Co si vezmem do hrobu

23. 8. 2005

aneb Šperky po česku

Bílá košile, plastový sáček s lidskou krví, valoun zlata zašitý pod kůží, co všecho může být podle současných umělců šperk! Ve Vídni zrovna letí ekologické šperky z papíru, Londýn vytrvale opěvuje bižuterii ztracených kolonií a v New Yorku znovu objevili klasickou krásu tří šňůr perel. A u nás doma? Česku vládnou nesmrtelné řetízky se znameními zvěrokruhu.

Od hlavy k patě

Od dob, kdy se lidé zdobili tesáky a kostmi, se toho změnilo dost. V platnosti zůstalo: šperky a ozdoby byly po tisíciletí tím, co určovalo osobní identitu natolik, že bylo zvykem brát si je s sebou i do hrobu. Zatím žádná lidská civilizace se bez šperků neobešla – alespoň máme důvod se to domnívat. Jsou totiž často jedinou památkou, jež po nich zbyla.

Ne náhodou si při slově poklad vybavíme truhlu, která přetéká náhrdelníky, perlami a drahokamy. Jenom to nejdůležitější, proč je lidé nosili, nám trochu uniká. Staroegyptská civilizace nás poučuje, že cena není v případě šperků tím nejdůležitějším.

Náhrdelníky starých Egypťanů pokrývaly celou horní polovinu těla a byly doplněny náramky a čelenkami. Do každého šperku tvůrci zakomponovali symbol či zobrazení božstva, což z něj činilo amulet – ochranu před nebezpečím, démony i nemocemi. „Drahé kameny do šperků se nevybíraly podle ceny, nýbrž podle barvy. Ta měla důležitý význam v náboženské symbolice. Levnější nápodoba polodrahokamu lapisu lazuli, fajáns, měla tedy stejnou cenu, protože byla stejně modrá,“ říká egyptoložka Hana Vymazalová. „V Egyptě skutečně platilo, že čím více, tím lépe. Šperky se nosily všude, nejen na hrudi, ale i na rukou a na nohou. Zvláštní byly třeba pektorály, náhrdelníky s velkými přívěsky, které se nosily přímo na srdci. Raději si vzít amuletů více, abyste náhodou na nějaké božstvo nezapomněli a nepřišli o jeho ochranu,“ dodává Vymazalová.

V Africe lze rituální význam šperků pozorovat i dnes. Cestovatel Pavel Dobrovský vypráví, že muži z etiopského kmene Omo si po přemožení nepřítele vytvářejí speciální účesy, které silně zvyšují jejich atraktivitu i společenské postavení. Zřejmě kvůli tomu je mohou nosit jen po určitou dobu. Jejich manželky (ale jen ty první) si zase zdobí krky železnými kruhy. V drtivé většině případů používají Afričané přírodní materiály nebo maličké korálky a kusy plechu, ale výjimkou není ani „cargo kult“ - zbytky předmětů dovezených turisty, jako jsou kovové pásky hodinek, knoflíky nebo plechovky od coca-coly, jsou považovány za velmi sofistikované a krásné šperky. „Ritualita se v Africe upíná k obřadům, které se bez šperků a masek neobejdou. Příslušníci afrických kmenů používají v náhrdelnících části silných zvířat, jako jsou zuby nebo rohy, aby demonstrovali zmužilost či zajistili ochranu před konkrétním nebezpečím,“ říká Pavel Dobrovský.

V arabizované části Afriky nosí muži na hrudi umělecky náročně zpracované zlaté či stříbrné kříže. Neslouží přitom k ochraně před upíry (ostatně jsou z křesťanského pohledu obrácené dolů), ale k orientaci na poušti. Proto mohou tento důmyslný systém nosit jen muži - vůdci karavany: je to totiž takové GPS, při správném nasměrování středu či ramen kříže ke správným hvězdám pomáhá nalézt cestu. Jejich ženy nosí většinou všechny šperky najednou. Nejde ani tak o estetiku jako o přežití: když je manžel vyžene, zůstane jim jen to, co mají na sobě.

Zlatá versus bílá

Pohled do české kotliny při srovnání s egyptskými, mayskými nebo mezopotamskými památkami velí raději mlčet. Slovanské gombíky (ozdobné knoflíky) směli nosit jenom muži a o tom, kde se nosily stříbrné náušnice, vedou historici dodnes spory – ale na uších jistě ne. A hypotézu, že když jsou náušnice tak těžké, že se nedají nosit, vpletou si je ženy do vlasů za uši a stanou se z nich rázem záušnice, musel vymyslet jedině chlap. Česká povaha se ale postupem času projevila: stali jsme se mistry v padělání, ale i ve svébytném napodobování drahých šperků: vznikla proslavená severočeská bižuterie. Vedle ní se můžeme pochlubit i českými granáty a tajemnými vltavíny.

