dopustí-li se ho „oprávněný podnikatel“, může být trestně stíhán a odsouzen. „Neoprávněného podnikatele“ však za tento trestný čin postihnout nelze. Jediná jeho možnost, jak se při páchání trestného činu neoprávněného podnikání nedopustit zároveň trestného činu krácení daně, totiž spočívá ve zdanění zisků z jeho činnosti. Takový pachatel by tedy musel příslušnému finančnímu úřadu podat přiznání k dani. S ohledem na to, že správce daně zajímá, odkud se zdaňované zisky berou, by tedy musel orgánu státní moci přiznat, že se dopouští trestné činnosti. Jinými slovy – musel by se „prásknout“. V trestním řádu (tedy v předpise upravujícím procesní podmínky trestního práva) však nalezneme zásadu, podle níž nesmí být pachatel trestné činnosti žádným způsobem donucován k doznání. Vzhledem k této zásadě a k mechanismům daňového řízení nemůže od „neoprávněného podnikatele“ nikdo požadovat, aby své zisky zdanil. Proto ho není možné ani potrestat za to, že tak nečiní. Zákonodárce se s tímto problémem vyrovnal tak, že navýšil trestní sazbu u trestného činu, za který pachatele stíhat lze – tedy u neoprávněného podnikání.
Milionový strašák
Neoprávněné podnikání je jedním z trestných činů, u nichž zákoník výslovně zmiňuje možnost uložení peněžitého trestu. Prostor pro jeho uložení se však otevírá i v jiných případech – a to tehdy, jestliže pachatel úmyslným trestným činem získal nebo se alespoň snažil získat majetkový prospěch. Peněžitého trestu se týká i další změna. Zatímco jeho maximální výměra činila až do konce roku 2009 „pouhých“ pět milionů korun, od letošního roku je to více než sedmkrát tolik – 36,5 milionu korun.
Mluvčí Ministerstva spravedlnosti Jitka Zinke přitom uvádí, že případy, kdy se využilo maximální výměry peněžitého trestu (tedy pěti milionů korun), byly poměrně výjimečné již v minulosti. Co by tedy musel člověk udělat, aby mu byl uložen peněžitý trest v řádech desítek milionů korun? Předně by muselo jít o někoho, kdo ty peníze má. Soud totiž nemůže peněžitý trest uložit, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. „Jako příklad trestné činnosti, za niž by mohl být uložen peněžitý trest při jeho horní hranici, lze uvést zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku. Pachatel zkrátí například daň z přidané hodnoty – a to ve velkém rozsahu, dejme tomu, že půjde o zhruba padesát milionů korun,“ říká soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem Martin Šámal. K uložení trestu šestatřicetimilionového trestu ale asi hned tak nedojde. „Je velmi nepravděpodobné, že by se takto majetný člověk dopustil takového trestného činu a v takovém rozsahu. Proto mám za to, že uložení maximálního peněžitého trestu bude absolutně výjimečné,“ podotýká Šámal.
Za kartel za katr
Trestní zákoník se od svého předchůdce ani zdaleka neliší jen svými tresty. Najdeme v něm i jiné zločiny. Zajímavou novinkou je například kriminalizace kartelových dohod – tedy dohody mezi podnikatelskými subjekty, jejichž smyslem je omezení konkurenčního boje. Trestní zákon (tedy předpis platný do konce loňského roku) problematiku kartelů nijak neupravoval. Trestní zákoník naproti tomu v § 248 stanoví, že kdo v rozporu s právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže se svým konkurentem uzavře dohodu narušuj&iacu
te;cí hospodářskou soutěž, může být potrestán až pětiletým odnětím svobody.
„V dosahu působnosti trestního práva jsou jen takzvané hard-core kartely, tedy tvrdé kartely, což jsou dohody narušující hospodářskou soutěž a uzavírané mezi přímými konkurenty,“ konstatuje tisková mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství Renata Malinová. Trestné jsou tedy jen horizontální dohody (to znamená dohody mezi konkurenty), nikoliv vertikální dohody, mezi něž patří například úmluvy mezi dodavatelem a jeho odběratelem. A proč jsou tvrdé kartely trestné? „Tento druh kartelů je obecně považován za nejzávažnější porušení soutěžního práva. Takové jednání má velmi negativní dopad na ekonomiku jako celek i na konečné spotřebitele. Ve svém důsledku totiž vede ke zvýšení cen, ke zhoršení výběru a kvality zboží nabízeného konečnému spotřebiteli,“ cituje Malinová obsah důvodové zprávy k tomuto ustanovení trestního zákoníku.
