Co nás ohrožuje?

Ve Spojených státech mnozí vědí, že partnerství vyžaduje silnou Evropu

V minulém čísle (EURO 42/2006) jsme otiskli dva články na téma protiraketové základny v České republice, od místopředsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka a Pavla Bratinky. V tomto čísle publikujeme diskusní příspěvky na toto téma od bývalého a současného ministra zahraničí: Jiřího Dienstbiera a Alexandra Vondry. Česká debata o protiraketové základně či jejím doprovodném radaru zatím připomíná středověké spory teologů o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Bez věcných informací analýzu nahrazují moralizující úvahy. Nicméně není na škodu, že veřejnost má možnost více přemýšlet o zahraniční politice, současných nebezpečích, ohrožujících světovou, a tedy i naši bezpečnost, o prostředcích, jakými ji zajišťovat, a také o spojenectví a loajalitě v mezinárodních vztazích.

Současné hrozby.

Dohodnout se v euroatlantickém prostoru, kdo a kde jsou dnešní „Rudé armády“ (řečeno s T. G. Ashem), se příliš nedaří. Nejsou fronty, určené bojovými liniemi, ale pouze cíle, které mohou být kdekoli a jež lze napadnout odkudkoli.
Stěží najdeme oblast, která není nebo by nemohla být zdrojem střetů: Irák, Afghánistán, Indie-Pákistán, Indonésie, Východní Timor, Filipíny, vývoj jaderných technologií v severní Koreji nebo v Íránu, izraelsko-palestinský konflikt, stabilita Blízkého východu, Dárfúr, nevyřešené krize od Kosova po Kavkaz, Kolumbie či Castrovo dědictví. Neúplný seznam lze doplňovat možnými perspektivami válek o přístupu k ropě a vodě a tak dále. Jak zapůsobí rozvoj Číny a Indie s třetinou obyvatel světa na světovou ekonomiku a životní prostředí? Společnosti, které považujeme za vyspělé, ohrožuje nedostatečná schopnost integrovat druhou či třetí generaci přistěhovalců z oblastí, z nichž lidé bez naděje na důstojný život prchají nebo podléhají vábničkám fanatiků zneužívajících islám. Terorismus, současně globální, decentralizovaný a místní, plní stránky novin. Žádná státní moc není schopna - také díky moderním komunikačním prostředkům - kontrolovat finanční toky a stále větší propustnost hranic a čelit světovým monopolům a kartelům včetně zločineckých, které mají často více peněz než mnohé státy. V roce 1990 existovalo něco přes tři tisíce mezinárodních nevládních organizací, dnes přes třicet tisíc. S trpkou ironií lze konstatovat, že nezávislými občanskými organizacemi jsou také teroristické sítě. Privatizace světa a váhání o tom, jak jí čelit, vede často k nečinnému přihlížení událostem, které rozvracejí celé regiony a z nichž se šíří do Evropy a do Ameriky nenávist vůči našim společnostem. Pozdní rozhodnutí zasáhnout je často zkratovým jednáním. Intervence postrádají věrohodné zdůvodnění. Ignorují, co se stane po nich.

Způsoby obrany.

Uplatňují se dvojí standardy. Starověký čínský teoretik Sun Tzu napsal, že „veškeré umění války je založeno na podvádění“. Myšleno protivníka, ale zdá se, že i sebe sama. V důsledku nedomyšleného bombardování Jugoslávie byla poničena ekonomika celého Balkánu a v Kosovu se chopili moci extrémisté, terorizující nealbánské obyvatele a ohrožující sousední země. Zásah proti výcvikovým základnám teroristů v Afghánistánu se zdál úspěšný, ale dnes se poražený Tálibán vrací na scénu a afghánské opium ovládá světový trh s narkotiky. Dosavadní průběh iráckého tažení vypovídá sám za sebe.
Potřebám čelit těmto ohrožením neodpovídají špičkové zbrojní systémy. Julian Lindley-French z mnichovské univerzity analyzoval neúspěchy izraelské armády v boji s Hizballáhem, intervenčních sil v Iráku a v Afghánistánu a francouzské obavy z nasazení jednotek v Libanonu. Za příčinu potíží nejlepších armád proti protivníkům, které by porazili koloniální důstojníci 19. století, považuje americké snahy oddělit špičkovými technologiemi co nejvíce vlastní síly od nepřítele: „Ale mnohé síly, kterým západní armády nyní čelí, mohou být poraženy jenom v blízkém kontaktu.“

Základna nic neřeší.

