Šestatřicáté číslo týdeníku Euro, které se na stáncích objeví v pondělí 2. září, věnujeme jednomu tuzemskému byznysu, který se potýká s přebytkem kapacity. Česko má však mnohem více oblastí, kde se objevuje tenhle problém, než jen hotely. A každý, kdo se jím někdy zabýval, ví, že přizpůsobení kapacity efektivní poptávce je velmi bolestivý proces.
V pražském hotelovém byznysu existuje takový přebytek kapacity, že cenová hladina je ve srovnání s jinými evropskými metropolemi doslova legračně nízká. Hoteliéři se předhánějí, aby měli pokoje obsazené a vykázali tržby, z nichž by byli schopni pokrýt alespoň část fixních nákladů. Co s tím, když doby rychlého nárůstu příjmů ze zahraničního cestovního ruchu jsou passé a další růst bude v lepším případě jen pozvolný?
Jiným odvětvím, kde přebytek kapacit a silný pokles poptávky rozpoutal drsnou cenovou válku, je stavebnictví, jemuž chybějí veřejné i soukromé zakázky. Na celoevropské úrovni je obrovský kapacitní převis v automobilovém průmyslu a přinejmenším západní část kontinentu už před lety dosáhla bodu saturace.
Nejslabší má padáka
Současné potíže souvisejí i s tím, že se Evropa v lepším případě začíná vynořovat z recese, ale ani docela robustní oživení převis neodstraní. Všichni víme, jaké je řešení: nejslabší dostanou padáka a redukce kapacit bude pokračovat do té doby, dokud se nepřizpůsobí reálné poptávce.
V odvětvích s převahou soukromého sektoru to je sice bolestivé, ale funguje to. Co ale s převisem v oborech, které jsou součástí veřejného sektoru v širším slova smyslu? Tam je každé restrukturalizační opatření spojené se zavíráním provozů a propouštěním ještě mnohem komplikovanější. Kupříkladu ve zdravotnictví je pořád ještě příliš mnoho akutních lůžek z toho důvodu, že medicína se velmi změnila a restrukturalizační cvičení skončilo ve fázi analýz.
Obdobně má školství potíže pružně reagovat na demografický vývoj: teď by bylo potřeba víc předškolních zařízení, ale pro změnu je přebytek kapacity na středních školách a brzo bude i na vysokých s tím, jak absorbují početně slabé ročníky z devadesátých let. Dopravní obslužnost je řešena nesrovnatelně dráže, než by bylo pro stejný objem reálně potřebného výkonu nutné, a samostatnou kapitolou je veřejná správa. Ta navzdory pokračující komputerizaci nevykázala žádné zaznamenáníhodné zvýšení produktivity.
Vyznavači stability na spirále stagnace
Jaké je alternativa restrukturalizace? Praktické dopady velmi pomalé či nulové adaptace na změny v poptávce či technologický nebo demografický vývoj neznamenají nic jiného, než že vzácné zdroje jsou umrtvovány tam, kde nepřinášejí žádný nebo jen velmi malý efekt. Jinak řečeno, očekávat vysokou dynamiku udržitelného ekonomického růstu, aniž by se podstatně zvýšila efektivnost a produktivita ve veřejném sektoru, je marné. Zvedání daňové zátěže za účelem pokrývání finančních potřeb veřejného sektoru se promítá do snížení růstového potenciálu soukromého sektoru.
K tomu, abychom se dostali na sestupnou spirálu stagnace a postupného úpadku, stačí vyznávat „stabilitu“ a nedělat nic. Naopak vymanit se z ní bude dřina už z toho důvodu, že v řadě oblastí jsme s opravdovou restrukturalizací pořád jenom na začátku. S tou či onou intenzitou to platí pro celou Evropu, ale je to i náš problém a naše volba.
Čtěte i další komentáře Miroslava Zámečníka:
