Přece jen k něčemu užitečnému se ukázala buldočí neústupnost Miloše Zemana. Vyřešil majetkové spory tížící dosud naše vztahy se Slovenskem jediným možným způsobem, který před pár lety vymyslel Václav Klaus a nazval ho supernulou. Tenkrát však dnešní architekt superkoalic neměl dost politické odvahy podobnou dohodu uzavřít, a tak pokračovalo handrkování o čtyři tuny zlata a o pětadvacet miliard korun z bilance ČNB. Všem bylo jasné, že české nároky jsou sice nezpochybnitelné, ale Slovensko je nikdy neuzná. Jezdilo se sem a tam, jednaly komise a nic. ČNB si začala vytvářet rezervy na pohledávku, o níž věděla, že ji nikdy nedostane zaplacenou. Slováci blokovali výměnu akcií Komerční banky za akcie Všeobecné úvěrové banky. Dohoda, kterou uzavřel Zeman s Dzurindou, definitivně konstatuje „co jsme si - to jsme si .
Razance překvapila a ozvali se jak Václav Klaus, tak další parlamentní politici. Je nepochybné, že dohoda podobného významu by měla být předjednána i s dalšími politickými stranami ještě před podpisem, a nikoli až v průběhu ratifikačního procesu. Zeman si tak tancem v porcelánu možná trochu zbytečně zkomplikoval život.
Zpochybňujících argumentů se jistě najde mnoho. Především česká strana se opravdu velkoryse zřekla nemalých částek. Zmíněná pohledávka České národní banky za Národní bankou Slovenska zdaleka nemá hodnotu 25 miliard korun. Ta je uváděna jen proto, že vznikla bez řádné dohody jako rozdíl mezi českými a slovenskými aktivy a pasivy v bilanci bývalé Státní banky československé. Bez dohody nemohlo být stanoveno ani úročení pohledávky. Pokud by byla řešena řádným způsobem, tedy dohodou o vyrovnání, narostla by za těch sedm posledních let už minimálně na čtyřicet miliard. Jistě se ozve nejeden ekonom s názorem, že mohly být vyjednány lepší podmínky. Leč vyjednány nebyly. Ti, jimž dali voliči mandát, zkrátka nic lepšího nepředvedli. Hnát případ k mezinárodní arbitráži by v Evropě zjitřené balkánskými událostmi a v době sporu České republiky s Ronaldem Lauderem asi nebylo politicky nejprozíravější. A to i když argumenty ČNB byly a jsou podloženy výroky renomovaných světových auditorů. Toto řešení dává mezinárodní komunitě signál, že ČR nějakou ránu ještě unese a zarytý český vlastenec může ocenit, že na druhé straně to znamená morální políček slovenským národovcům.
Vedle patosu objímajícího konečné uzavření kapitoly dělení společného státu a setřepání poslední kapky z mnoho let proklínaného penězovodu z Prahy do Bratislavy má však Zemanův krok poměrně pragmatické pozadí.
Především kabinet získá dosud ve slovenských rukou držené akcie Komerční banky, což je při velmi obtížné a nákladné privatizaci tohoto peněžního ústavu dost důležité. Konečně bude moci sdělit, jak velký podíl na tomto smutném pomníku raného kapitalismu v Čechách stát prodává. Pak snad konečně nějaký zájemce o banku zavolá i podruhé.
To vše přitom nebude vládu nic stát, protože sice převezme závazky vůči ČNB, ale z nich po odečtení vytvořených oprávek zbylo už jen devět a půl miliardy a ty budou splaceny nějakou vhodnou metodou, jak pravil guvernér Tošovský na tiskové konferenci v minulém týdnu. Že by to mohlo být platbou ze státního rozpočtu, asi nenapadne ani toho nejnaivnějšího ekonoma. Zeman tak má hezkou fotografii do učebnic dějepisu a pokročil s řešením snad nejproblematičtějšího privatizačního případu. Nakonec, proč ne. Roční odklad privatizace KB by mohl být dražší než premiérův dárek Slovákům.
