Méně vyspělé země mají dost velké regionální ambice
Už po jedenácté se letos ve švýcarském horském letovisku Crans Montana sešli politici a podnikatelé, aby diskutovali o tom, co hýbe současným světem a jednotlivými regiony. Na letošním fóru dostala hlavní slovo Afrika, trpce si stěžující na svůj špatný hospodářský i politický osud. Dvě země bohaté na ropu – Libye a Írán – se zase snažily využít fóra k tomu, aby ukázaly, jak jim záleží na zahraničních investorech. Libyjské okno do Evropy. Nejpočetnější tým vyslal do Crans Montany libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který chce navázat mnohem užší hospodářské vazby s Evropou, a tím posílit svoji pozici v Africe. „Mezinárodní sankce nás velice poškodily, ale přesto se nám podařilo zachovat základní strukturu hospodářství, prohlásil jeho ministr zahraničí a mezinárodní spolupráce Abdar Rahmán Šalgham. Ve svém projevu, předneseném v arabštině, mimo jiné zdůraznil, že Evropa začíná po rozpadu Sovětského svazu hrát v jednopolárním světě mnohem větší úlohu než dosud. „Je to především zásluha Evropské unie, řekl libyjský ministr. Velice si pochvaloval hospodářskou spolupráci s Itálií, která 34 až 36 procent ropy dováží z Libye. Ocenil také kontakty s Francií, zejména v oblasti telekomunikací. „Vztahy s Británií byly přerušeny před mnoha lety, ale přesto obchodní výměna činí 700 milionů liber šterlinků ročně, tvrdí ministr Šalgham. Na adresu Spojených států amerických neopomněl poznamenat, že pokračují ve své hegemonistické politice. A na otázku, jak by charakterizoval politiku Libye, odpovídá: „Je to politika socialistická, možná dosud nebyla tak pružná. Pokud jde o vztahy s ostatními arabskými zeměmi, libyjský ministr zahraničí si postěžoval, že nemají potřebnou dynamiku. Veškeré pokusy, aby v severní Africe vzniklo něco jako Evropská unie, byly marné. „Trochu závidím Evropanům, kteří se před mnoha lety shodli nejenom na tom, že chtějí od krejčího stejný oblek, ale zároveň se shodli i na tom, z jaké tkaniny ho má ušít. Nám Arabům se to nepodařilo, poznamenal Šalgham. Jenom ropa nestačí. Libye v uplynulých zhruba třiceti letech žila z vývozu ropy a plynu, ale tyto suroviny už nejsou podle bývalého ministra hospodářství a obchodu Abdula Azzlitniho jediné, na co se chce v budoucnu spoléhat. „Neropný sektor se na tvorbě našeho hrubého domácího produktu podílí už pětasedmdesáti procenty, říká Azzlitni. Přestože ropný sektor nemá v libyjské ekonomice už takovou váhu, tripoliská vláda chce přitáhnout přímý zahraniční kapitál právě do něho, neboť většina těžebního zařízení pochází z padesátých let. „Naše těžební náklady patří k nejnižším na světě, láká investory Azzlitni. Jako další sektory, kde by vláda ráda viděla zahraniční kapitál, jmenuje výrobu a distribuci elektřiny, vodní hospodářství a dopravní infrastrukturu. Tripolis slibuje cizím investorům daňové prázdniny i nulová cla na dovoz moderních zařízení a špičkových technologií. Nenajdou–li společnosti vhodné domácí pracovníky, mohou bez problémů zaměstnat cizince, ujišťuje tamní vláda. Investorské prostředí by podle Azzlitniho mělo zlepšit i vyřešení vleklého sporu mezi ústřední vládou a šestadvaceti správními oblastmi, které získaly větší pravomoc v rozhodování nejenom o výrobě, ale i službách. Ven do světa. Kdekdo v Crans Montaně zdůrazňoval, že právě jeho země má tu nejvýhodnější „strategickou polohu“. Platí to i pro Libyjce, kteří fórum překvapili konkrétními investičními projekty v železniční dopravě. Vlaky by měly jezdit po nových tratích nejenom k východním a západním sousedům, ale zejména dolů na jih – přímo do srdce černé Afriky. Železniční síť