Teoreticky jsme na tom dobře – zlatnictví je na každém rohu, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové působí ateliér Kov a šperk a suroviny jsou nejen na Kozákově. Jaké šperky ale Češi skutečně nosí? Tady je už na místě povolat blanické rytíře. Tramvaje jsou nacpané sériovými prstýnky, náušnicemi, řetízky – nejlépe vším najednou. V oblibě zůstávají syntetické barevné kameny, okousávané plameny zlatých plíšků. Fabiemi jezdí většinou jen jeden řetízek, ale znamení zvěrokruhu nalezneme i tady. Začíná se zde ale prosvětlovat – stříbro se vozí nejméně v polovině kastlí. „Ten stříbrný náhrdelník je hezký. Ale udělejte mi ho z platiny, moje žena nic jiného nenosí,“ říkávají bavoráci.

Žluté zlato považují mladší Češi za nevkusné, příliš okázalé, dokonce „romské“. Zlato nahrazuje platina, bílé zlato, dokonce chirurgická ocel. Názory na nošení žlutého nebo bílého kovu bývají rozhodné – jen málo lidí nosí oboje. „To je přece jasné. Buď jste měsíční, nebo sluneční bytost – nosíte bílé, nebo žluté kovy,“ prohlašují občas. Barva ryzího zlata je přitom vždycky žlutá – bělost je způsobena jinými kovy, které se do slitiny zvané „bílé zlato“ přidávají. Ale ateliér Versace, ikona snobské módy, pomalu prošlapává žlutému kovu cestu zpět – a lifestylové časopisy mu nahrávají.

Mysterium rybízu

Hledáním toho, jaký je význam a kde jsou hranice šperku, se zabývají na VŠUP v Praze. „Na jednom šperkařském veletrhu si V. K. Novák (vedoucí ateliéru Kov a šperk) položil do dlaně kuličku rybízu. Řekl, že v té chvíli je pro něj šperkem právě tento rybíz – způsob, jakým do něj proudí světlo, červená barva, lesklý povrch – to jsou přece atributy drahokamu,“ vypráví o svém učiteli šperkařka Věra Nováková. Šestileté studium jí dalo dost prostoru na to, aby o významu a hranicích šperku mohla přemýšlet. Jednou ušila bílou košili pro svého přítele. Ve třech variantách: obyčejnou bavlněnou, stejnou z bavlněných kapesníčků (samozřejmě, že na jedno použití – na svatbu) a jednu v malinké velikosti – to když byla její láska daleko. Se třemi košilemi se dostala do prestižního šperkařského katalogu.

V současné šperkařské tvorbě ale představuje Nováková spíše protiklad k uměleckému hlavnímu proudu, který se vyznačuje futuristickým, chladným designem. Pomocí starověkých technik, třeba odlévání kovu do sépiové kosti, se snaží rehabilitovat archetypální význam šperku jako výjimečného, ale nositelného objektu. „Je to historická metoda, která využívá přírodní vlastnosti sépiové kosti. Ta totiž dokáže udržet extrémní teplotu kovu a přitom do něj otiskne svůj jemný, zvrásněný tvar,“ vysvětluje Nováková. Výsledek potom připomíná vlnění zenových zahrad nebo zvětšený otisk prstu – a je stejně jedinečný.

Majetek a identita

Češi podle Věry Novákové nejsou příliš zvyklí autorský šperk nosit. Raději dají milion a půl za náhrdelník od velké klenotnické firmy, která jim poskytne potvrzení pravosti, tradici a pocit, že šperk má skutečně hodnotu, za kterou se dá opět prodat. „Proto lidé moc nechtějí kupovat drahé šperky z plastu, materiál sám o sobě nemá vlastně žádnou hodnotu – cení se pouze nápad a zpracování.“

Problémem také zůstává, že když je šperk příliš výrazný, může i osobnost svého nositele přebít. Lidé často potřebují spíš potvrzení své pozice, jednoduchou zkratku. Nemají čas zkoumat, jestli diamant, který nosí, je skutečně pravý. Neumějí se o šperky starat – nečistí je, nemají k nim zvláštní vztah. Když jsem se pokoušela vysvětlit svým přátelům, proč v určitý den nosím určité šperky, vysmáli se mi. Svou teorii o rituálním, archetypálním významu šperku jsem se odvážila svěřit ještě několika kamarádkám. A dvěma z nich při tom zasvítily oči. Šperky jsou pro ně podvědomým hledáním toho, co tvoří lidskou identitu. Jejich marginalizace může značit i zglajchšaltování lidského života. To ale poznají až budoucí archeologové.