Co s francouzsko-německým motorem

Londýn se obává tradiční osy Berlín-Paříž

Miluj Ameriku, nenáviď Francii, a všechno ostatní jsou jen lokální záležitosti. Touto zkratkou - alespoň jak tvrdí Simon Jenkins z deníku Times - se řídí britská zahraniční politika po dvě staletí. Pokud existují výjimky, pak nejsou z tohoto času. Naopak. Od konce října 2002 jako kdyby se do vztahů evropských mocností vloudily staré časy. Velká Británie se obává, že Německo obnovuje spolu s Francií osu Berlín – Paříž, a hledá diplomatické, politické a ekonomické cesty k jejímu rozbití. Palcové titulky o tom, že historická francouzsko-německá osa, která svého času vládla Evropě, je opět skutečností, přinesla říjnová dohoda francouzského prezidenta Jacquese Chiraca a německého kancléře Gerharda Schrödera o zemědělských dotacích. Schröder, který stál v posledních letech vždy po boku Tonyho Blaira pokud šlo o zásadní reformu evropské dotační zemědělské politiky, vyměnil francouzský souhlas s evropskými rozpočtovými škrty za faktický ústup od jakýchkoli reforem. Jacques Chirac zajistil francouzským farmářům nezměněné dotace do roku 2006 – a poté jejich jednoprocentní nárůst až do roku 2013.
Tuto dohodu upekli oba státníci potajmu před summitem Evroské unie v Bruselu a Tonyho Blaira pouze seznámili s jejím výsledkem. Vždy usměvavého britského premiéra to přivedlo k zuřivosti, o čemž svědčí několik přímých i nepřímých důkazů. Jednak o jeho nelíčeném vzteku napsali vždy dobře informovaní britští korespondenti (Tony Blair prý prezidentu Chiracovi zvýšeným hlasem řekl, že „Francie jako samozvaný ochránce Afriky nemůže s čistým svědomím dotovat své farmáře, neboť tak farmáře africké vrhá do ještě větší chudoby“), pak jeho mluvčí nezvykle ostře prohlásil, že Francouzi si musí uvědomit, že „doba předvařených francouzsko-německých dohod je pryč“. A nakonec si na neslušnou prudkost Tonyho Blaira stěžoval sám Chirac, který o pár dní později odložil francouzsko-britský summit, naplánovaný na prosinec tohoto roku.

Francouzská žárlivost.

Ačkoli se Peter Hain, britský ministr zodpovědný za evropské záležitosti, snažil tvrdit, že francouzsko-britské vztahy jsou výjimečně skvělé (a francouzský prezident vysvětloval, že odložení schůzky nebylo vyvoláno roztržkou ve věci zemědělských dotací), interpretace britských komentátorů je jednoznačná: zatímco Margaret Thatcherová vnímala evropský problém jako problém německý, Tony Blair musí vnímat evropský problém jako problém francouzský.
Z britské perspektivy je snaha Francie posunout Británii na okraj Evropské unie pochopitelná. Labouristický poslanec Peter Mandelson, svého času jeden z nejvlivnějších poradců Tonyho Blaira, nedávno napsal, že se britskému kabinetu povedlo natolik ovlivnit agendu Evrospké unie, že Francie musí hledět do Londýna s čím dál větší žárlivostí. Labouristé si přičítají k dobru, že právě jejich zásluhou se unie orientuje na anglosaský ekonomický model, založený na co největší otevřenosti a flexibilitě, reforma paktu stability a růstu se velmi podobá zásadám, které do britské ekonomiky přinesl ministr financí Gordon Brown a dosavadní návrhy evropské ústavy se velmi blíží britskému pohledu na věc. Ostatně, jsou to i sami Francouzi, kdo Britům dává argumenty k těmto hodnocením. Evropská komise Romana Prodiho je v Paříži čas od času oznámkována jako příliš probritská, francouzský ministr zemědělství Herve Gaymard nedávno prohlásil, že „Britové vidí Evropskou unii pouze jako zónu volného trhu bez politické dimenze“, a ve francouzském tisku lze často číst komentáře označující Británii za zemi, která chce mít z Evropy prostor, v němž se nemluví než anglicky.
Tyto reflexe samozřejmě nepřicházejí jen tak. To, že se Tony Blair v posledních pěti letech snažil prostřednictvím ad hoc spojenectví ovlivnit evropskou debatu, je nezpochybnitelnou pravdou. Se severskými zeměmi nalezl společnou řeč ve věci volného obchodu a ochrany životního prostředí. Se španělskými a italskými pravicovými vládami si porozuměl, pokud přišlo na privatizaci a silné vazby se Spojenými státy. Kandidátské země na vstup do unie si získal podporou co nejrychlejšího rozšíření. Francie mu byla přirozeným spojencem ve snaze zachovat unii jako společenství silných národních států. A konečně s Německem Tony Blair spolupracoval při prosazování restriktivního rozpočtu Evropské unie.

Náhodný úspěch?