v samotné Libyi by se měla během asi deseti let rozšířit o 3170 kilometrů, které by mimo jiné spolykaly 370 000 tun kolejnic. Celkové náklady na výstavbu nových železnic Libyjci odhadují na deset miliard dolarů. Libye ale chce prorazit na všechny světové strany pomocí telekomunikací, kde předkládá projekty rozvržené na dvacet příštích let v hodnotě 10,4 miliardy dolarů. „Jde o sektor, který nás velice zajímá. Bohužel, zahraniční investoři o něj dosud nejevili zájem, podotýká Azzlitni. Jedním z hlavních partnerů (například při výstavbě podmořských optických kabelů) by mohl podle něj být francouzský Alcatel. Tripolis oznámil, že všechny uvedené projekty chce zpočátku financovat z vlastních veřejných zdrojů, ale v pozdějších letech se v žádném případě neobejde bez financování zahraničním kapitálem. Afrika si stěžuje. Vůbec poprvé se na cransmontanském fóru mohla prezentovat také subsaharská Afrika, jeden z nejchudších regionů světového hospodářství s průměrným hrubým domácím produktem pouhých 510 dolarů na obyvatele. Na jih od Sahary se střední délka života za posledních deset let prodloužila o pouhé dva roky na padesát let. Vůbec nejhorší je tento ukazatel v nyní válkou zmítané Sierra Leoně (37 let), velmi nízký je například ve Rwandě (41 let) či Mosambiku (45 let). Hlavním důvodem je velmi vysoká kojenecká úmrtnost. S řešením uvedeného problému nejdále pokročila Ghana, kde se střední délka života prodloužila na šedesát let. Právě prezident této země Jerry John Rawlings byl v Crans Montaně poctěn nejvyšší cenou fóra za dosažený hospodářský a sociální pokrok. Ghanský prezident – podobně jako další afričtí představitelé – si znovu postěžoval na nízké ceny zlata a zemědělských komodit, na jejichž vývozu africké země závisejí, a samozřejmě na drahou dováženou ropu. „Hospodářská krize, v níž dlouhodobě Afrika trčí, se tím jenom prohlubuje a mohou z ní vzejít dosud nevídané politické katastrofy, varuje prezident Rawlings. Vyspělým západním zemím vytkl, že dlouhodobě opomíjejí potřeby Afriky a navíc jí vnucují i svůj model demokracie. „Na Západě existuje nepsaný zákon, podle něhož je demokracie zabezpečena tím, že vlády se musejí pravidelně měnit, dokonce i tehdy, když mají dobré výsledky, sdělil prezident Rawlings a hned vzápětí ujistil posluchače, že to neříká proto, aby se udržel na věky u moci. Opatrní Američané. Africkým nářkům musel (pokolikáté už?) naslouchat také americký velvyslanec u Organizace spojených národů Richard Holbrooke, neboť předsedal diskusnímu panelu „Globalizace a integrace afrických států, úloha USA“. Americký diplomat sice připustil, že Spojené státy by mohly udělat více na podporu hospodářského a sociálního pokroku v Africe, ale hned přešel do jemného protiútoku: „Je velice obtížné poskytovat podporu světadílu, kde je tolik rozdílných přístupů k regionální spolupráci, prohlásil. Ihned po své řeči, jejíž podstatu lze shrnout slovy „dokud budete válčit, žádné peníze nedostanete“, opustil Holbrooke jednací sál s odůvodněním, že se musí vrátit do New Yorku. Přítomné africké státníky to evidentně rozladilo. Už za nepřítomnosti amerického předsedajícího vybízeli Západ, aby schválil jakýsi Marshallův plán pro Afriku. „Nemůžete se zbavit odpovědnosti za řešení afrických problémů, neboť disponujete značnými zdroji a máte také velký politický vliv, obrátil se na Evropany například namibijský premiér Hage Geingob. „Nelíbí se mi také, že Západ africkou chudobu příliš ideologizuje, dodal. Íránské ambice. Zatímco Libyjci fóra využili k propagaci investičních projektů a černá Afrika ke stížnostem na Západ, další klíčový účastník – Írán – se netajil tím, že by