Jak může zakázaný kartel vypadat? „Společnost A se dohodla se společností B na tom, že si rozdělí zákazníky a že budou koordinovat ceny tak, aby byly u svých výrobků schopny udržovat vysokou cenovou hladinu,“ popisuje příklad kartelové dohody místopředseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Robert Neruda. „Kartel byl uzavřen i udržován telefonicky a na utajených bilaterálních jednáních, jichž se účastnili jednatel společnosti A a obchodní ředitel společnosti B. Ti celou dohodu vymysleli sami. Do svého plánu nezasvětili ani společníky a akcionáře svých společností, ani většinu jejich zaměstnanců.“ Až do loňského roku mohl v takovém případě zasáhnout pouze Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Zákon o ochraně hospodářské soutěže mu dovoloval (a samozřejmě stále dovoluje) za porušení zákazu kartelové dohody uložit provinilému podnikateli pokutu. Ta může dosáhnout až výše deseti milionů korun nebo deseti procent z čistého obratu, dosaženého podnikatelem za poslední ukončené účetní období.
„Taková sankce je však nedostatečná. Postihuje jen společnosti, které se kartelu účastnily a zprostředkovaně pak i jejich společníky či akcionáře. Správní trest se však nijak netýká fyzických osob, které ve skutečnosti kartel zosnovaly,“ upozorňuje Neruda. Trestní zákoník však nově dovoluje postihnout přímo tyto osoby – tedy v uvedeném případě jednatele společnosti A spolu s obchodním ředitelem společnosti B. „Trestní odpovědnost se týká právě fyzických osob, které se kartelového jednání účastnily jménem soutěžitelů,“ zdůrazňuje Neruda.
Ne každá společnost se však musí bát o svobodu svých statutárních orgánů či manažerů. Zákon o ochraně hospodářské soutěže totiž jasně říká, že dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nejsou považovány za zakázané. Pokud by se tedy dva hospodští z jednoho města dohodli, že budou svým zákazníkům prodávat pivo za určitou cenu, jejich dohoda by nezajímala ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, ani orgány činné v trestním řízení. Kdyby však podobnou dohodu uzavřeli top manažeři Plzeňského Prazdroje, Budějovického Budvaru a Staropramenu, riskovali by nejen pokutu pro své firmy, ale i svou vlastní svobodu.
„Dohoda, za niž lze uložit trest odnětí svobody, musí být uzavřena mezi subjekty, které výrazně dominují takzvanému relevantnímu trhu,“ vysvětluje advokát Tomáš Sokol. (Relevantním trhem je trh zboží, které je z hlediska charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné.) „Taková dohoda musí být skutečně schopna ovlivnit cenu určitého produktu na daném území. V případě České republiky by to mohla být například dohoda mezi dodavateli energií či pohonných hmot,“ konstatuje Sokol.
Zákonem chráněná zvířata
Další novinka mezi trestnými činy, o níž bude řeč, na první pohled příliš podnikatelsky nevypadá. Zkušenosti z praxe však ukazují, že se tohoto činu často dopouštějí právě podnikatelé – jde o zanedbání péče o zvíře. Tato nová skutková podstata vyplňuje dosavadní mezeru v trestněprávní úpravě. Lidé, kteří dostatečně nepečovali o zvíře, mohli být v minulosti trestně stíháni jen pro týrání zvířat. Orgány činné v trestním řízení vybavené pouze tímto paragrafem ale nebyly schopny postihovat všechny případy jednání, které bylo obecně vnímáno jako závažným způsobem protispolečenské.
Minulá právní úprava chránila zvířata před špatným zacházením člověka v podstatě jen jediným ustanovením – šlo o § 203 trestního zákona – týrání zvířat. Tento trestný čin bylo možné spáchat pouze úmyslně. Stejně tak (tedy pouze úmyslně) lze spáchat i jeho novou verzi, kterou najdeme v § 302 trestního zákoníku. Úmyslná forma zavinění však v mnoha případech špatného zacházení se zvířaty neposkytuje prostor pro odsouzení člověka obviněného z týrání zvířat. Současná právní úprava proto vedle trestného činu týrání zvířat obsahuje ještě další skutkovou podstatu – zanedbání péče o zvíře z nedbalosti v § 303 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo (minimálně) z hrubé nedbalosti (tedy nikoliv nutně úmyslně) zanedbá potřebnou péči o zvíře a způsobí mu tím trvalé následky na zdraví nebo smrt. Pachateli, který takovým jednáním ublíží většímu počtu zvířat, dnes hr
ozí až dvouletý trest odnětí svobody.
