Etiketa neboli nálepka je hlavním zdrojem informací o víně. Pravdivě či lživě popisuje obsah a nabízí jej ke koupi. Ochutnat zpravidla nemůžete, a tak se musíte spolehnout právě na tuto informaci. Co z ní lze vyčíst? Zatímco tvar etikety a její grafické řešení je věcí estetickou, do níž výrobci nikdo nemluví, údaje na etiketě jsou zákonem jasně vymezeny.
Etiketa neboli nálepka je hlavním zdrojem informací o víně. Pravdivě či lživě popisuje obsah a nabízí jej ke koupi. Ochutnat zpravidla nemůžete, a tak se musíte spolehnout právě na tuto informaci. Co z ní lze vyčíst?
Zatímco tvar etikety a její grafické řešení je věcí estetickou, do níž výrobci nikdo nemluví, údaje na etiketě jsou zákonem jasně vymezeny. A to včetně různých detailů, jakým je třeba povolená velikost písmen jednotlivých údajů. Tyto povinné údaje (objem láhve, množství alkoholu, jméno výrobce apod.) producenti obvykle uvádějí na přední, hlavní etiketě, zatímco pro další, nepovinné údaje využívají zpravidla druhou etiketu na zadní straně láhve.
Poezie
Nahlédnuta ze strany těchto zadních etiket pocházejí všechna vína z prosluněných svahů, jsou znamenitá, jemná, svěží, plná, harmonická a skvěle se hodí k čemukoliv od divočáka k buchtičkám se šodó. Rovněž jsou vhodná k okamžitému pití stejně tak jako k dlouhodobému archivování. Tuto uměleckou prózu nelze výrobcům zazlívat, avšak je nutno ji brát s velkou rezervou. Číst se však dá mezi řádky. Takže přiznává-li výrobce „výraznější kyselinku“, připravte se rovnou na pěkný „utrejch“. První údaj, který na libovolné láhvi hledejte, je ročník. Neročníková vína budou totiž s velkou jistotou patřit na spodní příčky kvalitativního žebříčku.Výjimku tvoří sekty (včetně šampaňského), při jejichž výrobě se obvykle používají vína z různých ročníků.
Tuzemské etikety
Již základní informace na etiketě nás posune výrazně kupředu. Buď je totiž uveden název odrůdy (u vín odrůdových) nebo nějaké jiné jméno (u vín známkových). Dejme tomu „Sklepmistrovo čaro“. Známková vína na sobě nesou strašlivou tíhu hříchů minulosti, kdy byly synonymem pro nekvalitní, výrazně doslazované nápoje. Ani se mi nechce použít termín „víno“. A však i dnes, při pohledu na regály zejména venkovských samoobsluh, se to podobnými skvosty jen hemží. Často jsou směsí révového vína a různých vín ovocných. Vždy si přečtěte pozorně etiketu, včetně zadní části! Opatřovat si takové víno má však smysl stejně jedině tehdy, když chcete dělat víno svařené a hlava vás bude bolet tak jako tak. Obecně však není žádný důvod, proč by neměla být mezi známkovými víny také kvalitní. I v několika tuzemských případech tomu tak bezpečně je. Scelování různých odrůd má svoje rozumné důvody a nakonec i u vín odrůdových, o nichž budeme hovořit dále, je v našich podmínkách povoleno přidat až 15 % jiné odrůdy, čehož se také často využívá. Odrůdová vína (např. Sauvignon, Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Frankovka) si stojí na vinařském společenském žebříčku lépe. Jsou-li ročníková, neměla by již být upravována např. doslazením. Ani v této kategorii nehledejte žádné zázraky, opravdu kvalitní víno lze najít prakticky jen v kategorii vín přívlastkových. Přívlastková vína mají dodatečný název, který vypovídá o stupni cukernatosti hroznů v době sklizně. U nás jsou to u standardních vín tyto výrazy: kabinet, pozdní sběr a výběr z hroznů. Hodnocení vín pomocí „přívlastku“ je specifikum severních vinařských oblastí, kde je úroveň vyzrálosti hroznů základním kritériem pro určování kvality. V jižních zemích víno dosahuje plné vyzrálosti obvykle bez problému a tento údaj by neměl žádný smysl. U těchto vín lze již očekávat určitý charakter, vlastní tvář, přičemž stupni vyzrálosti zpravidla odpovídá i plnost vína. Hledáte-li kvalitu, zcela jednoznačně vybírejte u naší produkce tato vína, vína s přívlastkem.
Zahraniční etiketa
Informace na zahraničních etiketách pochopitelně vycházejí ze zákonů příslušné země. V praxi se od našich téměř neliší. U levných vín (a výjimečně i u drahých) se tak můžete setkat s obdobou našich vín známkových, která nesou názvy stejně truchlivé jako ta naše, v italštině či francouzštině však znějí daleko lépe. U vín ze severních vinařských regionů, jakými jsou například vína německá, bývá uváděn údaj obdobný našim přívlastkům (např. obdoba pozdního sběru je „Spätlese“). Většinou najdete na zahraniční etiketě název odrůdy, nebo - a to častěji - název určité oblasti či jen vesnice. Systém tzv. apelací vznikl oficiálně ve Francii v roce 1937 a v různých úpravách se postupně rozšířil do ostatních jižních vinařských zemí. Jeho podstatou je skutečnost, že zákon stanoví pro každou vymezenou geografickou oblast (= „apelace“) velmi přísné podmínky pro pěstování révy a neméně přísné podmínky pro její zpracování. Podmínky jsou v každé apelaci individuální a jsou tvrdě kontrolovány příslušnými úřady. Tím je do značné míry garantováno, že vína z určité apelace mají svůj osobitý charakter. V praxi to vypadá tak, že například v apelaci Beaujolais vyrábějí typově lehká vína z odrůdy Gamay. Jistě můžete nalézt dobré nebo špatné Beaujolais, tak jako jsou dobří nebo špatní vinaři na celém světě, avšak vždy budete vědět, že Beaujolais nebude tmavé, syté a těžké víno, avšak vždy světlé, lehké, nekomplikované víno s nízkým obsahem tříslovin, vhodné k pití jako mladé. A ani nemusíte být znalci ve vinařském zeměpisu, stačí když několikrát ochutnáte určitou oblast a sami přijdete na to, že vám třeba chutnají vína ze španělské Riojy, stejně tak jako budete schopni říci, zda právě toto Bordeaux, které máte ve sklenici, je dobré či průměrné. Jediná cesta jak k tomu dospět, je víno pít, hodnotit, srovnávat.
Sklípek je chloubou každého vinaře. FOTO: ARCHIV
