To, že se nejvyšší čeští politici téměř na ničem neshodnou, obzvláště v zahraniční politice, není žádným tajemstvím. Pokud by se někdo zvenčí chtěl zorientovat v oficiálních českých postojích ke konfliktu mezi Gruzií a Ruskem, může mít trochu problém pochopit, co si ti Češi vlastně o celé věci myslí, která strana je jim bližší a jak se k těmto událostem staví.
Aniž by se naši představitelé sešli, celou věc prodiskutovali a snažili se nalézt společné stanovisko, každý se s chutí vyjadřuje k ledasčemu a nehledí na to, že si jeho kolega může myslet třeba pravý opak. Minulý týden to dokázaly postoje premiéra a ministra zahraničí, kteří se postavili na stranu Gruzie a odsoudili Rusko za agresi, a na straně druhé postoje prezidenta Václava Klause. Ten se nechal slyšet, že „začít vojenské dobrodružství … je špatné a nepřijatelné vždycky, ale vyvolat něco takového právě teď … je nepřijatelné dvojnásob, i když jde o konflikt, jehož kořeny sahají staletí zpátky“. Není sporu o tom, že pravdivé jsou částečně oba názory, ale problematika je natolik komplikovaná, že omezit se na konstatování „zlý Rus/Gruzínec“ a „hodný Rus/Gruzínec“ opravdu nejde.
Oficiálně se Česká republika postavila za Gruzii, vláda vyčlenila finance na pomoc, je připravena poslat mírovou misi na Kavkaz, staví se za členství Gruzie v NATO a tak dále. Prezident Klaus se k těmto a dalších otázkám vyjádřil v rozhovoru, který poskytl týdeníku EURO (viz str. 28). Tvrdí v něm mimo jiné, že jeho „pohled na události na Kavkaze je totálně antipragmatický … vysoce ideový a vysoce idealistický“.
