Celoživotní skaut Zdeněk Zelený vadil nacistům, jejich práci dokončili komunisté
Začínal podzim roku 2013, ve vzduchu byl cítit chlad, z pošmourných nuselských uliček doslova čišel. Pro Zdeňka Zeleného (1. prosince 1924 - 21. února 2018) ovšem nastávaly nejhezčí dny jeho života. V pátek 15. listopadu 2013 dostal od ministra obrany vyznamenání za třetí odboj. „Mám krvavé vzpomínky z vyšetřovacích vazeb a lágrů, o tom nerad mluvím. Co jsem prožil, to jsem prožil“ říkal mi tehdy ve svém dobře vytopeném nuselském bytě. Mezi několika vystavenými fotkami se vyjímal společný snímek s Janem Pavlem II. z roku 1996.
Nebylo mu ještě ani dvacet let, když se syn legionáře Zdeněk Zelený začal jako mladý skaut během druhé světové války zapojovat do odbojových akcí.
Byl totálně nasazený v Norimberku, po jednom z náletů Spojenců na fabriku Hermann Goring Werke utekl přes protektorát do Rumunska, kde se skrýval.
Když se začala blížit fronta, vrátil se do Československa. Upozornil na sebe během Pražského povstání - s maketou pistole u Karlova náměstí zastavil a odzbrojil posádku německého vojenského vozidla.
Hned v květnu 1945 založil svůj skautský oddíl a s rozšiřováním junácké myšlenky pomáhal v řadě dalších regionů. Zeleného středisko Maják - kvůli svému křesťanskému zaměření - strážci komunistické morálky zlikvidovali mezi prvními. Zdeněk Zelený se pak znovu přesunul do ilegality a od roku 1949 pomáhal s distribucí biskupských pastýřských listů. Až do 13. ledna 1951, kdy jej zatkli estébáci. To chladné ráno, kdy si pro něj do práce přišlo dvanáct vyšetřovatelů v dlouhých kožených kabátech, měl Zelený před očima často.
Výslechy - první trval bez přestávky, jídla a pití od pondělí do středy - probíhaly v Ostravě. Kromě estébáků se v místnosti střídalo i několik neumytých havířů, kteří museli dorazit hned po vyfárání. U soudu v září 1951 pak posloužili jako svědci.
Zdeněk Zelený si ve vykonstruovaném procesu vysloužil „za vlastizradu, vyzvědačství a výchovu mládeže v nedemokratickém duchu“ patnáctileté věznění. Prošel osmnácti káznicemi a lágry, nejhorší vzpomínky měl na Mírov. Své rodiče poprvé od zadržení viděl až v roce 1953.
V květnu 1960 za ním do opavské věznice dorazil prokurátor s amnestií. Zbídačený pětatřicetiletý Zdeněk vážící pouhých 57 kilogramů se vrátil do Prahy. Našel si ženu, měli spolu dvě dcery. V roce 1968 pomáhal s chvilkovým obnovením Junáka.
A i když jej estébáci ještě během normalizace sledovali, peklo jako v 50. letech už nezažil.
„Tatínek mě jako ruský legionář se zkušenostmi vyzbrojil vědomostmi a zdravým názorem. Jeho slova jsem někdy nedovedl pochopit, později jsem na to ale přišel a v kriminálu ho vduchu odprošoval“ vzpomínal Zelený. Dožil se 93 let. 0
Prošel osmnácti káznicemi a lágry, nejhorší vzpomínky měl na Mírov.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