se rád stal regionální mocností číslo jedna. Pomoci na výsluní by mu měly hlavně strategické suroviny – ropa a zemní plyn. Teherán nevidí svoji úlohu pouze v těžbě, ale především v distribuci ropy (z Kazachstánu, Ázerbájdžánu) a plynu dále na jih ostatním zemím Perského zálivu. V zemích, které také těží ropu z Kaspického moře, Írán velkou konkurenci nespatřuje, chtěl by s nimi ale navázat užší spolupráci jak v těžbě, tak v přepravě. Kolem tamních nalezišť panovalo podle íránského náměstka ministra hospodářství Mohammada Hosseina Adeliho hodně dohadů. „Dnes můžeme říci, že rozhodně nejsou tak vydatné, jak se předpokládalo před pěti šesti lety, poznamenal. Připomněl poslední údaje Mezinárodní agentury pro energii, podle které Ázerbájdžán disponuje geologicky ověřenými zásobami sedmi miliard barelů ropy, Kazachstán osmi miliardami. Ostatní dvě země mají zásoby mnohem skromnější – pro Turkmenistán se udává 0,5 miliardy barelů a Uzbekistán (který už do kaspického regionu nepatří) 0,6 miliardy barelů. Uvedená čtveřice zemí celkem exportuje kolem 1080 tisíc barelů ropy denně, z toho Kazachstán 540 tisíc barelů. Adeli si proto myslí, že postsovětská střední Asie nemůže ani v budoucnu významně ovlivnit situaci na světovém trhu s ropou. Pro srovnání – geologicky ověřené ropné zásoby Ruska se odhadují na 48 miliard barelů a Íránu na 90 miliard barelů. A vyhlídky? Adeli předpokládá, že celková světová spotřeba ropy může kolem roku 2010 stoupnout z nynějších asi 76 milionů barelů denně na zhruba 100 milionů barelů, z toho by mohlo na kaspickou ropu připadat tři, nejvýše čtyři procenta. Pokud jde o výstavbu nových přepravních tras, Teherán se domnívá, že nejprve se musí lépe využít kapacity dosavadních ropovodů v Rusku, Gruzii, Turecku a dalších zemích. „Jediný ropovod, který opravdu potřebujeme, je od Kaspického moře do centrální části Íránu, říká náměstek Adeli. Postsovětské slabiny. Íránské záměry navázat užší spolupráci se zeměmi střední Asie v těžbě a distribuci narazí na nevoli Ruska, míní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) Martin Raiser. „Důvodem není jenom samotná těžba ropy, ale hlavně to, že středoasijské země jsou klíčové pro tranzitní přepravu energetických surovin, vysvětluje Raiser. Střední Asie ale podle něj má dva základní handicapy: je silně závislá na exportu ropy a zemního plynu, přičemž hlavní odběratelé (západní Evropa, USA) jsou geograficky značně vzdáleni. Navíc středoasijské země nemají vůbec žádné zkušenosti s tržní ekonomikou a zavádění jejích zásad, diplomaticky řečeno, vázne. „Jak známo, politickou moc tam fakticky drží několik rodin kontrolujících nezměrné nerostné bohatství, poznamenává Raiser. Těžko se pak divit, na jaké účely se vynakládají dolary z exportu energetických surovin. „Zdá se, že například Turkmenistán je použil spíše na výstavbu prezidentských paláců než na školy, nemocnice, prostě na sociální rozvoj, říká Raiser. Balkán zůstal ve stínu. Po západních penězích na fóru nevolala jenom Afrika. Podobně vyzněl i diskusní panel věnovaný problémům Balkánu. „Naléhavě potřebujeme peníze na obnovu bytového fondu, aby mohly zmizet důsledky etnických čistek, skoro prosil prezident Bosny a Hercegoviny Ejup Ganic. Připojil se k němu také rumunský vicepremiér a ministr zahraničí Petre Roman. „Dokud se nedokončí hospodářská obnova Balkánu, nebude tam zaručen trvalý mír, soudí ministr Roman. Vyzval rovněž Západ, aby se centrem jeho pozornosti konečně stalo nikoliv Kosovo, ale samotné Srbsko. „To, co nyní prožívají jeho občané, lze porovnat s tím, co jsme měli v Rumunsku za Ceausescovy diktatury, prohlásil rumunský ministr zahraničí.
