Lidé mají právo na informace, ale neví se na které
Ředitelka Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Jiřina Musílková odeslala minulé úterý nemocnicím dopis se žádostí o odpověď na sedmadvacet otázek. Měly by pomoci pacientům při výběru zdravotnického zařízení, například v případě operace. Odezva ukáže, jak se v posledních třech letech mezi zdravotníky rozvinulo vědomí toho, že pacient má právo na objektivní, srozumitelné informace a podklady k rozhodování. Obdobné otázky poslala totiž ředitelka VZP nemocnicím už v březnu 2001. Dostalo je 210 nemocnic a výsledky byly tyto: V různé míře odpovědělo třiatřicet nemocnic. To je pěkných šestnáct procent. Z pěti pražských fakultních nemocnic kupříkladu odpověděla jediná – Všeobecná z Karlova náměstí. Dalších sedmačtyřicet nemocnic odkázalo VZP, respektive pacienty, na své internetové stránky. Zbytek neodpověděl vůbec. České zdravotnictví právem stále víc porovnáváme s etalonem vyspělé Evropy. V tomto případě test evropanství nedopadl dobře.
Ministr to neradil.
Odpovědi jsou dosud na internetové stránce VZP. Jak zdůrazňuje mluvčí pojišťovny Jiří Suttner, nebyly textově ani graficky upraveny. To je škoda, protože jejich strukturalizace by pacientovi usnadnila orientaci a srovnání. Jenže při tomto množství by to byl jen drobný pokrok. Nehledě na to, že VZP nemá pro zpracování těchto informací oprávnění. Vystupuje jen jako prostředník.
Je alespoň patrné, že nemocnice ochotně hovoří o svých „bojových tradicích“, ordinační době ambulantních zařízení, popřípadě publikační činnosti lékařů. Jeden zdravotnický ústav touto pro pacienty důležitou informací popsal pět stránek. Lze se též většinou dozvědět, že nemocnice zajistí poslední pomazání. Na delikátní otázku o úmrtnosti ale odpovědělo jen pár zdravotnických zařízení. Jedno z těch, které tak neučinily, to zdůvodňuje tím, že ministr – v té době Bohumil Fišer, kandidát na poslance Evropského parlamentu – to nedoporučuje.
Žádná neochota.
Vzhledem k tomu, že v českých nemocnicích nebývá považováno za nevhodné, aby pohřební vozy vjížděly v pravé poledne hlavní branou, je to možná přehnaná upejpavost ve vztahu k jednomu z možných konců léčebného procesu. Na druhé straně ale samotná VZP ve svém stanovisku konstatuje, že na výhrady nemocnic týkající se údajů o úmrtnosti, hospodaření, sponzorských příjmech, speciálním přístrojovém vybavení a spoluúčasti pacientů „nelze pohlížet jako na neochotu informovat“. Však také otázka týkající se úmrtnosti byla letos vypuštěna. Nahradily ji „Případné další údaje charakterizující zdravotnické zařízení“.
Nerozpracováno.
Pokud jde o hospodaření, některé nemocnice si myslí, že to nejsou údaje pro pacienty. Kategorie standard nebo nestandard by prý zase potřebovaly přesnou definici. To by ale naléhavě potřebovala veškerá soustava informací pro pacienty. Ačkoliv má ministerstvo zdravotnictví celý ústav zdravotnických informací, tento úkol nikdo nevyřešil. Je lépe rozpracováno, co by pacient neměl vědět, než co má znát pro to, aby se mohl samostatně rozhodovat.
Projekt VZP tudíž zasluhuje ocenění. Už proto, že se jedná o zdravotní pojišťovnu „obsluhující“ podstatnou část občanů. Práva pacientů zakotvená v zákoně o veřejném pojištění ale nejsou dostatečnou legitimací k průlomu současného stavu. Nedostatek účelných informací tak bude i po vstupu do Evropské unie prohlubovat objektivní nerovnováhu v postavení lékaře (zdravotníka) a „pacoše“.
Je to zřejmě i záležitost postupné kultivace systému a společnosti. Mělo by se ale této evoluci vyjít naproti. „Zákonná povinnost zavazující zdravotnická zařízení zveřejňovat určitý rozsah informací by tento problém rozhodně vyřešila. Je to ale věc politické vůle. Poskytování těchto informací považujeme za zásadní povinnost zdravotnických zařízení, nejen nemocnic, financovaných z veřejných prostředků. Víc jsme učinit nemohli,“ říká Jiří Suttner.
Otázky pro nemocnice
1. Tradice nemocnice.
2. Současný zřizovatel.
3. Smluvní vztah s pojišťovnami.
4. Stavební uspořádání.
5. Možnost vjezdu soukromých aut a parkování.
6. Návštěvní doba, přítomnost doprovodu.
7. Má oddělení pro styk s veřejností?
8. Provádí průzkumy spokojenosti pacientů?
9. Poskytuje duchovní služby?
10. Oborová struktura lůžkové péče, počty lůžek.
11. Personální obsazení oborů.
12. Chirurgické obory, roční počty nejčastějších operací.
13. Programy a operační činnost zvláštního významu.
14. Invazivní nechirurgické programy (typy, počty výkonů).
15. Porody (počty, vedení porodu, možnost přítomnosti otce).
16. Výkony podle pořadníku, čekací doba.
17. Program sledování výskytu nemocničních nákaz.
18. Ambulantní služby (struktura, ordinační hodiny).
19. Průměrná doba hospitalizace podle jednotlivých oborů.
20. Úmrtnost u vybraných skupin.
21. Speciální přístrojové vybavení.
22. Strava (výběr, způsoby podávání).
23. Výzkum (základní, klinický, programy, granty).
24. Výuka (praegraduální, postgraduální, jiná).
25. Hospodaření nemocnice.
26. Sponzorské příjmy.
27. Spoluúčast pacientů při poskytování nadstandardní péče.
Pramen: dopis ředitelky VZP lůžkovým zdravotnickým zařízením, březen 2001
