Ministerstva průmyslu a zahraničí obnovují obchodní oddělení
Proexportní politiku považujeme za aktuální výzvu doby. Toto víceméně konvenční prohlášení je významné ze dvou důvodů. Jednak je vyslovil vysoký státní úředník, což byla před pár lety věc těžko představitelná. Za druhé, tímto úředníkem byl náměstek ministra zahraničních věcí, což bylo v dobách Klausovy exekutivy představitelné ještě hůře. Vše korunuje věta: „Jedná se o naprosto správnou cestu. Nepronesl ji nikdo jiný než předseda senátorského klubu ODS a stínový ministr průmyslu a obchodu Mirek Topolánek. Říjnová dohoda. Zmíněným náměstkem ministra zahraničních věcí je Hynek Kmoníček. Muž, který společně se svým partnerem z ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) Jiřím Maceškou má nemalou zásluhu na zdárném průběhu procesu nazývaném ekonomizace zahraniční služby. Formálně začal 8. října 1998, kdy byla mezi oběma ministerstvy podepsána dohoda, na jejímž základě začali být pracovníci obchodně-ekonomických úseků (OEÚ) českých zastupitelských úřadů metodicky řízeni Grégrovým resortem. Maceška vidí naplňování dohody jako úspěšné zejména proto, že spolupráce mezi resorty průmyslu a zahraničních věcí dostala určitý řád jak na ministerské úrovni, tak pokud jde o zastupitelské úřady. Urychlilo se budování sítě OEÚ, posílila se spolupráce s proexportními agenturami i jejich zahraničními zastoupeními. Kvantitativně se tyto výsledky dají těžko měřit, i když saldo dvoustranné obchodní bilance je – problematicky – jedním z kritérií úspěšnosti příslušného pracovníka obchodně–ekonomického úseku. Omezme se proto na jiná čísla, také nepostrádající dynamiku: Jestliže v roce 1998 „převzalo ministerstvo průmyslu šedesátku ekonomických diplomatů, dnes je jich pětasedmdesát a do konce roku 2001 by jich mělo být sto třicet. Samozřejmě dá–li bůh a státní rozpočet, s nímž to teď vypadá, že spíš nedá. Dohánění. Pracovník z terénu samozřejmě najde pod celkově pozitivním hodnocením řadu vad. Někteří tituláři neradi vidí určitou autonomii obchodně–ekonomických úseků a vznešeně to nazývají „ohrožením integrity zahraniční služby . Obchodně–ekonomický úsek v Pekingu, čítající dva pracovníky, zase poukazuje na to, že nemá vlastní internet ani e–mailovou adresu, faxové spojení je omezeno a většina korespondence jde rádiem. Informatika je vůbec slabinou české zahraniční služby. Vystihuje to i skutečnost, že zatímco „zamini preferuje Word Perfect, většina ostatních resortů včetně ministerstva průmyslu a obchodu Word, takže vznikají problémy už kvůli kompatibilitě systémů. Na každoroční poradě pracovníků obchodně–ekonomických úseků ministerstva průmyslu minulý týden zaznělo připomínek víc. Přesto je zřejmé, že v diplomatické podpoře zahraničního obchodu bylo dosaženo pokroku. Výsledkem však není komparativní výhoda, ale jen snížení manka vzniklého nepředloženým zrušením někdejších obchodních oddělení zastupitelských úřadů, protože státní pomoc při dobývání nových trhů je jednou z dominant světové ekonomiky. Praktikují ji nejčastěji největší země – ke „klasikům USA či Francii se v poslední době přidalo Německo – přičemž menší a malí se přizpůsobují, seč jim síly a prostředky stačí. Tažní ptáci. Otázkou je, jaké jsou možnosti současného českého systému, který přes vzájemnou chválu úrovně součinnosti přece jen představuje křehký svazek jednoho, pro něhož je zahraniční obchod a proexportní činnost smysl života, a druhého, který trpěním tohoto nutného zla jen dokazuje své pochopení pro vyšší zájmy. Každý ze zainteresovaných si kladné hodnocení pojišťuje zadními vrátky: „Dohoda není ve všech ohledech ideálním řešením, jde o výsledek mnoha kompromisů, říká diplomaticky Kmoníček. Jeho ministr hovoří o nutnosti dohodu aktualizovat a upravit, aby přesněji odpovídala potřebám resortu. Stejně opatrně se vyjadřuje i druhá strana. Ačkoliv to nikdo ze zasvěcených veřejně neříká, při každém zásadnějším pohledu do budoucna visí ve vzduchu radikální varianta vzniku samostatného ministerstva, respektive ústředního úřadu státní správy pro zahraniční obchod. Univerzální návod to není – některé vyspělé země takové ministerstvo mají, jiné ne. Maceška mimoto zdůrazňuje výhody úzkého spojení gesce za zahraniční výměnu s průmyslem a obchodem. Na druhé straně je zřejmé, že součinnost diplomatů a obchodníků má své limity. Za slovy o tom, že rozhodují konkrétní pracovní a mezilidské vztahy, lze najít tu větší, jindy menší napětí mezi těmi, kteří hájí čistou diplomacii, a těmi, kteří ji špiní obchodem. Jedním z praktických důsledků limitované součinnosti je to, že „obchoďáci jsou tažní ptáci, kteří se stávají pracovníky ministerstva zahraničních věcí na dobu určitou a po skončení mise si musí najít jiný „flek . Dlouhodobá kvalifikační příprava ekonomických diplomatů je za této situace problematická věc a je to asi i hlavní důvod toho, že zájemců o post na obchodně–ekonomickém úseku jsou mraky, ale vybrat toho pravého je prý čím dál složitější. Řešení těchto otázek zatím není na pořadu dne. Bude–li však ekonomizace diplomacie pokračovat – což vzhledem k možné výměně vládní garnitury není úplně jisté – přijde otázka dalších koncepčních řešení na řadu. Včetně varianty vzniku úřadu typu toho, kterému se kdysi v žargonu říkalo „obzamini a sídlil v budově, kde je dnes divize zahraničního obchodu MPO.
