Mariano Rajoy a Pedro Sánchez (ne)uzavřeli tajnou dohodu, jež dá katalánské koze nažrat, ale španělskou ústavní kozu ponechá vcelku.
Mariano Rajoy, španělský konzervativní ministerský předseda, a šéf opoziční sociální demokrat Pedro Sánchez seděli na začátku září roku 2017 v baru nad lahví teso la monja, uždibovali tapas a mudrovali, jak si poradit s otravnými Katalánci, kteří si na nadcházející víkend chystali referendum o nezávislosti. Rajoy a Sánchez jsou samozřejmě rivalové a nemohou jeden druhému přijít na jméno; ale taky vědí, kdy je třeba síly spojit.
Rajoy: Pedro, nedělej fóry a pojď už s námi do té koalice. Podívej, budeš vicepremiér a za pět let, co mi chybí do důchodu…
Sánchez: Měl bys jenom dva nebo tři, kdybys to nechal na nás, to víš sám.
Rajoy: Nepřerušuj mě, jsem pořád o dvacet let starší.
Sánchez (mumlá si): …sociální konstrukt…
Rajoy: Tedy, pojď do koalice a pomož mi s Barcelonou.
Sánchez: To je právě ono. Tobě už to může být jedno, ale já mám před sebou dvacet let. Když s tebou půjdu, dostaneme v příštích volbách sedm procent a partaj se mě zbaví jedna dvě.
Rajoy: No a není správná chvíle přinést národu oběť?
Sácnhez: Taky mě to napadlo. Myslím, že by to slušelo víc tobě.
Rajoy (vytáhne z kapsy doutník): Aha.
Sánchez: Nekuř mi tady.
Rajoy (vrací doutník do kapsy): Hijo de puta!
Sánchez: Určitě nechceš stigmatizovat sexuální pracovnice, že ne? Tak co ta oběť?
Rajoy: Děláš, jako by za těch mých šest let premiérování nebylo obětí dost. Udělejme koalici, zavřeme Puigdemonta a basta.
Sánchez: ¿Basta? Pro tebe a pro mě, akorát. Ale mohli bychom být zlý policajt a hodný policajt. Podívej - Puigdemont to svoje referendum vyhraje, to je jasný. Chtělo by to, abys na něj v tu chvíli šlápnul. Pošleš policajty do ulic, odstřihneš jim banky, Puigdemonta necháš zavřít, vyhlásíš, ať se firmy odtamtud odstěhují… Zkrátka kolem toho naděláš cirkus.
Malí a bohatí to mají těžké. Přečtěte si esej
Rajoy: Až sem mi to zní jako plán.
Sánchez: Musejí si myslet, že ten problém není Španělsko, ale ty osobně. Musejí tě nenávidět.
Rajoy: To nebude moc velká změna, počítám.
Sánchez: Já ti mezitím budu krýt záda v Madridu. A pak, třeba za tři roky, se to otočí. Já ti nechám vyslovit nedůvěru, budu to mít prima u svých a tobě už to neuškodí. Ty odstoupíš a já to vezmu po tobě. Nabídnu do Barcelony, že zruším ta opatření, co necháš ty udělat teď - uvolním jim prachy a banky, Puigdemonta zase pustím, slíbím dialog. Oni budou rádi, že se zbavili tebe, půjdou mi na ruku. Všechno zůstane při starém, ale dalších třicet let budeme mít pokoj.
Rajoy: Asi máš pravdu. A ta oběť… (pozvedne sklenici) Na krále!
Sánchez (pro sebe): Užitečný idiot. (Nahlas:) Tak jsme dohodnuti. Platíš, Mariano.
Rajoy (potichu): Já vím.
Nic z předcházejícího nejspíš nikdy nezaznělo. Ale řízením osudu se stalo, že právě tak to s celou katalánskou nezávislostí na Španělsku dopadlo.
Čtěte další komentáře Daniela Deyla:
