Co jméno, to příběh. V Jizerských horách lidé pečují o hroby někdejších německých obyvatel

Uprostřed Ferdinandova v Jizerských horách stojí lipová alej. Stromy jsou
citlivě ořezané a v jejich korunách už bují nové větve plné sytě zeleného
listí. Za nimi prosvítá letní slunce.

Alej vede do minulosti – ke kovové bráně místního hřbitova. Milan Votava
bere za kliku a zve nás dál, jako kdyby vcházel domů. Vlastně je tu tak trochu
doma. Kromě toho, že bydlí jen pár kroků odsud, na hřbitově s úchvatným
výhledem na zelené jizerskohorské kopce si pronajal několik hrobů. „Předloni mi
zemřel dědeček. A pak jsem viděl, jak rychle může zaniknout starý hrob. Dědečka
jsme pohřbili na místo, kde byla předtím pochována původní německá rodina, ale
nikdo se už o hrob nestaral,“ vzpomíná pětadvacetiletý učitel dějepisu a
angličtiny na základní škole v sousedních Lázních Libverda.

Přepis hrobového místa trval na obecním úřadě v Hejnicích, kam Ferdinandov
spadá, pouhých dvacet minut. Pak došlo k „vyčištění“ místa a ostatky staré
německé rodiny skončily v hromadném hrobě v rohu hřbitova.

K podobnému „čištění“ teď dochází v celém pohraničí. Postupně umírají pováleční dosídlenci a hřbitovy v Sudetech jsou plné zanedbaných hrobů původních obyvatel, o které nikdo nepečuje. Řešení je nasnadě. Milanu Votavovi to ale přišlo líto. „Je škoda, že i ty poslední připomínky na původní obyvatele, tedy většinově české Němce, zanikají. Co jméno, to příběh,“ vysvětluje mladý jizerskohorský historik a zároveň hejnický zastupitel. Založil proto iniciativu vybízející k adopci starých německých hrobů.

Votavovi samotnému se na ferdinandovském hřbitově povedlo prakticky
zrekonstruovat například hrob místního rodáka Gustava Maiwalda. Z něj ještě
loni zbývala jen kovová ohrádka a nikdo nevěděl, komu patří. Maiwaldův hrob
neexistoval ani na papíře. Votavův kamarád Jiří Růžička ale objevil původní
plány i hřbitovní knihy a přesně zjistil, kde byl kdo pohřben. I díky tomu se
podařilo tento původní hrob obnovit a dnes na jeho tabulce září jméno Gustava
Maiwalda i s roky narození a úmrtí. Celý hrob je navíc vzorně upravený.

Tajemný hrob bez jmenovky

U horního okraje hřbitova pak leží v neoznačeném hrobě se skromným křížem někdejší hejnický továrník Franz Hanisch. To on má nad místní továrnou dodnes známou jako „Haniška“ křížek s datem 9. 7. 1945. Právě k tomuto datu si měl Franz Hanisch s manželkou podle příkazů revolučních českých úřadů sbalit věci, nasednout na transport a vystěhovat se do Německa. Hanisch ale chtěl po válce pracovat ve své továrně alespoň jako dělník. To mu české úřady neumožnily a rezolutně trvaly na jeho odsunu.

Hanischovi se tedy měli dostavit v určený čas na hejnické nádraží. Franz
Hanisch požádal manželku, ať jde napřed, že si v továrně zapomněl nějaké osobní
věci.

Paní Hanischová už odcházela na hejnické nádraží, když najednou zaslechla
výstřel. Franz Hanisch se v tu chvíli nad svou továrnou, kterou jeho tatínek a
dědeček vybudovali, zastřelil. Později byl pohřben na ferdinandovském hřbitově
v neoznačeném hrobě, který v průběhu mnoha desetiletí zchátral.

Votava hrob zrekonstruoval do původní podoby, tedy bez jakékoli jmenovky. I dnes tak zůstává Hanischův hrob trochu tajemnou připomínkou poválečných časů. „Snažíme se těm hrobům zachovat původní ráz a používat původní materiály, takže se obnovují hroby třeba i bez informační destičky. Ale do budoucna plánujeme, že bychom tu umístili alespoň nějakou tabulku, aby lidé věděli, kdo tady leží,“ popisuje Votava.

Ve staré ferdinandovské márnici by pak mohla vzniknout menší vzpomínková
místnost s historickými fotografiemi hřbitova i jeho okolí. Jen na
ferdinandovském hřbitově je nyní adoptováno více než dvacet hrobů, podobně jako
v sousedních Hejnicích.

Tamní „friedhof“ ale mnohem více poznamenala „příkladná socialistická péče“.
Velkou část zchátralého hřbitova během normalizace srovnaly se zemí buldozery a
bagry. Zůstala jen louka. Některé hrobky pak čekalo „vyčištění“ nebo v lepším
případě vykradení. Jako třeba kryptu místního hoteliéra Josefa Franze Scholze.

Krypta zjevně uvítala nejednoho návštěvníka. Chybí jedna z tabulek i kovový
řetěz. „To bylo to první, co sebrali. Podobnou hrobku si klidně můžete za dva
tisíce pronajmout i vy. Kdybyste to rozebrali a kámen prodali na materiál, tak
na tom bohatě vyděláte. Jen za informační tabulku dostanete víc peněz, než
zaplatíte na nájmu celého hrobu. A takhle v minulosti mnozí uvažovali,“
popisuje někdejší svébytný druh adopce hrobů v Sudetech Votava. Scholzovi
potomci z Německa si ale po revoluci za hrobku začali platit, takže alespoň v
tomto případě je tu určitá jistota, že si místo nikdo, kdo by na něm chtěl jen
vydělat, nepronajme.

Tady je ta „moje“ hrobka

Právě na hejnickém hřbitově si předloni v prosinci Votava adoptoval svůj
první hrob, a to poslední místo odpočinku záložního důstojníka československé
armády Waltera Dobische. „Tady je ta ,moje‘ hrobka. Koukám, že se mi tam něco
rozrostlo, tak se na to musím hned vrhnout. Musím sehnat zedníka, aby to celé
oklepal. Ty cihly jsou ale dost zvětralé, tak se obávám, že deska tam už nebude
držet. Vršek stěny se bude možná muset udělat znova,“ popisuje zaníceně Votava.
Jako historik se zajímá hlavně o vojenské dějiny a speciálně o československý
zahraniční odboj.

Předloni v zimě se šel projít na hejnický hřbitov a hledal zajímavou osobnost,
jejíž hrob by adoptoval. A narazil zrovna na Waltera Dobische, poručíka radistu
v záloze a držitele stříbrné medaile za statečnost. Z archivu se dozvěděl, že
se Dobisch vrátil s československými legiemi z Ruska. Za první republiky pak
byl záložním důstojníkem.

A to rozhodně nebylo pravidlem, že by sudetský Němec sloužil jako důstojník u československé armády. Syn Waltera Dobische otcovo angažmá v prvorepublikovém vojsku později vysvětlil. „Otec byl vždy loajální systému, v němž žil. Takže když vzniklo Československo, hned složil přísahu prezidentovi a Československu,“ řekl. Svou roli ale možná hrálo i to, že Dobisch měl českou manželku.

Také v Hejnicích už má zhruba dvacítka hrobů svého „adoptivního správce“. „Takový
zájem jsem vůbec nečekal. Dneska se na tom jen tady v Hejnicích a Ferdinandově
podílí několik desítek lidí,“ vypráví Votava. Mezi „opatrovanci“ hrobů jsou i
lidé, kteří se předtím o historii nijak nezajímali. Dokonce i dvacetiletí
studenti. Někteří si začali vybírat hroby zemřelých podle příběhů jejich
životů, jiní si třeba spontánně vybrali hrob, který byl v tak bídném stavu, že
mohl ohrožovat životy návštěvníků hřbitova. Někteří „svůj“ adoptovaný hrob
okopou a vyplejí, ale jsou tu i lidé, kteří na vlastní náklady vymění starou
desku.

Třeba jako Monika Machanová. K adopci starých německých hrobů ji loni
přivedl právě Votava a od té doby už vzala za své deset hejnických hrobů.
„Stalo se to loni po prázdninách. Ani nevím, co mě tam táhlo. Obcházela jsem
hrobky a hroby na hejnickém hřbitově a zdály se mi hodně zanedbané. Tak jsem si
řekla, že zjistím čísla těch hrobů. A většinou jsem se trefila. Hroby byly
volné. To znamená, že buď se k nim vůbec nikdo nehlásil, nebo za ně před lety
potomci přestali platit poplatky,“ vysvětluje Machanová.

Bydlíme v jejich domech

„Svých“ deset hrobů si však vybrala i kvůli tomu, že u nich často chyběla jakákoli informační tabule, zbyly jen kamenné ohrádky. „Tak jsem se dala do odplevelování. Pod drny jsem většinou našla střepy z tabulek, a u jednoho hrobu se mi dokonce podařilo najít celou tabulku neporušenou. Jinak jsem je skládala jako puzzle,“ vypráví Machanová.

Při opravách jí pomáhají i někteří místní řemeslníci, kteří desky či kameny
zdarma opravují. „Mám pocit, že lidem, kteří tady na hřbitově zůstali, to
dlužíme. Bydlíme přece v jejich domech,“ říká Machanová. Do loňska přitom na
hejnickém hřbitově nikdy nebyla.

Sama pochází z Chodova u Karlových Varů a v Hejnicích, kam se přestěhovala,
tak neměla žádný důvod hřbitov navštěvovat. „Teď ale na hřbitově najednou ráda
trávím volný čas. V péči o hroby mi dokonce pomáhá celá rodina,“ popisuje.

Systém adopcí hrobů je sice v Jizerských horách novinkou, ale péče o
poslední památníky německé přítomnosti v tomto kraji tu má tradici. Založil ji
bývalý kameraman a tvůrce betlémů Martin Chaloupka. Spolu s dalšími asi třiceti
obyvateli Kryštofova Údolí u Liberce několik let opravovali chátrající místní
hroby německých starousedlíků. Skupina si říkala „hřbitovní komando“. Podařilo
se jim opravit více než padesát hrobů, o které se nikdo nestaral.

Dokázali dát dohromady i barokní márnici u zdejšího kostelíka. Chaloupka
před několika lety zemřel, ale v jeho tradici pokračuje dcera Alice Chaloupková
a staré opuštěné hroby udržuje v kondici i obec. „Staráme se o to. Zrovna teď jsem
domluvil sekání trávy a úklid na hřbitově,“ říká Pravoslav Svačinka, starosta
Kryštofova Údolí. Depresivní záliba, může kdekoho napadnout. Ale všichni
„opatrovanci“ se shodují, že péčí o hroby někdejších německých obyvatel této
země uchovávají odkaz, který by jinak úplně zmizel.