„Prokázat obviněnému úmysl není jednoduché, zejména v případě, kdy ho zastupuje zkušený a schopný obhájce. Obrana obviněného, která spočívala například v tvrzení, že nemohl svým zvířatům poskytnout dostatečnou péči, protože mu to nedovolovala jeho finanční situace, pak mohla být úspěšná. Člověk, který se hájil třeba tím, že od něj mlékárna nevykoupila mléko, a on proto neměl peníze například na krmivo pro svá zvířata, se tak k soudu buď vůbec nedostal, nebo od něj mohl odejít nepotrestán,“ vysvětluje nedostatečnost staré právní úpravy Šámal. Trestní zákoník však možnosti postihu jednání, jehož výsledkem je poškození zdraví zvířete či jeho smrt výrazně rozšířil. „Nejsem velkým příznivcem rozšiřování působnosti trestního zákona, ale v tomto případě s novou zákonnou úpravou zcela souhlasím. Mám pocit, že týranému zvířeti je úplně jedno, jestli to někdo dělá úmyslně anebo z hrubé nedbalosti,“ říká k této změně Sokol.
Kdo seje a nesklízí?
Další významná změna trestního práva sice se světem podnikání příliš nesouvisí, ale zato nám ukazuje dva problémy, na něž budeme na poli trestního práva v blízké budoucnosti s velkou pravděpodobností narážet. Tím prvním je fakt, že než se vytvoří a ustálí judikatura (tedy rozhodovací praxe soudů), budeme moci pouze hádat, kde přesně leží meze, za nimiž už je určité jednání trestné. S tímto problémem se bude právní praxe potýkat zejména v souvislosti s trestnými činy, které se poprvé objevily teprve v trestním zákoníku a jež tedy trestní zákon neznal. Druhý problém vznikne, jestliže k trestnímu zákoníku nebudeme přistupovat jako k celku. To, že svým jednáním nenaplňujeme skutkovou podstatu jednoho trestného činu, ještě neznamená, že nesplňujeme všechny definiční znaky jiného trestného činu.
O kterou změnu se tedy jedná? Je to dekriminalizace pěstování konopí (respektive marihuany). Trestní zákoník na rozdíl od svého předchůdce (tedy trestního zákona) nekriminalizuje pěstování až pěti rostlin konopí. Tento projev benevolence vůči pěstitelům oblíbené lehké drogy nalezneme v jeho § 285. Podle něj se trestného činu dopouští ten, „kdo neoprávněně pro vlastní potřebu pěstuje v množství větším než malém rostlinu konopí“. Nařízení vlády číslo 455/2009 Sb. pak stanoví, že „větší než malé množství“ znamená více než pět rostlin.
Dekriminalizace není totéž, co legalizace, a tak pěstitel pěti rostlin konopí neriskuje záznam v trestním rejstříku, ale dopouští se přestupku. Za ten mu může být uložena pokuta až do výše patnácti tisíc korun (což je dokonce o pět tisíc méně než třeba v případě znečistění veřejného prostranství). Trestného činu se však takový pěstitel rozhodně nedopouští, a tak může relativně klidně spát. Ovšem jen do okamžiku, kdy přijde čas sklizně.
Tehdy se totiž může velmi snadno dostat do role pachatele trestného činu. Tím je podle § 284 trestního zákoníku ten, „kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává v množství větším než malém omamnou látku konopí“. Takovým množstvím přitom zákon rozumí více než patnáct gramů konopné sušiny. „Člověk by musel mít skutečně velkou smůlu, kdyby se mu z pěti rostlin nepodařilo sklidit více než patnáct gramů sušiny,“ říká jeden z pěstitelů, který si z pochopitelných důvodů nepřál být jmenován.
Co tedy vyplývá ze stávající právní úpravy nakládání s konopím? Zjednodušeně řečeno – ne vše, co vypěstujete, můžete sklidit. „Lze konstatovat, že jedinou možností, jak se legálně dostat k droze konopí, je pěstovat maximálně pět rostlin. Ty by měly být v různém stadiu růstu, a to tak, aby konkrétní osoba, která drogu pěstuje pro vlastní potřebu, nedržela více než patnáct gramů konopné sušiny. Jedině tak je zaručena její beztrestnost,“ říká Šámal.
Pohled advokáta se však od pohledu soudce často liší. Ani tento případ není výjimkou. „Domnívám se, že i kdyby výnos pěti rostlin konopí skutečně a prokazatelně překračoval váhový limit povolené konopné sušiny, pěstitel by nebyl trestně odpovědný. Zřejmě by zde totiž absentovala společenská škodlivost, která je podle § 12 trestního zákoníku esenciální náležitostí trestní odpovědnosti,“ upozorňuje Sokol. Co přesně nám trestní zákoník dovoluje a co zakazuje, zatím není jisté. Ukáže to až čas.