Posledně jmenované spojenectví mělo pro Tonyho Blaira zvlášť důležitý význam (což ostatně doložil svým angažmá v německé předvolební kampani, do níž zasáhl neskrývanou podporou Gerharda Schrödera). Jedním z hlavních strategických evropských cílů Velké Británie bylo oslabovat spolupráci francouzsko-německou, která naposledy frustrovala západoevropské politiky za časů Helmuta Kohla a Francoise Mitteranda (nebo později už Jacquse Chiraca). Britské diplomatické snažení počalo být úspěšné především od roku 2000, když se na summitu v Nice Schröder veřejně otázal, proč si Francie myslí, že Německo bude vždycky podporovat její návrhy. Od tohoto okamžiku získal Tony Blair podle interpretace deníku Guardian větší „evropské sebevědomí“ a podpořen stále významnější rolí, kterou mu na světovém jevišti dávaly výlučné vztahy se Spojenými státy, přiblížil Británii Německu ještě „intimněji“.
Řada komentátorů a diplomatů ovšem soudí, že se tento Blairův úspěch dostavil tak trochu náhodou. Udál se totiž v době, kdy Chiraca paralyzovala mocenská „kohabitace“ s levicovou vládou a Schrödera evropské záležitosti příliš nezajímaly. Nyní se ale situace změnila jak v Německu, tak i ve Francii: prezident Chirac je osvobozen volebním vítězstvím pravice a kancléř Schröder se rozhodl „nastartovat někdejší francouzsko-německý evropský motor“.
List Financial Times napsal, že poslední roztržky ukázaly, že britský vliv v Evropě sice je široký, ale nikoli hluboce zakořeněný. V této souvislosti prý nelze nepřipomenout výrok německého ministra zahraničí Joshky Fischera z roku 1998: „Rozšířit francouzsko-německé spojenectví na trojúhelník s Velkou Británií by Evropě přineslo katastrofu – protože Británie neví, co chce“. Fischerova věta platí dodnes a můžeme ji chápat jako metaforické shrnutí „proevropského“ strachu, který Francie i Německo cítí. Obě země totiž spatřují v tlaku Británie na rozšíření unie pouze taktický manévr, za nímž stojí následující úvaha: čím větší unie bude, tím hůře bude ovládána jedinou osou Berlín – Paříž. Všechny strachy v současné době pochopitelně zvětšuje dlouhodobý nesoulad v postoji ke Spojeným státům a k Iráku. Zatímco Německo i Francie by v této věci rády zastávaly autonomní, na Američanech méně závislou evropskou politiku, Tony Blair se jako jediný politik - ochotný následovat George Bushe bez podpory OSN - dostal na nějaký čas do jisté izolace. Nakonec ji, pravda, proměnil v uznalé vítězství (neboť to byl právě on, kdo přiměl amerického prezidenta k trpělivějšímu postupu přes OSN), ale obecná nedůvěřivost trvá.
Nakonec, kontinentálním Evropanům stačí číst britské noviny, aby zjistili, že to, co prohlásil Joshka Fischer, sdělují si Britové mezi sebou takřka denně. Již citovaný Simon Jenkins argumentuje, že Londýn nikdy nerozšíří osu Berlín – Paříž, neboť je „jeho štěstím, že geograficky stojí mimo“. Jenkins (a mnozí další) soudí, že Velká Británie musí zůstat, kde je: jednou nohou v Evropě, jednou nohou mimo. Jednak proto, že je prý třeba vyhnout se ekonomickému kolapsu, který eurozónu čeká, až zkrachuje pakt stability a růstu, a pak proto, že francouzští a němečtí lídři prý nikdy nebudou mít čas na to, aby v unii spolupracovali ještě s dalšími zeměmi.

Zkouška eurozónou.

Za největší zkoušku britské „proevropské“ rozhodnosti se proto považuje otázka vstupu Velké Británie do eurozóny. Přijmou Britové euro, nebo ne? Romano Prodi, ale i další evropští politici v posledních týdnech poněkud nervózně naléhali na Londýn, aby odkryl karty. Přítomnost Britů v eurozóně si přejí jak Němci, tak Francouzi. Němci především proto, aby britská ekonomika pomohla nést zátěž, která nyní dopadá na ekonomiku německou. Francouzi proto, že Británie se s přijetím eura stane nezpochybnitelným členem evropského klubu, což pomůže unii jako celku stát se vlivným světovým hráčem. (A to navzdory skutečnosti, že se v minulých dnech Francouzi opět s Brity nepohodli ve věci Evropské obranné a bezpečnostní politiky; zatímco Paříž ji vnímá jako budoucí protiváhu Spojených států a NATO, Londýn ji připouští pouze jako kooperativního spojence, ne-li jako svého druhu součást NATO.)
A samotná britská politika? Tony Blair dobře ví, že má-li mít Velká Británie v Evropské unii vliv hluboký, musí euro přijmout. Na druhou stranu: je to přesně to, co Británie chce? „Pokud to nebude v zájmu Velké Británie, jsem bez zaváhání připraven izolovat se od Evropy,“ pravil britský premiér před několika dny. Má-li Británie euro přijmout, musejí se přihodit na britské domácí scéně nejméně dvě věci: veřejnost musí být přesvědčena, že Velká Británie dokáže unii politicky ovlivňovat a vést spolu s Německem a Francií – a britský byznys musí uvěřit, že současná pravidla, na základě kterých je spravována evropská měna, dostanou aspoň v nejdůležitějších bodech britský kabát. Evropští komisaři takové sliby poskytují – ale i to nakonec nemusí v Londýně a jeho okolí stačit.