Co to vlastně bylo?

Bouřlivé demonstrace moldavské mládeže překvapily státní moc i veřejnost

Moldavští komunisté příliš brzy slavili vítězství v parlamentních volbách a těšili se z blahopřejného telegramu, který jejich vůdce, prezident Vladimír Voronin, obdržel od ruského protějšku Dmitrije Medveděva. Dne 7. dubna a v několika následujících dnech komunistická strana, jež vládne Moldavsku posledních osm let, poznala strach z „majdanu“. To ukrajinsky znamená hlavní náměstí, ale v postsovětské politologii je tímto pojmem dle kyjevského vzoru označován všelidový protest proti zfalšování volebních výsledků. S odstupem času se však kišiněvské události navzdory některým podružným podobnostem značně liší od jiných „barevných“ revolucí známých z Ukrajiny, Gruzie či Kyrgyzstánu. Nepokoje nenabyly všelidové formy a omezily se na hlavní město Moldavska Kišiněv. Nezúčastnilo se jich mnoho demonstrantů, zato však způsobily rozsáhlé škody. Bezpečnostní síly se chovaly vcelku zdrženlivě, přesto bylo ošetřeno zhruba čtyři sta zraněných. Prý byl i jeden mrtvý, ale to se nakonec ani nepotvrdilo, ani nevyvrátilo. Příliš mnoho z těchto událostí zůstalo nepotvrzených a příliš málo zpráv bylo vyvráceno. Jeden kanál rumunské televize na vrcholu protestů dokonce zajásal, že moldavský prezident údajně utekl před hněvem demonstrantů do proruského Podněstří. Zhruba ve stejnou dobu však bylo možno téhož prezidenta spatřit na mimořádném zasedání vlády, jak hřímá na adresu těch, kdo se dopustili „krvavé bakchanálie“. Nazval je „hrstkou fašistů zaslaných z ciziny“. Vystoupení moldavské mládeže naprosto překvapilo úřady i veřejnost, protože mu nepředcházela žádná důmyslná průprava, žádné stranické mítinky s požadavky ani žádná strategická analýza. Největší opoziční strany – Demokratická, Liberální a aliance Naše Moldavsko – nejenže nebyly schopny svézt do hlavního města významný počet aktivistů, ale navíc se od protestu jednoznačně distancovaly. To je pochopitelné. Opozice ovládá kišiněvské městské zastupitelstvo a primátor hlavního města za liberály Dorin Chirtoaca nechce riskovat prebendy vyplývající z komunální politiky.
Zdá se, že se tentokrát podařilo dostat tisíce lidí do ulic jen s pomocí SMS a internetu. Dle blogu novinářky Natalije Morarové, nedávno vypovězené z Ruska za podvratnou činnost v nevládních organizacích, se málo známé skupině aktivistů vystupujících pod heslem Nejsem komunista podařilo oslovit mnoho nespokojenců, aniž by měli přístup k televizi nebo jiným sdělovacím prostředkům. Pouhých několik hodin řetězového šíření informace dostalo na náměstí tisíce protestujících. Nikoli náhodou moldavské úřady zablokovaly na vrcholu protestů všechny přístupy k internetu. Volby a jejich výsledky byly samozřejmě jen záminkou k projevu lidové nespokojenosti. I těm nejvýbojnějším demonstrantům totiž muselo být jasné, že výsledky voleb, které zahraniční pozorovatelé uznali za nezávadné, mohou být v lepším případě mírně upravené, aby komunisté nemuseli přikoupit k potřebné většině víc než jeden dva mandáty. Skutečnost, že na demonstracích převládala protikomunistická a proevropská hesla, dokazuje, že mladí lidé vidí budoucnost Moldavska na Západě, nikoli na Východě. Nová generace Moldavanů zná historii své vlasti, leccos ví o zločinech komunismu a cítí jako ponížení a hanbu, že musí žít pod vedením komunistické vlády a prezidenta. Na dálku se špatně odhaduje, z jaké části připadá vandalismus a žhářství na vrub policejních provokatérů a nakolik je projevem chuligánství. Politická kultura nevznikne nikde přes noc. Natož v Moldavsku, které je obecně považováno za zadní dvorek Evropy. Je však jasné, že pogrom nebyl hlavním cílem demonstrantů. Vandalismus se omezil jen na objekty nejvyšší státní moci. Nebyla vytlučena žádná obchodní výloha, žádná okenní tabulka v domech. Nebylo podpáleno žádné auto. Protest byl zcela politický.
Nesnadno se předpovídá další vývoj události s takovým postmoderním průběhem, jaký měla dubnová revolta v Kišiněvě. Zůstal po ní dojem, že ani armáda, ani státní bezpečnost nebyly připravené prolévat krev, aby udržely moc komunistické strany a jejího lídra. Ten se v minulosti mohl spolehnout na Kreml, přestože by s poskytnutím „bratrské pomoci“ byl určitý problém – Moldavsko nemá s Ruskem společnou hranici. Navíc se po roce 2003, kdy prezident Voronin odmítl ruskou variantu urovnání konfliktu okolo Podněstří, vztahy mezi Kišiněvem a Moskvou zmrazily. Totéž se nyní stalo se vztahy s Rumunskem a současně s tím i s vágním pokusem přeorientovat Moldavsko na Západ. V rámci programu Východního partnerství, jehož zakládající summit se uskuteční 7. května v Praze, bude na Hradě se státními poctami uvítán vedle Alexandra Lukašenka i Vladimír Voronin, zatímco v jeho vlasti bručí za katrem zhruba dvě stě zatčených. Co s tím? Jako bychom neměli vlastních problémů dost.