Případná protiraketová základna v České republice nebo v Polsku by měla být součástí systému obrany před útoky z dalekých krajin. Odkud? Lze si myslet, že Írán nebo severní Korea zaútočí mezikontinentálními raketami na Evropu nebo Spojené státy? I kdyby to Írán chtěl, trvalo by desítiletí, než by získal dostatečný jaderný a raketový potenciál a potřebné ekonomické zázemí. V návaznosti na Huntingtonovu představu střetu civilizací pesimisté fantazírují o nové bipolaritě, o možném vzniku nové supervelmoci, například takové, která by se středověkou interpretací koránu, ropnými zdroji a zbraněmi hromadného ničení usilovala o světový kalifát. I pak by útok na jaderné mocnosti a jejich spojence znamenal sebevraždu. Vzájemné jaderné odstrašení by proto zřejmě působilo stejně jako v dobách studené války.
Henry Kissinger připomíná, že diplomacie neustále zůstává pozadu za událostmi. Podle něho by cílem diplomacie mělo být přimět Írán, aby se rozhodl, zda „je jeho základní motivací křížové tažení, nebo mezinárodní spolupráce“. Americká diplomacie a Čína to v sedmdesátých letech pochopily. Nepřímo tak kritizuje současnou americkou administrativu, která označováním některých států za „darebácké“ neumožňuje hledat s nimi společné politické východisko. Teprve až se to nepodaří, bude nutné uvažovat o nátlakových prostředcích. Žádná raketová základna nikoho neochrání před útokem mezinárodního terorismu, který využívá asymetrické, především místní prostředky - jako únos letadel 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu, auta naložená výbušninami a sebevražedné atentátníky. V debatách slyšíme také jako vzpomínku na zašlou minulost obavy z Ruska. Ty jsou zcela neopodstatněné. Kdyby však v důsledku historických zvratů kdekoli nastaly konflikty světových velmocí, moravská základna by měla nulový význam. Základny ve střední Evropě v blízkosti Ruska však mohou vyvolat jeho odpověď v podobě posilování zbrojních systémů a vést tak k nové fázi závodů ve zbrojení. Ruská vláda už varovala, že budou-li ve střední Evropě umístěny rakety, přijme příslušná opatření. A polská vláda se chce raději jistit americkými raketami Patriot.

Česko, NATO a Evropská unie.

Malé české úvahy o těch či oněch hmotných výhodách, o výměně raket za bezvízový styk nebo o zvláštní vztazích se Spojenými státy jsou zcela mimo realitu vztahů v současném světě. Ani Británie není dost velká, aby její zvláštní vztahy se Spojenými státy fungovaly jindy než jen tehdy, když je Washington potřebuje. „Můžeme kultivovat aliance ochotných jako během irácké války, nebo se můžeme snažit získat celou Evropu,“ píše T. G. Ash. Blair mluví s Washingtonem jménem 60 milionů Britů, „mluvit jménem 460 milionů Evropanů by bylo něco zcela jiného“.
Už zaznělo, že americká dvoustranná dohoda o protiraketové základně s jedním či dvěma „novými“ členy Evropské unie by měla ovlivnit rozhodování NATO, kde hvězdné války a jejich deriváty nejsou příliš oblíbené. Při úvahách o možné základně je třeba vycházet ze všech politických, vojenských, ekonomických, sociálních a dalších aspektů ohrožení bezpečí lidí a z respektu k dělbě práce, názorům, postojům, zkušenostem a k možnostem všech partnerů v alianci. Její blížící se summit v Rize naznačí, jak jsme v tom pokročili. Také Česká republika je odpovědná za vytváření společné bezpečnostní politiky jak v NATO, tak v Evropské unii. Nelze ji úspěšně stavět na dvoustranných pilířích a výlučných koalicích, které by rozdělovaly a oslabovaly Evropu a transatlantické partnerství. Chápou to mnozí ve Spojených státech, kteří podporují rovnoprávnou a silnou Evropu. Odkud hrozí hlavní nebezpečí, věděl už John F. Kennedy, když navrhoval euro-americkou Deklaraci vzájemné závislosti.
Loajalita k Evropské unii a k transatlantickému partnerství nás zavazuje, abychom je neoslabovali neuváženým jednostranným rozhodováním, které nás může pouze zavést do izolace, aniž bychom přispěli ke světové, evropské, a tedy i naší bezpečnosti.