O konkrétních případech, které lze zdokumentovat, se příliš neví. Ve sněmovně leží novela zákona o hospodářské soutěži. Její podstatou je vymezení a postižení takzvané ekonomické závislosti, tedy jednání, které podle autorů novely poškozuje konkurenceschopné prostředí.
**O konkrétních případech, které lze zdokumentovat, se příliš neví.
Ve sněmovně leží novela zákona o hospodářské soutěži. Její podstatou je vymezení a postižení takzvané ekonomické závislosti, tedy jednání, které podle autorů novely poškozuje konkurenceschopné prostředí. Řada menších výrobců nejrůznějšího zboží si stěžuje, že nemůže proniknout na pulty velkých řetězců, protože jsou jim kladeny diskriminující podmínky.
Obdobné nářky jsou slyšet i od menších stavebních firem. Těm zase vadí, že o stavební zakázky se porve pouze pár velkých firem a jim zbudou pouze méně lukrativní subdodávky, navíc spojené s dalšími nepříjemnostmi, jako je například pozdní proplácení faktur. O konkrétních případech, které lze zdokumentovat, se příliš neví. Jenom kvůli strachu, že by si dotyční podnikatelé, kteří si stěžují, příště neškrtli, nebo proto, že při bližším zkoumání by prostě důkazy i argumenty o šikaně neobstály?
Ingerence antimonopolního zákonodárství do tržního prostředí je vždycky ošidná. A otázky ekonomické závislosti patří v celém jejím spektru k těm nejdiskutabilnějším. Základní otázky totiž zní: Odkdy je možno považovat svobodný obchodní vztah za diskriminující? Lze považovat ekonomický nátlak za skutečně tak společensky nebezpečnou věc, že jej musí řešit zákon? Kde je míra, za níž je možné ekonomické chování větších hráčů považovat za diskriminující vůči těm menším? Odpověď by měla dát novela, kterou podporuje vedle antimonopolního úřadu možná překvapivě i Hospodářská komora, která jinak spíše hájí co nejliberálnější ekonomické prostředí. Bohužel, dal bych ruku do ohně, že s vysvětlením šroubovaného, technokratického textu novely by měli problém sami autoři.
Boj malých dodavatelů proti velkým hráčům více než boj s větrnými mlýny připomíná rozbíjení strojů z poloviny devatenáctého století. Koncentrace kapitálu a vznik velkých a ještě větších firem, řetězců a nadnárodních společenství je přirozeným výsledkem globalizace, snahy dosahovat co nejvyšších zisků za co nejnižší náklady. Pokud už jsme si položili pár otázek, tedy ještě jednu. Hypera supermarkety tady nejsou patnáct, ani deset let. Kam a za jakých podmínek tehdy dodávali zboží ti, kteří si dneska stěžují? Vždyť právě řetězce jim umožňují dodávat zboží v nesrovnatelně větším objemu než kdykoli dříve. Důležité je ovšem ono slovíčko umožňují. Skutečné umístění zboží na pultech supermarketů přece nemůže být nárokové, nota bene dané zákonem. Co když je to všechno čistě o tom, že kverulující podnikatelé nejsou prostě schopni dostát konkurenci a že je jenom dobře, že zaniknou a budou nahrazeni pružnějšími? Zákon tohle ale nikdy nevyřeší a ani vyřešit nemůže. Naopak. Každá státní restrikce vede pouze k tomu, že se zakazované či regulované aktivity přesunou do šedé ekonomiky, což bude mít ještě horší důsledek, než jaký má dnes ekonomická závislost.
