Socialistická vláda zaplétá Českou republiku do pout regulace, cel, dotací a takzvané ochrany trhu práce, přičemž se snaží veřejnost přesvědčit o tom, že po tomto zdeformování trhu nastoupí prosperita. Logika ovšem neplyne tak, že větší regulace a přerozdělování plodí bohatství. Země patnáctky nejsou bohaté kvůli své regulaci, ale jí navzdory.
Nedávno se po sedmdesáti letech znovu v češtině objevil téměř 150 let starý slavný esej francouzského ekonoma a žurnalisty Frédérica Bastiata „Co je vidět a co není vidět , který přes své stáří dává stále platný návod, jakým způsobem by se měl ekonom vždy dívat na fungování společnosti. Vidění nejen bezprostředních dopadů nějaké politiky na jednu skupinu obyvatel, ale i těch, které nejsou na první pohled viditelné, včetně dopadů na všechny ostatní skupiny obyvatel, je totiž tím, co us vědčuje všechny etatistické koncepty z omylu a falše. Mocichtiví politikové a odpůrci kapitalismu a soukromého vlastnictví - dříve jako nyní - využívají přitažlivosti vyvozování unáhlených závěrů z povrchní analýzy toho, co je vidět na první pohled, a zcela záměrně, nebo z vlastní hlouposti zapomínají na to, co jednoduše vidět není.
Každý může okamžitě vidět bývalé nezaměstnané, kteří za peníze vybrané na daních zametají chodník před městským úřadem. To je politiky prezentováno jako vytvořená pracovní místa. Málokdo si ovšem uvědomí, že v důsledku vyšších daní bylo stejné množ ství pracovních míst ztraceno, protože podnikatelům se zvýšily náklady a nemohli si již dovolit dále zaměstnávat některé zaměstnance. Anebo nemohou utratit své peníze za zboží a služby, které si přejí, a dát tak utržit (zaměstnat) obchodní kům, kteří zase zaměstnávají prodavače, uklízečky a podobně. Ti všichni se stali nezaměstnanými kvůli vyšším daním.
Nejsou ovšem soustředěni na jednom místě a nikdo nemůže ani přesně určit, kteří z nich jsou nezaměstnaní právě kvůli této j edné vládní politice „vytváření pracovních míst . Nejsou prostě vidět a to je to, co politikům vyhovuje. Jejich „záslužný čin má zřetelné viditelné výsledky a nezřetelné náklady. Přímé výsledky si politici přivlastní pro své politické hry a odpovědnost za nepřímé důsledky se svede na ně koho jiného. Tak se dozvídáme, že za nezaměstnanost mohou zahraniční dělníci, silná koruna, dotovaná zahraniční produkce, nedostatečná sociální politika sousedních vlád, zkrátka vše cizí.
Takzvaná „podpora bytové výstavby, „podpora exportu, „revitalizační programy, „ochrana trhu před levnými dovozy, regulace cen nájemného a elektřiny, „potřeba monopolu Telecomu - všechny tyto intervencionistické a protekcionistické politiky mají své zjevné výnosy, ale také skryté a rozptýlené (i když v některých případech naštěstí stále zjevnější) náklady. Ve všech těchto případech musí oko seriózního zájemce o studium fungování svobodné společnosti dohlédnout dále než krátkozraké oko politika, kterému „viditelnost výsledků jeho politik zcela postačuje. Peníze ale nepadají z nebe, a tak ke každému výdaji musí existovat příjem. Všechny intervencionistické programy jsou přinejlepším důmyslnými přerozdělovacími schématy. Berou z kapes jedněch a po hrstech sypou do kapes druhých, přičemž část přerozdělovaného majetku samozřejmě uvízne ze nehty úředníků. Nikdy ovšem nic netvoří žádná nová pracovní místa, aniž by jiná nezanikla, nic se nevyprodukuje, aniž by předtím nějaká výroba nebyla zničena. Protože se jedná vždy pouze o hospodářské politiky ve prospěch jedněch na úkor druhých, nelze nikdy tvrdi t, že politici sledují nějaké obecné blaho (blaho pro všechny), což je proklamovaný důvod jejich existence. Má-li být ovšem vláda institucí, která umožňuje jedněm žít parazitický život na úkor druhých, pak se někde při zdůvodnění její existence stala chyba.
Nejnovějším a do očí bijícím příkladem těchto aktivit je rozhodnutí vlády „zrovnoprávnit mezinárodní obchod a zavést několikasetprocentní clo na dovoz levného polského cukru. Mimochodem, nákup laciných (dotovaných) zahraničních výrobků domácí m obyvatelstvem je jediným způsobem, jak je možné vidět peníze padat z nebe, mít něco za nic. Jediní, kdo ztrácí, jsou kvůli hloupé politice zahraničních vlád cizí občané. V případě vysoké celní ochrany je jasně vidět zaměstnanost, která byla v důsledku umělého zdražení dovozu zachována v českých cukrovarech. Vidět nejsou všechny věci, které si čeští občané mohli koupit za ušetřené prostředky, které nebyly utraceny za cukr, a zaměstnanost, kterou by tato nová poptávka vytvořila.
Útoky vlády na zahraniční pracující jsou přímým útokem už nejen na majetek občanů, ale na jejich životy. Strach o vlastní život a život svých rodin je totiž tím, co například nutí mnoho ukrajinských dělníků odjet do České republiky za prací. J e-li zaměstnán cizinec, neznamená to, že „ukradl pracovní místo někomu z Čech. Pouze českým podnikatelům a spotřebitelům přijel nabídnout svou pracovní dovednost, přijel, aby v této zemi něco vytvořil a zanechal. Bohužel, pouze někte ré věci jsou jasně vidět. V tomto případě je to pracovní místo a levná práce, která nedá spát českým odborářům.
Celá věc má ještě jeden rozměr. Vidět není, že podnikatel, který zahraničního dělníka zaměstnal, ušetřil nějaké prostředky, a tak může snížit cenu ku prospěchu spotřebitelů, anebo ušetřené peníze utratit, čímž vytvoří prostor pro zaměstnání dalších pracovníků. Když není bráněno přílivu zahraničních pracovních sil, například zedníků, mohou si čeští obyvatelé užít nejen nových domů, ale i dalších výrobků, kterým úspora pracovních nákladů da la vzniknout. Při existenci regulace se musí spokojit pouze s drahými domy a o ostatním zboží a službách si mohou nechat zdát.
Je pozoruhodné, že čas nic neubral na síle Bastiatových myšlenek. Obhajobu idejí svobodné společnosti, systému laissez faire, lze bez problému použít proti snaze dnešních etatistů regulovat a přerozdělovat, ať se již k socialismu hlásí přímo, nebo jeho praktiky schovávají za nové sociálnědemokratické koncepty, teorie třetích cest, boj proti globalizaci nebo budování Evropské unie. Stačí změnit příslušná jména politiků či ekonomů a podobnost naší současnosti s Francií poloviny minulého století je dokonalá. Poté si naneštěstí uvědomíme, že se za minulých sto padesát let příliš mnoho nezměnilo.
