Menu Zavřít

Co nám říká OECD?

Autor: Euro

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zveřejnila svůj pravidelný přehled věnovaný České republice, což je pro každého člověka, který se trochu zajímá o rozvoj téhle země v mezinárodním kontextu povinné čtení. Selektivně bych si dovolil přidat k některým závěrům a doporučením svůj komentář.

Začneme tím nejdůležitějším ze zprávy OECD, a sice konstatováním, že „v důsledku slabého růstu produktivity od krize stagnuje konvergence příjmů a životní úrovně k průměru OECD. Největší přínosy zahraničních investic a otevírání ekonomiky se již vyčerpaly, takže další růst produktivity musí vzejít z posílení konkurence na domácích trzích, vyšší mobility a lepšího řízení firem“.

Tohle je závěr, který lze docela obtížně rozporovat, ale když se podíváte do tabulek, zjistíte, že celková reálná hrubá přidaná hodnota se přepočítává na pracovníka, případně na odpracovanou hodinu. Pokud se ekonomika vypořádává s poklesem produktu, a zároveň nepropouští, protože například zaměstnavatelé s odbory uzavřeli pakt, jehož podstatou je silná společenská preference udržení zaměstnanosti výměnou za velmi umírněné mzdové požadavky, i za cenu akceptace stagnace, ba poklesu reálných mezd, pak je tohle znakem schopnosti sociálních partnerů vést účinný sociální dialog. Ale to přece vůbec není špatně, a mělo by to být předmětem ocenění, takže milerád konstatuji, že na tom měly velkou zásluhu odbory.

Fakt, že Česko bylo v letech 2009-2013 jedinou středoevropskou zemí, která zažila dvojí recesi (tu druhou víceméně z vnitřních důvodů), pak logicky produktivita podle obou zvolených měřítek musela být špatná déle než v zemích, které měly oživení dříve. Obdobně vstupuje do výpočtového vzorce snížená investiční aktivita v soukromém sektoru, což také není překvapivé v malé otevřené ekonomice.

„Česká republika patří v OECD k zemím s nejnižšími nerovnostmi a ohrožením chudobou. V posledních 15 letech, dokonce i během krize, se celková nerovnost a chudoba držely na pozoruhodně nízké úrovni. Nerovnosti v jednotlivých krajích jsou v zásadě srovnatelné. Míra chudoby je vysoká v Severozápadních Čechách a v Moravskoslezském kraji, ani zde ale nedosahuje průměru OECD.“

Jinak řečeno, i v oblasti veřejných financí existovala silná preference pro udržení sociální stability, a zase bych netvrdil, že to je něco a priori špatného. Jiná věc je, že když chcete udržet stabilitu a zároveň konsolidovat veřejné finance, pak není příliš velká prostor pro štědrost a ve veřejném sektoru se (stejně jako v soukromém) nemají dělat prudké pohyby v zaměstnanosti, pak platy i dávky stagnují, a veřejné investice dopadají v podstatě jako reziduál, a bohužel nezafungují jako proticyklický faktor.

Když to čtete tímhle prizmatem, vychází z toho docela čitelný vzorec chování české společnosti i hospodářské politiky v časech recese, který je bych považoval (až na ty investice) za naší silnou stránku a přednost.

Víte, proč jsou Polsko a Pobaltí úspěšnější než Česko?

Proč nedoháníme Západ a místo toho nás dohání Východ

ilustrační foto

Jsou věci, které se musí dělat plošně, a v každém bodu husté sítě máte garantovat požadovaný standard, protože je to esence demokratické společnosti s velkou egalitářskou tradicí. Samozřejmě k tomu potřebujete míru transparence, jež by umožňovala kontrolovat, že se tento cíl naplňuje.

Jenže pak je tady úplně opačná potřeba, určující schopnost posunout se k vysoké produktivitě. Evidentně neumíme přijímat strategická rozhodnutí, jejichž podstatou je nikoli dát každému trochu, ale udělat sázku na vítěze alespoň ve strategických oblastech, což z definice znamená, že musíme být schopni soustředit se na omezený počet projektů s kritickou masou lidských, technických i finančních zdrojů, a také návratností. Společensky je to přijatelné zase jenom podle průkazné metriky, která nemůže vycházet z jiného kritéria, než že sázíte na ty, kteří už prokazatelně dobří jsou, nikoli že říkají, že dobří budou, když…

Tohle nám opravdu nejde, a OECD o tom varovně a už dlouho hovoří, a není sama. Můžeme být elitní a srovnatelní se světem, ale jenom ve velmi malém spektru vědeckých oborů, můžeme mít pár opravdu dobrých univerzit…Nač pokračovat. Selektivita a smysl pro návratnost nám nejde.

Podle OECD se nejkvalitněji žije v Norsku. Čtěte:

OECD: Nejlépe se žije v Norsku, Česko na 21. místě

ilustrační foto

Abych to ilustroval názorným příkladem. Když potřebujeme dokončit základní dopravní infrastrukturu, pak bychom měli vědět, že investiční prioritou není rychlodráha za miliardy na pražské letiště do Ruzyně, když autobus 119 to zvládne ze zastávky metra Veleslavín za 15 minut. Intervaly jsou krátké, autobusy moderní, když nechcete Uber, bohatě to stačí, je to v mezinárodním srovnání neuvěřitelně levné s návazností na síť metra a vůbec celé veřejné dopravy, jejíž úroveň je obdivována.

bitcoin_skoleni

Mimochodem, hlavní město dosud největší ekonomiky světa nemá lepší spojení na letiště ani náhodou. Z mezinárodního Dulles International Airport (s dvojnásobnou vytížeností než Ruzyně) se do centra Washingtonu, D.C. dostanete veřejnou dopravou také jen kombinací autobusu a metra, za nesrovnatelné peníze. Metro tam jednou snad dojede, ale žádná rychlodráha v plánu není, protože se to zřejmě nevyplatí.

Nemějme mindrák z prestiže, která nedává ekonomický smysl. Trapnost a malost jsou ty chybějící eskalátory do metra. Teprve ony svojí nepřítomností z nás dělají obtížně pochopitelné blbce, bizarní z pohledu každého návštěvníka. Novodobí kuliové v podobě nosičů kufrů jen přitvrzují muziku.

  • Našli jste v článku chybu?