Podezřelé obchody nedefinují banky, ale zákon
Každá banka působící v České republice je již několik let povinna respektovat opatření proti praní špinavých peněz neboli AML (Anti Money Loundering). Přesto se o nich hovoří jen minimálně. Veřejnost si jich povšimla především v souvislosti s takzvanou kauzou ProMoPro. A možná ne vše je pro ni srozumitelné.
Klient pod lupou
AML není domácí konstrukcí. Jde o principy odpovídající mezinárodním standardům, odrážejícím se v národních legislativách.
Jedním ze základních kamenů celého systému je zásada zvaná KYC – Know Your Customer neboli „Poznej svého klienta“. Ta nutí nejen banky, ale též spořitelní a úvěrová družstva, investiční společnosti, centrální depozitáře, burzy, loterijní společnosti, obchodníky s pohledávkami a řadu dalších osob identifikovat v případě přesně definovaných operací své klienty v rozsahu, jenž rozhodně převyšuje vlastní potřeby.
K takové identifikaci musí dojít například při každém vkladu nad jeden tisíc eur. Kontrola klienta je nutná mimo jiné i při obchodu s politicky exponovanou osobou. Přímo tak to říká zákon z roku 2008, odrážející primárně příslušnou Evropskou směrnici. Kontrola přitom zahrnuje i „získání informací o účelu a zamýšlené povaze obchodu nebo obchodního vztahu“. O zdrojích peněžních prostředků nemluvě. Při odepření poskytnout takové informace je dotyčná instituce povinna obchod odmítnout.
Ačkoli se leckomu může zdát taková detailnost dotěrná, o jejím smyslu není důvod příliš diskutovat. Jde o aplikaci zákonného nařízení, zapadajícího do již 20 let trvající celosvětové kampaně proti praní špinavých peněz. Tato opatření jsou obecně považována za jeden z nejúčinnějších nástrojů boje proti kriminalitě a terorismu. Zároveň zavádějí standardy a legislativní předpoklady umožňující spolupráci vnitrostátních i mezinárodních institucí na tomto poli.
Zákon a algoritmus
Identifikací a kontrolou však povinnosti zdaleka nekončí. Důležitou oblastí je totiž zjišťování takzvaných podezřelých obchodů. Jejich definice v zákoně taxativně vyjmenovává hned dvanáct bodů. Ke zjištění podezřelé transakce samozřejmě stačí naplnění jediného z nich. Například provádění výběrů či převodů peněz záhy po hotovostních vkladech či nápadně vysoký počet operací, neodpovídajících běžnému pohybu na účtu.
Není přitom na vůli toho kterého pracovníka rozhodnout, co je podezřelý obchod a co nikoli. S takovou mírou subjektivity by se asi zákonodárci ani finančně-analytický útvar ministerstva financí necítili bezpečně. Každá odpovědná osoba je povinna sestavit systém vnitřních zásad, které ještě specifikuje vyhláška České národní banky. Na zásady navazuje metodika, a vše tak logicky ústí v konkrétní algoritmus. Pokud ten „vyplivne“ nějaký obchod, musí jej dotyčná instituce, například banka, do pěti dnů nahlásit. Aby bylo jasno – do pěti dnů od zjištění, tedy ne od nějakého konkrétního převodu, který se může ukázat podezřelým třeba až v souvislosti s dalšími obchody. Je-li to ještě možné, musí onomu převodu zabránit. O tom, zda jej pak následně uskuteční či nikoli, již rozhodne finančně-analytický útvar ministerstva financí. Nakonec musí každá banka jednou ročně o podezřelých transakcích zpracovat zprávu.
Svět se propojuje
Existence AML je realitou. Pro banky tato skutečnost znamená dodatečné náklady na provoz. Musejí například jednou ročně školit všechny pracovníky, kteří mohou s podezřelými obchody potenciálně přijít do styku. Připravuje se o klienty, kteří „nemohou projít“ (což slušně jednajícího bankéře naštěstí nemrzí) a vystavuje se riziku útoků ze stran nahlášených subjektů.
Svět je propojený a bez podobných opatření by obrana proti zločincům a teroristům byla ještě těžší, než je. Mrzet nás může jen to, že při hodnocení podezřelých obchodů nemohou bankéři využívat více svých znalostí, instinktu nabytého léty praxe a osobní odpovědnosti. Jenže na druhou stranu – má-li systém vydávat data a informace, jejichž význam je jednoznačný, pro každého srozumitelný a o jejichž oprávněném předávání není pochyb, pak jinak fungovat nemůže.
