V poslední době jsou častým medializovaným tématem konkurzní řízení obchodních společností. Důvodem jsou zejména nekalé praktiky různých správců konkurzních podstat nebo upozornění na chyby soudů při prohlašování konkurzu. Nikoli vždy se v této souvislosti hovoří o pouhé nedbalosti. To potvrzují i některá současná trestní řízení. Několik z nich již dospělo do stadia rozhodování soudy. Průvodním jevem této medializace je poukaz (zejména úpadců) na likvidační charakter těchto konkurzů. Především na rozsáhlé škody, které prohlášení konkurzu a jeho průběh přinášejí. Některé z nich jsou nevratné, přičemž pokaždé nejde jen o škody hmotné.
Pochybení soudů
V praxi se lze setkat s konkurzy, o kterých až za několik let po odvolání úpadce odvolací soud prohlásí, že byly nezákonné. Důvody bývají různé – od procesních pochybení soudů, například rozhodnutí bez nařízení jednání navzdory sporné úpadkové situaci, až po jejich nenáležité hodnocení osvědčení o úpadku. Děje se to přitom za situace, kdy podnik úpadce je již správcem konkurzní podstaty rozprodán a jeho majetková podstata je téměř nulová či minimální. Předchozí zákon o konkurzu a vyrovnání prohlašoval, že tento rozprodej, či lépe zpeněžení, není zrušením konkurzu dotčen. Šlo tedy o oprávněný stav.
Úpadce se proto ke svému majetku nedostal a na jeho vrácení v původní formě neměl právní nárok. Chtěl-li dosáhnout odškodnění, nezbylo mu nic jiného než se domáhat náhrady škody na státu kvůli nezákonnosti rozhodnutí soudu o prohlášení konkurzu. A to jak škody ve formě ušlého zisku, jehož by za normálních okolností dosáhl, pokud by konkurz nebyl prohlášen nezákonně, tak skutečné – zpravidla nákladů nutných na obstarání věcí ušlých prodejem konkurzní podstaty. Tato škoda přitom často dosahuje vysokých částek.
Náhrada škody
Dané soudní spory se v poslední době začínají objevovat často. Zruší-li odvolací soudy rozhodnutí soudů prvního stupně o prohlášení konkurzu, nezákonnost prvostupňových rozhodnutí se v podstatě presumuje. Proto se tyto spory zpravidla omezují jen na dokazování, jak vysokou částku soud z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou státem dotčené osobě přizná. To vše při minimálním finančním riziku této osoby, neboť předmětné řízení je ze zákona osvobozené od placení soudního poplatku a stát většinou zastupují jeho zaměstnanci, a nikoli externí právníci.
Tento postup při zastupování odpovídá i nedávnému nálezu Ústavního soudu. V něm bylo judikováno, že stát by měl při hájení svých zájmů využívat vlastních organizačních složek, a nikoli soukromých subjektů. Pokud to přesto činí, náklady právního zastoupení by neměly jít k tíži druhé strany (byla-li neúspěšná), alespoň nikoli v neúměrné výši.
Zákonná lhůta
Jisté je, že popsané vysoké škody, jež způsobily úpadcům konkurzy prohlášené za předchozí právní úpravy, přivodilo zejména to, že o jejich odvolání proti soudnímu rozhodnutí o konkurzu rozhodovaly odvolací soudy po dlouhé době, kdy již byla konkurzní podstata zpeněžena. Nový insolvenční zákon, který také upravuje problematiku konkurzu, se tomu snaží předejít. Předepisuje totiž, aby odvolání proti rozhodnutí o úpadku projednal a rozhodl odvolací soud co nejrychleji – v podstatě přednostně. Toto časové vymezení doplňuje lhůta dvou měsíců, počítaná ode dne, kdy soud prvního stupně předloží odvolání odvolacímu soudu. V této lhůtě by o něm měl soud rozhodnout. A stanovit, zda úpadek existuje, či nikoli. Tím se také minimalizuje riziko škod z nezákonného prohlášení úpadku. Zavedení lhůty pro vyřízení věci lze proto přivítat.
Konkurzní soudy by měly tyto zákonné lhůty při svém rozhodování v praxi respektovat. Jinak totiž budou opět vytvářet podmínky pro případné škodní nároky dotčených osob vůči státu kvůli nesprávnému úřednímu postupu. Navíc na úkor právní jistoty, zda jde v konkrétním případě o skutečný úpadek.
