Co kdybychom si obranu zaplatili sami?

Polemika o vlastním finančním zajištění by nám velmi prospěla

Na debatu o americké základně na našem území je dost tristní pohled. Postrádám totiž politika, který by komunistům připomněl, že za jejich vlády stačilo byť jen šeptem dvěma lidem říci, že by bylo lepší sovětské rakety na našem území nerozmisťovat, a člověk mohl být trestně stíhán za pobuřování proti spojeneckým závazkům republiky - trestní sazba od šesti měsíců do tří let. Dnes se komunisté těší ze svobody nejen šeptat, ale i v médiích požadovat referendum o protiraketové základně. Svoboda však není zadarmo a měli by se tedy vážně zamyslet, nehodila-li by se nám na její obranu nějaká ta americká raketová základna.
Ale teď vážně. Úvahy o zbraních by měly začínat od toho, k čemu slouží: k obraně, respektive k odstrašení možného útočníka.

Definice problému.

První otázka by tedy měla znít: existují dnes živly/státy, které by na nás chtěly zaútočit, respektive nám hrozit útokem, nepodřídíme-li se jejich vůli či nesplníme-li jejich požadavky nebo budeme-li jim bránit v uskutečnění jejich cílů? Rozumí se samo sebou, že vždycky zde je možnost zareagovat na cizí požadavky postavením se do pozoru a zvolat: „Rozkaz!“ Fyzické přežití je pak velmi pravděpodobné, byť ne jisté, kdyby se na nás sápal nový Hitler nebo Pol Pot mezinárodního formátu. Je-li mezi čtenáři někdo, kdo je ochoten něco takového učinit bez ohledu na požadavek, jaký bude vůči nám vznesen, ať dál nečte. Nemám mu již co říci. Nechť mrtví pohřbívají své mrtvé! Máme-li však svoje představy, v jakém světě chceme žít a jaký svět hodláme předat svým dětem i za cenu velkých obětí, pak musíme provést inventuru těch sil ve světě, jejichž představy se velmi liší od těch našich, a dokonce mohou být protikladné. Ujasnit si nejen to, které síly to jsou, ale i odhodlání, s nímž chtějí svoje představy prosazovat, a konečně i prostředky, jež mají v úmyslu použít.

Politická odpovědnost.

Toto je základní téma a politici by měli tuto debatu otevřít, respektive ji neustále otevírat, neboť přirozeným sklonem lidí je zabývat se pouze bezprostředními problémy, ne těmi, které - byť jsou řádově větší - nás dnes ještě nepálí. Je to jejich odpovědnost, protože jsou u kormidla a ve strážním koši naší lodi. Politici by měli jasně říci, zda a jaká nebezpečí v tomto směru vidí, a veřejnou debatou by se mělo dosáhnout toho, aby občané České republiky zaujali shodný postoj. Jen tak lze získat demokratickou podporu pro obranná opatření, mezi něž samozřejmě patří: 1. náležitě vybavené ozbrojené síly; 2. dostatečný počet spojenců, kteří jsou odhodláni bojovat po našem boku a mají na to přiměřené prostředky; 3. duševní připravenost na zlé časy.

Největší hrozba.

Hlavní nebezpečí nám dnes hrozí od živlů inspirovaných novou světovládnou a totalitní ambicí - konkrétním výkladem islámu. Tento výklad upírá „nevěřícím“ - řečeno velmi mírně - právo na občanskou a politickou rovnoprávnost s „věřícími“, a naopak dává „věřícím“ nejen právo, ale přímo povinnost páchat jakékoli masové vraždy a jiné zločiny, které jsou nutné k prosazení jejich nadvlády. Ačkoli se tento postoj na povrchní pohled jeví zcela odlišně než metla 20. století komunismus, v podstatných rysech je s ním naprosto totožný, neboť svým přívržencům poskytuje: 1. pocit, že jsou součástí něčeho světodějného. Ze zkušenosti bohužel víme, že existují lidé, kteří jsou kvůli osvobozujícímu pocitu, že nalezli definitivní smysl života, ochotni páchat jakákoli zvěrstva na ostatních lidech. 2. A také pocit, že vítězství jejich tábora je nevyhnutelné a na dosah, neboť na jejich straně je ústřední mocnost vesmíru - Bůh (v komunistickém žargonu „zákony vývoje“). Přidat se na stranu vítězné mocnosti je přirozený lidský instinkt, což je další motiv přílivu otevřených přívrženců a tichého obdivu a podpory těch méně odhodlaných. 3. Oba předchozí pocity podle nich potvrzuje chování cílů jejich agrese - dosud nepodrobených států a společností, které bagatelizují nebezpečí, ustupují, omlouvají se, ospravedlňují, sebeobviňují a tak dále. Toto vše pak interpretují jako důkaz, že napadená strana nemá žádné vnitřní přesvědčení o hodnotě svého „nevěřícího“ způsobu života, a tudíž není ochotna k žádným fyzickým obětem na jeho obranu (v komunistickém žargonu se tomu říkalo „zahnívání buržoazní společnosti“). Snadná dostupnost cíle samozřejmě přitahuje další příznivce.
Závislost světa na ropě, technologický pokrok a zejména elektronická komunikace - vše produkty „nevěřících“ - na straně jedné a politické a ekonomické problémy zemí, z nichž tito „věřící“ pocházejí, na straně druhé způsobují, že hnutí, které by v předmoderní době bylo odsouzeno k tomu, aby se z něho stala obskurní sekta vrahů, má šanci nabýt stejné světodějné moci jako svého času komunismus.

Důvody pro obranu.

Je proto nejvyšší čas začít budovat obranu. Ta se však nemůže zaměřovat pouze na vnitrostátní opatření proti teroristickým útokům. Kdo totiž chce pouze odrážet útoky nepřítele, dává mu možnost vybrat si čas a způsob útoku, a když se nepřipravuje na zničující útok na jeho základnu, je odsouzen k nekonečné vysilující válce a k porážce. Proto musíme budovat ozbrojené síly, a to nejen kvůli odražení útoku, ale i kvůli rozhodnému protiútoku na území, na němž si útočník vybudoval základnu a z jehož zdrojů čerpá.
Taková aktivní obrana však vyžaduje spojence. Stát s deseti miliony obyvatel se v dnešním světě nedokáže sám ubránit. Ledaže by každý druhý z nás byl jako právě zesnulý generál František Fajtl, o čemž však silně pochybuji. Kdo se ale může stát spojencem v tomto boji? Potenciálně každý stát, který se jednak stal nebo se kvůli svému politickému zřízení a hodnotám dříve či později stane terčem útoku; jednak je ochoten bojovat.

Naši spojenci.

Toto kriterium zatím jednoznačně splňují Spojené státy americké a do jisté míry Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Ostatní evropské země zatím budí dojem, že si teprve protírají oči, když je z klidného spánku probudily výbuchy, a mnoho mimoevropských států se zatím z něho ani neprobralo. Chceme-li si tedy zachovat svobodu být „nevěřícími“ v ideologii, která svým přívržencům poskytuje nejen právo, ale přímo povinnost, aby nás terorem donutili s nimi souhlasit, pak si musíme gratulovat k tomu, že se nám v tomto našem boji nabízejí tak mocní spojenci. Mohli bychom na tom být mnohem hůře! Nalezli-li jsme však vhodného spojence, pud sebezáchovy by nám měl velet, že máme učinit vše pro to, aby byl co nejsilnější a považoval nás za spolehlivého spojence.

Otázky kolem protiraketové základny.

Tím se ocitáme u podstaty problému. Obrana proti raketovému útoku je dnes integrální součástí nejen čistě obranné kapacity, ale i té útočné, která je pro vítězství nad nepřítelem klíčová. Umístění protiraketové základny na našem území, která by dokázala sestřelovat rakety odpálené režimy či živly, které ideologii „věřící“ proti „nevěřícím“ přijaly nebo přinejmenším využívají, posiluje pasivní sebeobranu USA a Evropy i schopnost přejít do protiútoku. A tím i naše šance na vítězství v obraně svobodného rozhodnutí být či nebýt „věřícími“. Uznávám, že úplně nejlepší by bylo, kdybychom měli vlastní českou protiraketovou základnu, kterou bychom zcela kontrolovali. V takovém případě bychom nebyli závislí na výsledku voleb v USA. Nikdy totiž nelze vyloučit, že se ve Spojených státech dostanou k moci lidé, kteří si myslí, že útočníky lze uchlácholit předhozením jiné země - například Izraele - nebo nabídkou bezplatné lékařské péče… Tato závislost v životně důležité věci na jiném státě není ideální, proto si rád vyslechnu odborníky, kteří nám sdělí, kolik by stála vlastní protiraketová základna.
Každopádně polemika o tom, zda si můžeme, či nemůžeme finančně dovolit vlastní protiraketovou základnu, by byla rajskou hudbou vedle dnešní kakofonie zbabělého ticha a cimmermanovského přešlapování.